Kendrick následoval jeho příkladu, stejně jako Bronson a Srog. Všichni se zdráhali, ale věděli, že je to moudré rozhodnutí.
Za nimi se ozvalo řinčení tisíců zbraní, když se Stříbrní, MacGilovci i Silesiané vzdali a odhodili svoje zbraně na zmrzlou zem.
Tirus se široce usmál.
„Teď sesedněte,“ přikázal.
Jeden po druhém sesedali a postavili se před koně.
Tirus se zašklebil a vychutnával si vítězství.
„Po všechny ty roky, kdy jsem byl v exilu na Horních ostrovech, jsem záviděl svému staršímu bratrovi Králův Dvůr a veškerou jeho moc. Ale který z MacGilů je nejmocnější teď?“
„Moc získaná zradou není žádná moc,“ odpověděl Bronson.
Tirus se zamračil a pokynul svým mužům.
Ti vyrazili kupředu a začali všem svazovat zápěstí hrubými provazy. Všechny je odtáhnou pryč, tisíce zajatců.
Když Kendricka vláčeli pryč, vzpomněl si náhle na svého bratra Godfreyho. Všechno to společně naplánovali, ale od té doby ho nikde neviděl, ani nikoho jiného z jeho mužů. Uvažoval – že by se mu nějakým způsobem podařilo uprchnout? Modlil se, aby Godfreyho potkal lepší osud než Kendricka a jeho muže. Z nějakého důvodu se cítil plný naděje.
U Godfreyho člověk nikdy neví.
Godfrey jel v čele svých mužů následován Akorthem, Fultonem a silesiánským generálem. Po boku mu jel imperiální velitel, kterého velkoryse vyplatil. Godfrey měl na tváři široký úsměv. Když se ohlédl a spatřil oddíl imperiálních vojáků o síle několika tisíc mužů, kteří táhli s nimi, aby se připojili k jeho věci, cítil se vice než spokojeně.
S uspokojením pomýšlel na odměnu, kterou jim dal, ty nekonečné pytle plné zlata, vybavoval si výrazy na jejich tvářích a byl v povznesené náladě z toho, že jeho plán vyšel. Až do posledního okamžiku si tím nebyl jistý, ale teď poprvé po dlouhé době zase volně dýchal. Koneckonců existuje mnoho způsobů, jak vyhrát bitvu, a on právě jednu vyhrál, aniž by prolil jedinou kapku krve. Možná ho to nečiní tak odvážným a rytířským jako jsou ostatní válečníci, ale pořád to byl jeho úspěch. A nebyl právě to ten důležitý cíl? Mnohem raději nechal všechny své muže naživu za cenu menšího úplatku, než by viděl polovinu z nich padnout při nějakém zběsilém hrdinském činu. Takový zkrátka byl.
Godfrey pracoval tvrdě, aby dosáhl toho, co měl. Využil všechny své konexe z černého trhu, hampejzů, zadních uliček a hospod, aby zjistil, kdo s kým spal, které nevěstince v Prstenu imperiální vojáci často navštěvují, a kteří velitelé imperiálního vojska byli ochotní nechat se uplatit. Godfrey měl hlubší síť pokoutných kontaktů než kdokoli jiný – také strávil většinu svého dosavadního života tím, že je navazoval. A teď se mu perfektně hodily. To, že každý ze svých zdrojů štědře odměnil, rovněž nebolelo. Konečně našel pro zlato svého otce dobré využití.
Přesto si Godfrey nemohl být do posledního okamžiku jistý, jestli se na ně může spolehnout. Každý má svou cenu a Godfrey si uvědomoval, že se pustil na hodně tenký led. Věděl, že je to sázka do loterie, a že imperiální vojáci jsou jen tak stálí, jako zlato, kterým je zaplatil. Ale zaplatil je velmi štědře a nakonec se ukázalo, že jsou spolehlivější, než vůbec doufal.
Samozřejmě neměl ani tušení, jak dlouho mu tento oddíl imperiálních jednotek zůstane oddaný. Ale dostali se ven minimálně z jedné bitvy a prozatím je měl na své straně.
„Mýlil jsem se v tobě,“ ozval se hlas.
Godfrey se otočil a spatřil salesiánského generála, který se k němu blížil a ve tváři se mu zračil výraz obdivu.
