Morgan Rice - Moc Zbraní

„Prostě nevím, jak by tohle všechno mohl přežít,“ pronesla smutně Illepra.

„Ty ho miluješ, že ano?“ zeptala se Selese.

Illepra zrudla a odvrátila pohled.

„Nikdy jsem o lásce nic neřekla,“ vyhrkla. „Prostě jen o něj mám starost. Je to jen přítel.“

Selese se usmála.

„Jen přítel? Tak proč o něm neustále mluvíš?“

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně Illepra. „To jsem si neuvědomila.“

„Ano, neustále.“

Illepra pokrčila rameny a ztichla.

„Myslím, že se mi prostě nějak dostal pod kůži. Někdy mě opravdu rozčiluje. Neustále ho musím tahat z hospod. Pokaždé mi slíbí, že už se tam nikdy nevrátí. Nikdy to ale není pravda. Je to k zbláznění, opravdu. Praštila bych ho, kdybych mohla.“

„Tak proto ho tolik toužíš najít?“ zeptala se Selese. „Abys ho praštila?“

Teď se musela Illepra usmát.

„Možná ne,“ odpověděla. „Možná ho chci taky obejmout.“

Obešly kopec a narazily na vojáka, Silesiana. Ležel pod stromem a naříkal. Očividně měl zlomenou nohu. Selese to dokázala určit svým zkušeným okem i na takovou vzdálenost. Nedaleko něj byli u stromu uvázaní dva koně.

Obě dívky přispěchaly k vojákovi.

Selese se začala věnovat jeho zraněním, ze všeho nejdříve hlubokému šrámu na stehně. Nemohla si pomoct a musela položit otázku, kterou kladla každému vojákovi, kterého potkala:

„Viděl jsi někoho z královské rodiny?“ zeptala se. „Viděl jsi Reece?“

Všichni vojáci vždy jen sklopili pohled a zavrtěli hlavou. Selese si tak zvykla na zklamání, že už očekávala jen záporné odpovědi.

K jejímu překvapení ale voják souhlasně pokývl hlavou.

„Nejel jsem s ním, ale viděl jsem ho, ano, má paní.“

Selesiny oči se rozšířily radostí a nadějí.

„Je živý? Je zraněný? Víš, kde přesně je?“ chrlila jednu otázku za druhou. Srdce jí prudce bušilo, zatímco pevně sevřela vojákovo zápěstí.

Znovu přikývl.

„Vím. Má zvláštní úkol. Má získat Meč.“

„Jaký meč?“

„Přece Meč Osudu.“

Selese zůstala nevěřícně zírat. Meč Osudu. Meč z legend.

„Kde?“ zeptala se zoufale. „Kde je?“

„Vydal se k Východnímu přechodu.“

Selese uvažovala. Východní přechod, to je daleko, příliš daleko. Rozhodně nebylo možné zvládnout tu cestu po svých. Ne tímhle tempem. Navíc, pokud tam Reece skutečně je, jistě je v nebezpečí, určitě ji potřebuje.

Když se postarala o vojáka, rozhlédla se a všimla si dvou koní uvázaných u stromu. Vzhledem k mužově zlomené noze nebylo možné, že by na nich jel. Oba dva koně jsou pro něj nepoužitelní. A navíc brzy pojdou, pokud se o ně někdo nepostará.

Voják si všiml, kterým směrem se Selese dívá.

„Vezmi si je, paní,“ nabídl. „Já je nebudu potřebovat.“

„Ale vždyť jsou tvoji,“ oponovala.

„Nemůžu na nich jet, ne takhle. Ty je aspoň využiješ. Vezmi si je a najdi Reece. Odsud je to dlouhá cesta a pěšky ji nezvládnete. Velice jste mi pomohly. Nezemřu tu. Mám vodu a jídlo na další tři dny. Přijdou si mě sem vyzvednout. Hlídky jezdí kolem každou chvíli. Vezměte si koně a jeďte.“

Selese mu sevřela zápěstí, cítila k němu nezměrnou vděčnost. Obrátila se na Illepru s odhodlaným výrazem.

„Musím jít a najít Reece. Omlouvám se. Jsou tu dva koně. Můžeš si vzít toho druhého a jet kam potřebuješ. Já musím přes Prsten k Východnímu přechodu. Je mi to líto, ale musím tě opustit.“

Selese nasedla na koně a s překvapením zjistila, že Illepra také rychle vyskočila do sedla vedlejšího koně. Illepra se rozmáchla mečem a přesekla lano, kterým byli koně připoutaní ke stromu.

Obrátila se na Selese a usmála se.

