Morgan Rice - Útok Chrabrých

Dross tu ležel také mrtvý, imperiální meč mu trčel z hrudi, probodl mu srdce.

Jediný další přeživší byl Drake. Ležel na zemi a sténal. Měl od imperiální dýky rozpárané břicho. Thor k němu vyrazil a Reece, O’Connor a Elden ho za neustálého bolestivého sténáni hrubě postavili na nohy.

Drake, třesoucí se bolestí, se napůl v bezvědomí jen nestydatě ušklíbl.

„Měl jsi nás zabít hned na začátku,“ pronesl s krví odkapávající od úst. Pak se dlouze rozkašlal. „Vždycky jsi byl příliš důvěřivý. Příliš hloupý.“

Thor cítil, jak se mu tváře rozpálily do ruda, rozčílil se sám na sebe ještě víc za svoji naivitu a důvěřivost. Zuřil, protože jeho důvěřivost zabila Convala.

„Zeptám se tě pouze jednou,“ zavrčel Thor. „Odpověz mi pravdivě a já tě nechám žít. Zalži a potká tě stejný osud jako tvoje bratry. Rozhodnutí je na tobě.“

Drake několikrát zakašlal.

„Kde je Meč?“ zeptal se Thor. „A tentokrát mluv pravdu.“

Drake kašlal znovu a znovu a pak konečně pozvedl hlavu. Vzhlédl a setkal se pohledem s Thorovým. Jeho pohled byl naplněn nenávistí.

„Neversink,“ odpověděl konečně Drake.

Thor se podíval na ostatní, kteří se ale dívali zmateně na něj.

„Neversink?“ zeptal se Thor.

„Je to bezedné jezero,“ vmísila se do hovoru Indra. „Leží na druhé straně Velké Pouště. Je to jezero bezedných hlubin.

Thor se obrátil zpět k Drakeovi.

„Proč?“ zeptal se.

Drake zakašlal, vypadal stále slabší.

„Garethovy rozkazy,“ sdělil Drake. „Chtěl, aby byl Meč na místě, odkud už ho nikdo nikdy nezíská.“

„Ale proč?“ zmateně se zeptal Thor. „Proč ničit Meč?“

Drake mu pohlédl do očí.

„Pokud ho nebude mít on,“ pronesl, „tak ho nebude mít nikdo.“

Thor na něj dlouze a tvrdě pohlédl, až konečně pocítil uspokojení. Tentokrát Drake nelhal.

„V tom případě se nám krátí čas,“ řekl Thor a chystal se odejít.

Drake zavrtěl hlavou.

„Nikdy se tam nedostanete včas,“ pronesl. „Mají náskok několika dní. Meč je ztracen navždy. Vzdejte to, vraťte se na území Prstenu a zachraňte se.

Thor zatřásl hlavou.

„Nemyslíme stejně jako ty,“ odpověděl. „Nežijeme proto, abychom chránili svoje životy. Žijeme pro chrabrost a náš kodex. A půjdeme kamkoli, kam nás to zavede.“

„Vidíte sami, kam vás vaše chrabrost dovedla,“ řekl Drake. „I bez tvé chrabrosti jsi blázen, stejně jako tihle kolem tebe. Chrabrost nemá žádnou cenu.“

Thor na něj pohlédl. Jen stěží mohl uvěřit tomu, že byl vychováván a že strávil dětství v jednom domě s tímto netvorem.

Thorovy klouby zbělely, když pevně sevřel jílec meče, a víc, než kdykoli dříve, chtěl zabít tohoto muže. Drakeovy oči sledovaly jeho ruce.

„Udělej to,“ řekl Drake. „Zabij mě. Udělej to už konečně.“

Thor na něj dlouho a tvrdě hleděl v pokušení ho skutečně zabít. Dal ale Drakeovi slovo, že když řekne pravdu, nezabije ho. A Thor svoje slovo vždy dodržel.

„Neudělám to,“ pronesl konečně Thor. „I když si to možná zasloužíš. Nezemřeš mojí rukou, protože bych se tím snížil na tvoji úroveň, a to neudělám.“

Když už se Thor obracel k odchodu, Conven vyrazil vpřed a zařval:

„Za mého bratra!“

Dříve, než kdokoli z nich stačil zareagovat, pozvedl Conven svůj meč a vrazil ho Drakeovi přímo do srdce. Convenovy oči zářily šílenstvím i zármutkem, když svíral Drakea ve smrtelném objetí a sledoval jeho bezvládné mrtvé tělo padající k zemi.

