Morgan Rice - Útok Chrabrých

Jak tu ležela, tváří k zemi, Gwendolyn se nenápadně natáhla a nabrala hrst prachu.

„Teď už můžeš vstát, ženo,“ rozkázal jí McCloud stroze. „S tebou jsem skončil. Teď je řada na ostatních, aby si užili.“

Gwen sevřela prach tak pevně, až jí zbělely klouby a modlila se, aby to zabralo.

V jednom rychlém pohybu se otočila a vrhla hrst prachu přímo do McCloudových očí.

Ten to nečekal, zařval, zavrávoral dozadu a rukama se snažil vytřít si špínu a prach z očí.

Gwen využila momentu překvapení. Byla vychovaná na hradě, starali se o ni královi válečníci a ti ji učili, že má vždy zaútočit podruhé, než dostane její nepřítel šanci se vzpamatovat. Také ji naučili jednu věc, kterou nikdy nezapomněla: ať už s sebou měla zbraň nebo ne, vždy byla vyzbrojená. Vždy mohla použít zbraň svého nepřítele.

Gwen se natáhla kupředu, vytrhla dýku z pochvy na McCloudově opasku, rozpřáhla se a vrazila mu ji mezi nohy.

McCloud hystericky zaječel vysokým hlasem, sejmul si ruce z očí a chytil se za třísla. Když se zalapáním po dechu vytáhl dýku ze svého rozkroku, vyvalila se mu mezi nohama krev.

Gwen byla z této rány nadšená. Měla ze sebe radost, že dostala alespoň tuhle malou pomstu. K jejímu překvapení ale rána, která by srazila kohokoli jiného, McClouda ani nezpomalila. Tohle monstrum bylo nezastavitelné. Těžce ho zranila, přesně tam, kde si to nejvíc zasloužil, ale nezabila ho. Ani kvůli tomu neklesl na kolena.

Místo toho McCloud vytáhl dýku, ze které kapala krev, a podíval se na ni se smrtícím pohledem. Začal se k ní shýbat, svíraje dýku chvějícíma se rukama, a Gwendolyn věděla, že její čas právě nadešel. Může ale zemřít s alespoň malým pocitem uspokojení.

„Teď ti vyrvu srdce z těla a nakrmím tě jím,” řekl. „Připrav se zjistit, jak vypadá opravdová bolest.”

Gwendolyn se zachvěla a očekávala zabodnutí dýky, smířená s nadcházející bolestivou smrtí.

Kolem se rozlehlo zavřísknutí a po chvilkovém šoku zjistila překvapená Gwendolyn, že zavřísknutí nebylo její. Byl to McCloud, vřískal v agonii.

Gwen spustila ruce a zmateně vzhlédla. McCloud upustil dýku. Několikrát musela zamrkat, jak se snažila pochopit to, co se právě odehrávalo před jejíma očima.

Tyčil se před ní McCloud a z oka mu trčel šíp. Ječel, a když zvedl ruku a zachytil šíp, tryskala z něj krev. Nedokázala to pochopit. Očividně byl střelen. Ale jak? A kým?

Gwen se otočila ve směru, odkud přiletěl šíp, a její srdce poskočilo, když spatřila Steffena, jak tam stál, držíce luk a ukrývaje se ve velké skupině vojáků. Než si kdokoli stihl uvědomit, co se to vlastně děje, vystřelil Steffen ještě šest dalších šípů. Jeden za druhým padlo šest vojáků stojících kolem McClouda. Šípy jim prorazily hrdla.

Steffen se stáhl, aby mohl střílet dál, ale konečně si ho všimli a vrhla se na něj ohromná skupina vojáků, kteří ho srazili k zemi.

McCloud, stále ještě vřeštící, se otočil a vyběhl pryč do zástupu vojáků. Překvapivě stále ještě nebyl mrtev. Gwen doufala, že snad někde vykrvácí.

Její srdce přetékalo vděčností k Steffenovi víc, než on kdy zjistí. Věděla, že tu dnes zemře, ale hlavní bylo, že to nebude rukou McClouda, nýbrž někoho jiného.

Celý vojenský tábor utichl, když Andronicus povstal a pomalým krokem kráčel směrem ke Gwendolyn. Jen tam ležela a pozorovala ho, jak se k ní blíží, nesmyslně vysoký, jako by se k ní blížila nějaká hora. Jak se blížil, vojáci za ním uzavírali cestu, celé bitevní pole mrtvolně ztichlo, jediný zvuk vydával vanoucí vítr.

