Morgan Rice - Panování Oceli

Podívala se na něj. Bála se mu pohlédnout do očí, ale zároveň potřebovala vidět jeho tvář. Tajně přitom doufala, že se na ni podívá také a že se potom ukáže, že myslí vlastně především na ni. Jenže zjistila, že si jí Reece ani trochu nevšímá. Tupě zíral do plamenů a na tváři měl ten nejnepřítomnější výraz, jaký u něj kdy viděla.

Snad už pomilionté znovu přemýšlela, jestli to, co mezi nimi bylo, zemřelo, anebo nezemřelo spolu se Selese. A pomilionté první proklínala vlastní bratry – a otce – že zosnovali všechny ty zrady proti Prstenu. Odjakživa Reece chtěla, ale nikdy by byla neschválila úskok, který nakonec vedl k smrti jeho snoubenky. Nikdy si nepřála, aby Selese zemřela, ba dokonce jí ani nechtěla nijak ublížit. Doufala, že jí Reece poví nepříznivé zprávy nějakou taktní cestou a že ona tomu, i když se jistě bude zlobit, nakonec porozumí. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by to mohlo skončit tak špatně.

Teď se Stařiny plány do budoucna hroutily jako domeček z karet. Všechno díky její nechutné rodině. Matus byl jediný normální příbuzný, kterého měla. Stara přemýšlela, co se s ním a vlastně i s nimi ostatními teď bude dít. Nemohou přece donekonečna sedět a hnít v této jeskyni. Dříve nebo později budou muset odejít. Jenže muži jejího bratra budou v hledání neúnavní. Nepřestanou být ostražití, dokud nebude i poslední z jejich čtveřice mrtev – obzvláště poté, co Reece zabil jejího otce a jejich pána.

Věděla, že by měla být ohledně otcovy smrti smutná, rozzlobená nebo alespoň rozzrušená – ale necítila vůbec nic. Neměla toho muže ráda – odjakživa. Možná, že byla za tu akci Reecovi dokonce i trochu vděčná. Byl to prolhaný rytíř beze cti, který se celý život nechal titulovat králem ostrovů. Jako otec se k ní nikdy nechoval.

Podívala se na své tři společníky. Vypadali zkroušeně. Už dlouhé hodiny nikdo z nich nepromluvil. Stara si říkala, jestli třeba neosnují nějaký plán. Srog byl ošklivě zraněný a Matus s Reecem také nevyšli z té bitky bez úhony. Všichni byli navíc notně zmrzlí. Dokonce ani počasí jim v této věci nepřálo. To ale na tomto místě nikomu.

„Takže budeme v téhle díře sedět už do smrti?“ prolomila ticho. Už ho nemohla dále snášet.

Srog s Matusem k ní pomaloučku otočili pohledy. Reece se ani nepohnul a nadále zíral do ohně.

„A kam navrhuješ jít?“ zeptal se Srog. „Celý ostrov se hemží muži tvého bratra. Jakou šanci v takové situaci máme? Obzvláště teď, když jsou rozlícení nad smrtí jejich pána.“

„Dostal jsi nás do pořádné šlamastyky, bratranče,“ usmál se Matus a položil Reecovi ruku na rameno. „Byl to velmi odvážný čin. Možná nejodvážnější, jaký jsem kdy v životě viděl.“

Reece pokrčil rameny a odsekl:

„Ukradl mi nevěstu. Zasloužil si zemřít.“

Stara se při slově nevěsta naježila. Zlomilo jí to srdce. Jeho volba slov hovořila za vše – bylo to jasné. Reece Selese stále miloval. Ani teď se na Staru nepodíval. Měla sto chutí se rozplakat.

„Nedělej si starosti, bratranče,“ řekl Matus smírně. „Já jsem za smrt toho muže rád a nijak mi nevadí, že se to stalo tvou rukou. Z ničeho tě neobviňuji. Naopak, máš můj obdiv. I když jsi nás tím málem všechny zabil také.“

Reece přikývl, ale nic neřekl.

„A kdo odpoví mně?“ řekla Stara. „Jaký je náš plán? Přece tady nechcete zemřít, nebo ano?“

„Jaký je tvůj plán?“ vyštěkl na ní Reece.

„Žádný nemám,“ odpověděla. „Já už jsem svůj provedla. Dostala jsem vás z toho místa pryč.“

„Ano, to je pravda,“ přiznal Reece, aniž by jenom na vteřinu spustil zrak z plamenů. „Dlužím ti vlastní život.“

To jí dodalo malinkou jiskřičku naděje, i když se na ni ani při těchto slovech nepodíval. Možná, že přece jenom není pravda, že ji teď nenávidí.

„A ty jsi zase zachránil mě,“ řekla. „Tady na útesu. Jsme vyrovnáni.“

Reece se ani nepohnul.

Čekala, že nějak odpoví, třeba ne přímo něco, co by potvrdilo její naděje, ale alespoň něco. Cokoliv. Jenže on mlčel. Zjistila, že jí rudnou tváře.

„Takže je to teď takhle?“ řekla. „Už si nemáme co povědět? Jsi tu se vším hotov?“

Reece zvedl hlavu a vůbec poprvé se jí zaskočeně podíval do očí.

Stara už to nemohla snášet. Vyskočila na nohy a drala se od nich pryč. Zastavila se ve východu z jeskyně a zády k ostatním. Dívala se do noci plné deště a větru a přemýšlela, jestli to opravdu znamená, že je mezi ní a Reecem definitivní konec. Pokud ano, neviděla důvod, proč by neměla naskočit zpátky na tu rozbahněnou klouzačku.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.