Morgan Rice: Moc Zbraní

„Zdá se, že vaši muži prohráli,“ řekl imperiální generál. „To nebylo součástí naší dohody.“

Godfrey se k němu otočil a viděl, jak znepokojeně generál vypadá.

„Dobře jsem vám zaplatil,“ připomněl mu Godfrey. Byl nervózní, ale shromáždil veškeré své úsilí, aby jeho hlas zněl co nejpřesvědčivěji, zatímco si uvědomoval, jak se jejich vzájemná dohoda rozpadá. „A ty jsi slíbil, že se připojíte k naší věci.“

Ale imperiální generál zavrtěl hlavou.

„Slíbil jsem, že se k vám připojím v bitvě, ne na sebevražedné výpravě. S mými pár tisíci muži nepůjdu proti batalionu Andronicovy armády. Naše dohoda se změnila. Můžete s nimi bojovat sami – a já si nechám zlato.“

Imperiální generál se otočil a vykřikl, když zaryl paty do boků svého koně a vyrazil opačným směrem. Jeho muži ho následovali a brzy zmizeli na opačném konci údolí.

„Má naše zlato!“ řekl Akorth. „Máme ho pronásledovat?“

Godfrey jen zavrtěl hlavou a sledoval, jak imperiální vojáci mizí z dohledu.

„K čemu by to bylo dobré? Zlato je zlato. Nebudu kvůli němu riskovat naše životy. Nechte ho jít. V životě jde o víc.“

Godfrey se otočil a sledoval obzor a mizející skupinu Kendrickových a Erecových mužů, kteří ho nyní zajímali podstatně víc. Teď neměl žádnou zálohu a cítil se ještě více izolovaný než předtím. Cítil, jak se všechny jeho plány rozpadají.

„Co teď?“ zeptal se Fulton.

Godfrey pokrčil rameny.

„Nemám ponětí,“ odpověděl.

„Takový věci bys neměl říkat,“ odvětil Fulton. „Teď jsi velitel.“

Ale Godfrey jen znovu pokrčil rameny. „Říkám pravdu.“

„Tyhle vojenský věci jsou složitý,“ řekl Akorth, sundal si přilbu a poškrábal se na břiše. „Zdá se, že to úplně nevyšlo, jak jsi předpokládal, co?“

Godfrey dál seděl na koni, vrtěl hlavou a přemýšlel, co by měl dělat. Musel se vypořádat se situací, kterou neočekával, a neměl žádný záložní plán.

„Půjdeme zpátky?“ zeptal se Fulton.

„Ne,“ slyšel se Godfrey odpovídat, což překvapilo i jeho samotného.

Ostatní se šokovaně otočili a podívali se na něj. Další vojáci se shlukli blíž, aby slyšeli jeho rozkazy.

„Možná nejsem velký válečník,“ řekl Godfrey, „ale ti muži tam dole jsou moji bratři. Oni je odvádí pryč. Nemůžeme se teď otočit a jet zpět. I kdyby to pro nás znamenalo smrt.“

„Zešílel jsi?“ zeptal se salesiánský generál. „Všichni tihle skvělí válečníci, Stříbrní, MacGilovští a silesiánští vojáci – všichni tihle muži nedokázali porazit imperiální vojsko. Proč myslíš, že několik tisíc mužů, našich vojáků, pod tvým velením to dokáže?“

Godfrey se na něj podrážděně otočil. Unavovalo ho, jak o něm neustále někdo pochybuje.

„Nikdy jsem neřekl, že vyhrajeme,“ odvětil. „Říkám jen, že to je správná věc. Já je neopustím. Takže jestli se chcete obrátit a jet domů, prosím. Přepadnu je sám.“

„Jsi nezkušený velitel,“ řekl generál a zamračil se. „Nevíš, o čem mluvíš. Povedeš všechny tyhle muže na jistou smrt.“

„To jsem,“ přisvědčil Godfrey. „To je pravda. Ale ty jsi slíbil, že už o mně nebudeš pochybovat. A já se neobrátím zpět.“

Godfrey popojel několik kroků dopředu na malý pahorek, aby ho všichni jeho muži viděli.

„VOJÁCI!“ zvolal dunivým hlasem. „Vím, že mě neznáte jako zkušeného a osvědčeného velitele, tak jako znáte Kendricka, Ereca nebo Sroga. A je pravda, že nemám jejich dovednosti. Ale mám srdce, aspoň příležitostně. A vím, že vy ho máte také. Vím, že tam jsou naši bratři a jsou v zajetí. A já sám raději zemřu, než abych přihlížel, jak je vlečou pryč, a pak se jako poslušný pes vrátil domů do našich měst a čekal, kdy Impérium vpadne také k nám a všechny nás pobije. Tím si můžete být jisti: jednoho dne nás všechny pobijí. Můžeme padnout teď, dokud stojíme na vlastních nohou a dokážeme bojovat, pronásledovat nepřítele jako svobodní muži. Nebo můžeme padnout v hanbě a bez cti. Volba je na vás. Pojeďte se mnou a ať přežijete nebo ne, vydobudete si slávu!“

Ozval se silný křik jeho mužů, tak nadšený, že to překvapilo i samotného Godfreyho. Všichni pozvedli meče vysoko do vzduchu, což jim všem dodalo odvahu.