„Opravdu si myslíš, že po tom všem, čím jsme prošly, tě nechám jet samotnou?“ zeptala se.

Selese se usmála.

„Předpokládám, že ne,“ odpověděla.

Obě pobídly koně a rychle vyrazily, přímo po cestě vedoucí dál na východ. Vedla přímo směrem, jak Selese doufala, k Reecovi.

Gwendolyn se pevněji zabalila do pláště, bradu skloněnou proti větru a sněhu. Pochodovala skrz nekonečné bílé pláně s Alistair, Steffenem a Abertholem po boku a Krohnem u nohy. Všichni už pochodovali dlouhé hodiny od doby, kdy překročili Kaňon a vstoupili do Zásvětí. Gwen byla vyčerpaná. Svaly ji bolely a cítila napětí v břiše, ostrá bolest jí projížděla znovu a znovu, vždy když se v ní dítě pohnulo. Pokračovali skrz svět nekonečné běloby, vytrvale padajícího sněhu bičujícího je do očí a před sebou neviděli nic, co by je mohlo utěšit. Nic nenarušovalo jednotvárnou krajinu. Gwen to připadalo, jako kdyby pochodovali přímo k okraji světa.

Bylo stále chladněji a i přes množství kožešin, které na sobě měla, cítila Gwen, jak jí chlad proniká až do morku kostí. Ruce už měla úplně prokřehlé.

Když se rozhlédla, viděla, že i ostatní se třesou chladem. Všichni se proti němu marně snažili bojovat. Gwen přemýšlela, jestli přijít sem nebyla vážná chyba. I kdyby tu Argon byl, bez jakýchkoli stop v dohledu, jak by ho mohli najít? Nebyla tu žádná stezka, žádná cesta a Gwen cítila stále silnější pocit marnosti, protože netušila, kam vlastně všichni směřují. Vše, co věděla, bylo, že se stále více vzdalují od Kaňonu, stále více na sever. I pokud by našli Argona, jak by ho mohli osvobodit? A je vůbec možné ho osvobodit?

Gwen si připadala, jako by došla na místo, které nebylo určeno lidem. Nadpřirozené místo určené pro čaroděje, druidy a další záhadné magické síly, kterým nerozuměla. Nemohla si pomoct, cítila se jako vetřelec.

Pak ucítila další ostrou bolest v břiše a vnímala, jak se dítě v ní obrací znovu a znovu. Tentokrát byla bolest tak intenzivní, že jí málem vyrazila dech a dokonce několikrát klopýtla.

Ucítila známý uklidňující stisk na zápěstí.

„Má paní, jsi v pořádku?“ zeptal se Steffen, který přispěchal na pomoc.

Gwen zavřela oči zvlhlé slzami bolesti, zhluboka dýchala a souhlasně přikývla. Na chvilku se zastavila, položila si ruku na břicho a čekala. Jejímu dítěti se tu očividně nelíbilo. A jí také ne.

Chvíli stála na místě a zhluboka oddechovala, dokud bolest konečně neodezněla. Znovu zapochybovala o svém rozhodnutí vydat se sem. Když ale pomyslela na Thora, její touha ho zachránit odvála všechny pochybnosti.

Znovu vyrazili na cestu, a zatímco bolest pomalu ustupovala, začala se Gwendolyn bát nejen o své dítě, ale i o ostatní. Netušila, jak dlouho v těchto podmínkách všichni přežijí. Dokonce ani nevěděla, jestli by se teď mohli vrátit. Naprosto uvízli na neznámém, nezmapovaném území bez konce.

Nebe bylo zbarvené nafialovělým světlem, které na vše vrhalo odlesky jantarové a fialové barvy. Gwendolyn si kvůli tomu připadala ještě víc dezorientovaná. Nebyl tu ani náznak dne nebo noci. Šlo jen o nekonečný pochod do nicoty.

Aberthol měl pravdu. Tohle byl opravdu jiný svět. Pole sněhu a prázdnoty. To nejneutěšenější místo, jaké kdy viděla.

Gwendolyn se na moment zastavila, aby popadla dech, a náhle ucítila teplou, uklidňující ruku na břiše. Byla překvapená horkem, které z ní vycházelo.

Alistair stála vedle ní s rukou položenou na jejím břiše a prohlížela si ji s obavami v očích.

„Ty čekáš dítě,“ řekla. Bylo to spíš prohlášení než otázka.

Gwendolyn na ni chvíli překvapeně zírala. Šokovalo ji, že to poznala. Obzvlášť, když měla stále ploché břicho. Už ale neměla sílu to skrývat a tak jen souhlasně přikývla.