Morgan Rice - Moc Zbraní

Ozvalo se zavrčení, když Krohn přiskočil a zabořil tesáky do kožešin Gwenina kabátu. Potom ji s kňučením a vrčením začal táhnout vší silou vzhůru.

Pomalu Gwen vytahovali, kousek po kousku, dokud se konečně nedokázala zachytit prken mostu. Pak se přitáhla, a když se konečně vyškrábala zpět na most, zhroutila se vyčerpaně obličejem dolů a ztěžka oddechovala.

Krohn jí znovu a znovu olizoval obličej a ona měla nevýslovnou radost. Byla mu neskonale vděčná, jemu a Steffenovi, který teď ležel vedle ní. Měla ohromnou radost, že žije a že ji zachránili před strašlivou smrtí.

Pak ale uslyšela podivný hlasitý zvuk a cítila, že se celý most zachvěl. Když se ohlédla, krev jí ztuhla v žilách: jedno z lan ukotvujících most ke Kaňonu prasklo.

Celý most se otřásal a Gwen s hrůzou sledovala, že i druhé kotvící lano, které drželo už jen na vlásku, praskalo také.

Všichni vykřikli, když se most oddělil od stěny Kaňonu, a zhoupl se s nimi tak drsně, že Gwen mohla jen stěží dýchat, jak prudce letěli vzduchem. Doslova rychlostí světla se k nim přibližovala vzdálenější stěna Kaňonu.

Gwen vzhlédla, rozmazaně viděla blížící se kamennou stěnu a věděla, že během několika málo chvil je zabije tvrdý dopad. Těla jim rozdrtí náraz, a i kdyby někdo přežil, zřítí se dolů do hlubin země.

„Kameni, ustup! PŘIKAZUJI TI TO!“ zaduněl hlas naplněný starověkou syrovou autoritou, hlas jaký Gwendolyn nikdy neslyšela.

Koutkem oka zahlédla Alistair svírající jednou rukou lano, druhou dlaň měla namířenou na útes, do kterého měli během několika chvil narazit. Alistair na něj nebojácně upírala pohled a z dlaně jí vyzařovalo žluté světlo. Jak se rychle blížili ke stěně Kaňonu, připravovala se Gwendolyn na náraz. To, co se stalo pak, ji ale šokovalo.

Přímo před očima se jí pevná kamenná stěna Kaňonu proměnila ve sníh. Když narazili, necítila Gwendolyn praskání kostí, které očekávala. Místo toho cítila, jak se její tělo noří do stěny lehkého, načechraného sněhu. Byl mrazivý a celou ji pokryl, vnikl jí do očí, nosu i uší, ale nezranil ji.

Žila.

Všichni viseli na laně upevněném k okraji Kaňonu, ponořeni ve sněhové stěně. Gwendolyn ucítila pevný stisk na zápěstí. Alistair. Její ruka byla, navzdory všudypřítomnému mrazivému chladu, podivně teplá. Alistair už nějakým způsobem zachytila i ostatní, včetně Krohna, a brzy je všechny táhla za sebou směrem vzhůru, zatímco ona šplhala po laně, jako by to nic nebylo.

Když se nakonec dostali nahoru, Gwen se zhroutila na pevnou zemi. Konečně na druhé straně Kaňonu. Přesně v okamžiku, kdy ho dosáhli, povolila i lana zbývající na této straně a všechno, co zbylo z mostu, se zřítilo přímo dolů do mlžných hlubin Kaňonu.

Gwendolyn tam ležela, ztěžka oddechovala a byla vděčná, že je zase na pevné zemi. Přemýšlela, co se vlastně zrovna stalo. Zem byla zmrzlá, pokrytá ledem a sněhem, ale přesto to byla pevná zem. Byla pryč z mostu a byla naživu. Zvládli to. Díky Alistair.

Gwendolyn se obrátila a hleděla na Alistair s novým pocitem úžasu i obdivu. Byla více než vděčná, že má Alistair po svém boku. Skutečně jí připadala jako sestra, kterou nikdy neměla, a také předpokládala, že ještě zdaleka neviděli veškerou moc, kterou Alistair skrývá.

Gwen netušila, jestli to zvládnou zpátky na hlavní část Prstenu, až dokončí svůj úkol – tedy pokud ho vůbec někdy dokončí. Pokud dokážou najít Argona. A když hleděla do stěny oslepujícího sněhu před ní, na cestu do Zásvětí, měla znepokojivý pocit, že ty nejtěžší překážky na ně teprve čekají.