Zároveň díky tomu Godfreymu došla skutečná podstata toho, co právě řekl. Svůj projev si nepromyslel předem, prostě se nechal strhnout daným okamžikem. Teď si uvědomoval, že na sebe vzal závazek, a byl svými vlastními slovy šokován. Jeho vlastní odvaha vyplašila i jeho samotného.

Zatímco muži vyskakovali do sedel, chystali si zbraně a připravovali se na závěrečný útok, Akorth a Fulton se přiblížili k němu.

„Napiješ se?“ zeptal se Akorth.

Godfrey shlédl a viděl, že jeho přítel k němu natahuje měch s vínem, a doslova mu ho vytrhl z ruky. Zaklonil hlavu a hltavě pil, dokud téměř všechno víno nevypil, sotva při tom popadal dech. Konečně si Godfrey otřel hřbetem ruky ústa a podal měch zpátky.

Co jsem to udělal? pomyslel si. Vysílá sebe i ostatní bojovat do bitvy, kterou nemohou vyhrát. Přemýšlel vůbec?

„Nemyslel jsem, že to v sobě máš,“ řekl Akorth a surově ho plácl do ramene ve chvíli, kdy Godfrey říhnul. „Pěkná řeč. Lepší než divadlo!“

„Měli jsme prodávat lístky!“ vmísil se Fulton.

„Řekl bych, že máš celkem pravdu,“ uznal Akorth. „Je lepší zemřít na nohou než na zádech.“

„Ale zemřít na zádech taky nemusí bejt tak zlý, pokud jsi v posteli v nějakým bordelu,“ dodal Fulton.

„Hele, hele!“ řekl Fulton. „A co teprve zemřít s korbelem piva v ruce a zakloněnou hlavou!“

„To by rozhodně bylo fajn,“ řekl Akorth a napil se.

„Ale řekl bych, že po nějaký době se to všechno omrzí,“ dodal Fulton. „Kolik korbelů může jeden chlap vypít, kolik ženských zvládne jeden chlap ojet?“

„No, hodně, pokud to správně promyslíš,“ odpověděl Akorth.

„Nicméně tím chci říct, že může být zábava umřít jiným způsobem, ne tím nudným.“

Akorth si povzdechl.

„No, jestli z tohohle všeho vyvázneme živí, budeme mít aspoň pořádný důvod se pořádně napít. Poprvé v životě si to zasloužíme!“

Godfrey se odvrátil, snažil se nevnímat Fultonovo a Akorthovo neustálé tlachání. Potřeboval se soustředit. Nadešel čas, aby se stal mužem a hodil za hlavu bezstarostné žertování a hospodské vtipy. Musel učinit skutečné rozhodnutí, které ovlivní životy skutečných mužů ve skutečném světě. Cítil na sobě tíhu. Nemohl se zbavit myšlenek na to, zda se jeho otec cítil stejně. Zvláštním způsobem tak, jak toho muže nenáviděl, s ním zároveň začal sympatizovat. A dokonce ho, ke svému vlastnímu zděšení, začínal mít rád.

Godfreyho přemohl nával sebedůvěry a zcela zapomněl na nebezpečí, které na něj čekalo. Náhle pobídl koně a s hlasitým výkřikem vyrazil dolů do údolí.

Vzápětí se za ním ozval válečný pokřik tisíců mužů a Godfreyho uši naplnil zvuk kopyt jejich koní, kteří vyrazili za ním do útoku.

Godfrey cítil závrať. S větrem ve vlasech a vínem rychle stoupajícím do hlavy uháněl vstříc jisté smrti a přemýšlel, do čeho se to, pro všechno na světě, vrhl.

Thor seděl na koňském hřbetě, otec na druhém koni po jeho boku, McCloud na druhé straně a Rafi poblíž. Za nimi se nacházely desítky tisíc imperiálních vojáků, hlavní divize Andronicovy armády, skvěle disciplinované a vyčkávající na Andronicovy příkazy. Všichni seděli na vrcholu hřebenu a hleděli na Vysočinu, jejíž vrcholy byly pokryté sněhem. Na vrcholu Vysočiny bylo posazeno McCloudské město, Vysokohrad, a Thor cítil napětí, když sledoval tisíce vojáků vyjíždějících ven z města, kteří táhli proti nim a chystali se na bitvu.