„Musím přiznat, že jsem o tobě pochyboval,“ pokračoval. „Omlouvám se. Nedokázal jsem si představit, jaký plán vytáhneš z rukávu. Ale byl skutečně důmyslný. Už nikdy nebudu o tvých schopnostech pochybovat.“
Godfrey se na něj usmál s pocitem zadostiučinění. Všichni generálové, všechny ty vojenské typy, o něm pochybovali celý jeho život. Na dvoře jeho otce, dvoře válečníků, na něj vždy všichni pohlíželi s opovržením. A nyní konečně všichni viděli, že i on dokáže být svým vlastním způsobem stejně schopný jako oni.
„Nemějte obavy,“ řekl Godfrey. „I já o sobě někdy pochybuji. Učím se za pochodu. Nejsem velitel a nemám žádný jiný mistrovský plán než za každou cenu přežít.“
„A kam teď?“ zeptal se generál.
„Připojíme se ke Kendrickovi, Erecovi a ostatním a uděláme vše, co bude v našich silách, abychom podpořili jejich věc.“
Pokračovali v jízdě, tisícovka mužů, podivná a zneklidňující aliance mezi imperiálními vojáky a Godfreyho muži. Přes kopce a údolí, napříč dlouhými, suchými, prašnými pláněmi, mířili k údolí, ve kterém jim Kendrick řekl, že se setkají.
Jak jeli, Godfreymu se hlavou honily miliony myšlenek. Myslel na to, jak se asi daří Kendrickovi a Erecovi. Představoval si, jakou budou mít přesilu. A přemýšlel, jak se jemu samotnému bude dařit v příští bitvě, ve skutečné bitvě. Tentokrát už nebyl žádný způsob, jak se jí vyhnout. Godfrey už neměl v rukávu žádné další triky. Žádné další zlato.
Nervózně polkl. Cítil, že nemá tak ohromnou odvahu, jakou ostatní vypadali, že mají. Zdálo se mu, že se s ní už museli narodit. Všichni ostatní vypadali tak nebojácně, v bitvě a dokonce i v životě. Ale Godfrey si musel připustit, že se bojí. Když na to dojde, na bitevní vřavu, věděl, že se jí nebude snažit vyhnout. Ale byl nemotorný a těžkopádný. Neměl takové bojové dovednosti jako ostatní. A nevěděl, kolikrát ho ještě zachrání jen samotní bohové štěstěny.
Zdálo se, že ostatní se vůbec nestarají o to, zda zemřou – všichni vypadali odhodlaní položit své životy za slávu. Godfrey slávu oceňoval. Ale mnohem více si vážil života. Miloval pivo, miloval jídlo a dokonce i teď cítil kručení v žaludku a nutkání být zpátky v bezpečí v nějaké hospodě. Život v bitvě zkrátka nebyl nic pro něj.
Ale Godfrey myslel na Thora, který je tam někde v zajetí. Myslel na všechny své blízké, kteří bojovali za stejnou věc, a věděl, že tohle je místo, kde mu jeho čest, ať je jakkoli poskvrněná, velí být.
Jeli stále dál, až všichni vystoupali na vrchol, ze kterého se jim naskytl široký rozhled do údolí, které se rozkládalo pod nimi. Zastavili se. Godfrey zamžoural do oslepujícího slunce a snažil se zaostřit a pochopit to, co před sebou vidí. Zdvihl jednu ruku, aby si zaclonil oči, a zmateně se rozhlížel.
Ale najednou mu bylo k jeho hrůze všechno jasné. Godfreyho srdce se zastavilo. Dole pod nimi byly tisíce Kendrickových, Erecových a Srogových mužů. Všichni byli odváděni pryč jako zajatci. To byla ta bojová síla, se kterou se měl setkat. Byli kompletně obklíčeni desetinásobnou přesilou imperiálních vojáků. Všichni byli na nohou a měli spoutaná zápěstí. Ze všech nyní byli vězni a všichni byli vlečeni pryč. Godfrey věděl, že Kendrick a Erec by se nikdy nevzdali, pokud by k tomu neměli dobrý důvod. Vypadalo to, že padli do pasti.
Godfrey zůstal stát, ochromený panikou. Přemýšlel, jak se to jen mohlo stát. Celou dobu očekával, že je všechny najde v dobře rozehrané bitvě, předpokládal, že se k nim jeho jízda připojí a přidá se k útoku. Ale teď místo toho pomalu mizeli za obzorem, už dobrý půl den cesty před nimi.
Generál imperiálních vojsk dojel ke Godfreymu a posmíval se.
Читать дальше