Reece stál na Východním přechodu přes Kaňon zapřený o kamenné zábradlí mostu a zděšeně shlížel dolů do propasti. Sotva mohl dýchat. Pořád nemohl uvěřit tomu, co zrovna viděl: Meč Osudu, vražený do balvanu, padající přes okraj, převracející se při pádu do hlubiny a nakonec pohlcený mlhou.

Dlouho čekal, předpokládal, že uslyší náraz, že ucítí pod nohama zadunění, ale k jeho překvapení se žádný zvuk neozval. Opravdu byl Kaňon bezedný? Že by povídačky nelhaly?

Nakonec se Reece odpoutal od zábradlí, klouby na rukou úplně bílé, vydechl a pohlédl na svou věrnou Legii. Všichni tam stáli a čekali. O’Connor, Elden, Conven, Indra, Serna a Krog, také s vyděšenými výrazy v očích. Všech sedm tam stálo, doslova zamrzlých na místě, nikdo z nich nedokázal pochopit to, se se vlastně stalo. Meč Osudu. Legenda, s níž všichni vyrůstali. Nejdůležitější zbraň světa. Majetek králů. A také ta jediná věc, která udržovala zdvižený Štít.

Doslova jim vyklouzl z rukou, spadl do nicoty.

Reece cítil, že zklamal. Cítil, že zklamal nejen Thora, ale celý Prsten. Proč se sem jen nedokázali dostat o několik minut dřív? Jen několik stop a dokázal by ho zachránit.

Reece se otočil a pohlédl na vzdálenou stranu Kaňonu, imperiální stranu, a zachvěl se. Když teď byl Meč pryč, očekával, že Štít zmizí. Očekával, že všechny imperiální jednotky shromážděné na druhé straně se okamžitě zvednou a vyrazí na cestu do Prstenu. Stala se ale podivná věc. Zatímco je sledoval, nikdo z nich nevkročil na most. Nikdo, až na jednoho. Jeden to zkusil a byl zničen.

Z nějakého důvodu byl Štít stále vztyčen. Reece to nechápal.

„Nedává to žádný smysl,“ pronesl Reece k ostatním. „Meč opustil Prsten. Jak může být Štít stále aktivní?“

„Meč neopustil Prsten,“ napadlo O’Connora. „Nepřekročil Kaňon na druhou stranu Prstenu. Spadl přímo dolů. Je zachycený mezi dvěma světy.“

„Co se tedy děje se Štítem, když Meč není ani tady ani tam?“ zeptal se Elden.

Vzájemně na sebe zamyšleně hleděli. Nikdo z nich na tu otázku neznal odpověď. Byla to neznámá situace.

„Nemůžeme jen tak odejít,“ řekl Reece. „Prsten je v bezpečí, pokud je Meč na naší straně, ale nevíme, co se stane, když zůstane Meč tam dole.“

„Dokud ho nemáme v rukách my, nemůžeme vědět, jestli nakonec neskončí na druhé straně,“ souhlasně dodal Elden.

„Je to risk, který si nemůžeme dovolit,“ pronesl Reece. „Závisí na něm osud Prstenu. Nemůžeme se vrátit s prázdnýma rukama. Nesmíme selhat.“

Reece se obrátil k ostatním, už se rozhodl.

„Musíme ho získat,“ shrnul situaci. „Než ho získá někdo jiný.“

„Získat ho?“ zeptal se zděšeně Krog. „Jsi blázen? Jak přesně se to chystáš zařídit?“

Reece se obrátil a zahleděl se na Kroga. Ten mu jeho pohled tvrdě opětoval, vzdorný, jako vždy. Krog se stal opravdovým trnem v Reecově oku. Na každém kroku zpochybňoval jeho rozkazy, na každém rozhodnutí hledal hnidy. Reece s ním začal ztrácet trpělivost.

„Dokážeme to,“ trval na svém Reece, „sestoupíme na dno Kaňonu.“

Ostatní jen zalapali po dechu, Krog si zapřel ruce v bok a zašklebil se.

„Jsi vážně šílený,“ řekl. „Ještě nikdo nikdy nesestoupil na dno Kaňonu.“

„Nikdo neví, jestli vůbec je nějaké dno,“ vmísil se do hovoru Serna. „Víme jen to, že Meč spadl do mlhy, a zatímco se tu bavíme, stále padá.“

„Nesmysly,“ oponoval Reece. „Všechno má nějaké dno, všechno někde končí. Dokonce i moře.“

„No, i pokud by to dno existovalo,“ odsekl Krog, „k čemu je nám to dobré, když je tak hluboko, že ho nevidíme a dokonce ani neslyšíme dopad takového balvanu? Mohlo by trvat dny, než ho dosáhneme – dokonce týdny.“