Thor sklonil zrak a věděl, že tahle smrt bude znamenat pouze malou útěchu za Convenovu ztrátu. Za ztrátu jich všech. I malá útěcha byla ale lepší než žádná.

Thor se rozhlédl po pouštních pláních všude kolem a věděl, že Meč je někde za hranicemi této pouště. Zdálo se, jako by byl na jiné planetě. Když už si myslel, že se jejich cesta chýlí ke konci, uvědomil si, že v podstatě ještě ani nezačala.

Erec seděl mezi ostatními rytíři ve velké síni vévodova hradu, bezpečně za branami Savarie. Všichni byli potlučení a unavení ze střetnutí s těmi monstry. Vedle něj seděl jeho dobrý přítel Brandt s hlavou svěšenou v dlaních, stejně jako mnoho dalších kolem. Nálada v místnosti byla hluboko pod bodem mrazu.

Erec to samozřejmě také cítil. Každý sval v jeho těle bolel po celodenní bitvě s lordovými muži a těmi příšerami. Byla to jedna z nejhorších bitev, na které se dokázal rozpomenout, a vévoda v ní ztratil až příliš mnoho mužů. Když Erec vzhlédl, uvědomil si, že nebýt Alistair, on, Brandt i ostatní by už byli mrtví.

Erec byl překvapen, jakou vděčnost k ní cítí. A dokonce ještě víc, znovu k ní pociťoval náklonnost. Zaujala ho mnohem více než kdy dřív. Vždycky vnímal, že byla zvláštní, nějakým způsobem velmi mocná. Ale dnes mu to události předvedly v plné síle. Spalovala ho touha zjistit, kdo Alistair opravdu je, jaká tajemství se skrývají v jejím původu. Slíbil ale, že do toho nebude strkat nos, a on vždy držel své slovo.

Erec se nemohl dočkat, až tohle shromáždění skončí, a on ji zase bude moct vidět.

Vévodovi rytíři už tu seděli celé hodiny, sbírali síly, snažili se ujasnit si, co se vlastně stalo, a co by bylo nejlepší udělat dál. Štít padl a Erec se stále snažil domyslet všechny důsledky. Znamenalo to, že Savarie byla vystavena útokům. A co hůř, poslové přinášeli zprávy o Andronicově invazi, o tom co se stalo na Králově Dvoře, v Silesii. Erecovo srdce se sevřelo steskem. Přesvědčovalo ho, že má být se svými bratry Stříbrnými a chránit jejich rodná města. Ale on byl tady, v Savarii, kam ho zavál osud. Byl potřeba i zde. Vévodovo město a lidé byli konec konců strategickou součástí říše MacGilů a také potřebovali ochranu.

Se záplavou nových zpráv o Andronicovi a o tom, že posílá jeden ze svých oddílů sem, k útoku na Savarii, Erec věděl, že milionová armáda bude brzy v každém koutě Prstenu. Až skončí, Andronicus nenechá kámen na kameni. Erec poslouchal příběhy o Andronicově dobyvatelství už od svých dětských let a věděl, že se jeho krutosti nic nevyrovná. Čistě podle počtů se vévodových několik set mužů nemohlo rovnat Andronicově armádě. Mohli jen oddálit nevyhnutelný osud – Savarie bylo město odsouzené k záhubě.

„Říkám, že se musíme vzdát,“ pronesl vévodův rádce, prošedivělý starý válečník, který seděl na dlouhé dřevěné lavici, sehnutý nad holbou piva, a aby dodal svým slovům váhu, udeřil plátovou rukavicí do dřevěného stolu. Všichni ostatní vojáci ztichli a obrátili na něj svoje pohledy.

„Jakou jinou možnost máme?“ dodal. „Je nás jen několik stovek proti jejich několika milionům.“

„Třeba se můžeme ubránit, alespoň udržet naše město,“ řekl další voják.

„Ale na jak dlouho?“ ptal se další.

„Dost dlouho na to, aby MacGil mohl poslat posily. Musíme prostě jen vydržet dostatečně dlouhou dobu.“

„MacGil je mrtvý,“ odpověděl další válečník. „Nám už nikdo na pomoc nepřijde.“

„Ale jeho dcera žije,“ oponoval další. „Stejně jako jeho muži. Ti by nás tady nenechali jen tak!“

„Ti ubrání stěží sami sebe!“ zaprotestoval jiný voják.

Muži se dali do neklidného mumlání, dohadovali se mezi sebou, plácali argumenty jeden přes druhého a stále se vraceli k tomu, co již bylo jednou řečeno.