Andronicus se zastavil několik stop od ní, tyčil se nad ní jako vysoký strom a bez jakéhokoli výrazu si ji prohlížel. Natáhl se a prsty se dotkl scvrklých hlav na svém náhrdelníku. Z nitra jeho hrudi a hrdla přitom vycházel podivný rachotivý zvuk, jako nějaké nechutné vrnění. Vypadal, že ho situace současně zaujala i rozčílila.

„Vzepřela ses velkému Andronicovi,” pronesl pomalu, přičemž celý tábor naslouchal každému jeho slovu, pronášenému starobylým hlubokým hlasem. Jeho hlas duněl autoritou a rozléhal se po pláních. „Bylo by jednodušší, kdyby ses podrobila svému trestu. Teď budeš muset zjistit, jak vypadá opravdová bolest.”

Andronicus sáhl k pasu a vytáhl meč delší, než Gwen kdy viděla. Musel být alespoň osm stop dlouhý a jeho výrazný zvuk se nesl nad bitevním polem. Zvedl ho do výšky a obracel ho ve slunečním světle, takže meč házel odlesky tak silné, až Gwen oslepily. Andronicus otáčel mečem v rukách a zkoumal ho, jako by ho viděl poprvé.

„Jsi žena šlechtického původu,” řekl. „Sluší se, abys zemřela šlechticovým mečem.”

Andronicus udělal dva kroky kupředu, sevřel jílec oběma rukama a pozvedl meč do výše.

Gwendolyn pevně zavřela oči. Slyšela svištění větru, pohyb každého stébla trávy a v tu chvíli jí začaly probíhat myslí náhodné záblesky vzpomínek z celého jejího života. Cítila celý svůj život, vnímala vše, co kdy učinila, a vzpomínala na všechny své milované. A v posledních myšlenkách se Gwen obracela k Thorovi. Vztáhla ruku ke svému hrdlu, vzala do dlaně amulet, který jí dal, a pevně ho sevřela. Úplně cítila horkou sílu, která z něj zářila, z toho starobylého rudého kamene, a vzpomněla si na Thorova slova, když jí amulet předával: „Tento amulet ti může zachránit život. Jednou.“

Jak amulet pulzoval v její dlani, sevřela ho ještě pevněji a modlila se k Bohu celou svojí bytostí.

Prosím, Bože, ať ten amulet funguje. Prosím, zachraň mě, jen teď, jedenkrát. Dovol mi znovu spatřit Thora.

Gwendolyn otevřela oči, očekávala, že uvidí Andronicův meč, jak se k ní rychle blíží, ale to, co spatřila, ji překvapilo. Andronicus tam stál bez hnutí, díval se jí přes rameno, jako by viděl někoho, kdo se k nim blíží. Vypadal překvapeně, dokonce zmateně, a to opravdu nebyl výraz, který by Gwen očekávala, že u něj uvidí.

„Okamžitě složíš svoji zbraň,” zazněl mocný hlas za Gwendolyn.

Gwendolyn ze zvuku toho hlasu zamrazilo. Byl to hlas, který znala. Otočila se a byla v šoku, když spatřila osobu, která před ní stála. Osobu, kterou znala stejně dobře, jako svého otce.

Argon.

Stál tam, oblečen ve svých bílých robách a kápi, oči zářící takovou silou, jakou v nich ještě nikdy neviděla, a pohled upíral přímo na Andronica. Gwen a Steffen leželi na zemi mezi těmito dvěma titány. Byli jako dvě stvoření nevýslovné moci, jedno temnoty a druhé světla, stojící jako protiklady jeden k druhému. Mohla téměř cítit duševní souboj, který jí zuřil nad hlavou.

„Složím?” Pousmál se s úšklebkem Andronicus.

Ale v Andronicově úsměvu bylo něco podivného. Gwen viděla, jak se mu třesou rty a také poprvé spatřila v jeho očích něco, co by mohl být strach. Nikdy by si nemyslela, že něco takového uvidí. Andronicus musel o Argonovi něco vědět. A ať už věděl cokoli, stačilo to, aby se tento nejmocnější muž světa začal bát.

„Už té dívce nebudeš ubližovat,” pronesl Argon klidně. „Přijmeš její kapitulaci,” prohlásil a zároveň se o krok přiblížil, v očích podivnou, hypnotizující záři. „Umožníš jí návrat k jejím lidem. A umožníš jim se ti vzdát, pokud si to zvolí. Řeknu ti to pouze jednou. Bylo by moudré, kdybys to přijal.”

Andronicus zíral na Argona a několikrát zamrkal, jako by se nemohl rozhodnout.