Morgan Rice - Panování Oceli

„Má paní, mám je zastavit?“ zeptal se Steffen se strachem v očích.

„Slyšíš hlas svého lidu, má paní,“ řekl Aberthol a došel až k ní. „Bylo by bláznovství jim vzdorovat. Navíc na to ani nemáme právo. Je to jejich domov. Je to všechno, co znají. Nebojuj s vlastními lidmi. Neodváděj je pryč bez dobrého důvodu.“

„Ale já mám dobrý důvod,“ odpověděla Gwen. „Žene se na nás pohroma.“

Aberthol zakroutil hlavou.

„Oni si to nemyslí,“ řekl. „Já sám o tobě nepochybuji, jenže pouze králové mají možnost činit plány do budoucna. Masy jednají impulzivně. A ti králové jsou králi právě proto, že je ony impulzivní masy podporují.“

Gwen nervózně přešlápla. Bylo to poprvé, co se lidé vzepřeli jejím příkazům. Mnozí už dokonce odjížděli zpátky k městu. Do této chvíle to pro ni byl naprosto nepoznaný pocit. Ani trochu se jí nelíbil. Je tohle ukázka pořádků, které je v budoucnu čekají? Nejsou náhodou její dny na královském trůně už teď sečteny?

„Má paní, mám vyslat vojáky aby je zastavili?“ zeptal se Steffen.

Najednou měla pocit, že hrbatý přítel je jediným, kdo jí zůstal vskutku loajální. Měla sto chutí na jeho otázku odpovědět kladně. Ale namísto toho se jenom dívala, jak se její průvod rozpadá a z valné části obrací. Věděla, že by taková snaha byla ve výsledku marná.

„Ne,“ řekla slabým, zlomeným hlasem. Nemohla se přitom ubránit pocitu, že se k ní její děti právě obrátily vzpurně zády.

Nejvíce ji bolelo vědomí, že všechny jejich nynější akce povedou jen a pouze k jejich záhubě a ona s tím nedokáže nic udělat. Nedokáže je zachránit.

„Nemohu vzdorovat osudu, který pro ně byl určen.“

*

Gwendolyn následovala své lidi sklíčeně zpět do Králova Dvora. Právě teď projela branou v opevnění a už odsud slyšela zvuky oslav, odehrávajících se na hlavním náměstí. Lidé byli šťastní, tančili, pili a vyhazovali do vzduchu čepice. Mnozí se vraceli do města s takovou pompou, jako kdyby snad oni sami byli onou vítěznou armádou, která porazila nepřítele a teď slavila zasloužený triumf. Milovali to město, to bylo více než jasné. Každý se mohl přerazit, aby mohl osobně poděkovat Legii a Stříbrným.

Jediná Gwendolyn se vracela domů plna úzkosti. I ona však měla radost, že je hrozba zažehnána a že vidí Kendricka i ostatní v pořádku a McCloudy poražené. Také si oddechla, když zjistila, že se jejímu bratru Godfreymu podařilo přežít. Seděl teď nedaleko a nechával si ošetřovat zbrusu novou ránu na hlavě. Další do sbírky.

To však bylo z Gweniných kladných pocitů tak všechno. Nemohla se zbavit dojmu, že se na ně žene něco mnohem horšího, a že by stejně bylo nejlepší se okamžitě zase otočit a odjet odsud co nejdále to jde.

Jenže nikdo nechtěl taková slova poslouchat. Lidé nic nedali na varování, která jim říkala a dál se šťastně hrnuli do milovaného města. Když vstoupila též, měla alespoň radost z toho, že bylo osvobozeno velmi rychle a McCloudové jej nestačili nijak vážně poničit.

„Gwendolyn!“

Otočila se za hlasem a spatřila Kendricka, který právě seskakoval z koně a hnal se k ní. Objali se. Jeho zbroj byla chladná a tvrdá. Illepria se zatím starala kousek od nich o Guwayna.

„Bratře,“ řekla a podívala se do jeho očí, které zářily radostí z vítězství. „Jsem na tebe hrdá. Nejenom, že jsi ubránil město – ty jsi je na hlavu porazil. Ty a tvoji Stříbrní. Jsi dokonalou ukázkou rytířství. Náš otec by byl hrdý.“

Kendrick se usmál a sklonil hlavu.

„Jsem za tvá slova vděčný, sestřičko. Nechtěl jsem nechat ty barbary, aby zničili tvoje, naše a otcovo město. Nebyl jsem na to ale sám. Měla bys vědět, že Godfrey se postavil do čela prvního odporu. Jenom on a hrstka dobrovolníků, z nichž mnozí drželi meče poprvé. A také Legie – všichni ti čerstvě odvedení chlapci je napadli ještě předtím, než jsme my vůbec dorazili.“

Gwen koutkem oka spatřila, že k nim přichází Godfrey. Na tváři mu seděl jeho typický dobromyslný úsměv. Jednou rukou si na hlavě přidržoval zakrvácený obvaz.

„Dnes ses již nadobro stal válečníkem, bratře,“ řekla upřímně a položila mu ruku na rameno. „Otec by byl pyšný.“

Godfrey se rozpačitě usmál.

„Jenom jsem tě chtěl varovat a potom vypadnout,“ řekl.

Usmála se.

„Nakonec jsi ale udělal mnohem víc.“

V davu se objevili Elden, O’Connor a Conven, jimž v patách pochodovali čerství legionáři.

„Má paní,“ oslovil Elden královnu. „Legie dnes bojovala udatně. Bolí mě však, že musím hlásit, že při tom mnozí padli.“

Pohlédla zpátky branou před město a spatřila, že mezi těly pobitých McCloudů leží i spousta legionářů. Dokonce zahlédla i několik Stříbrných. Okamžitě se jí vrátily vzpomínky na bitvu v Silésii. Musela sebrat všechnu kuráž, aby zbaběle neodvrátila zrak.

Nedaleko také spatřila zhruba deset McCloudských zajatců. Stáli tam s rukama svázanýma za zády.

„A co jsou tihle zač?“ zeptala se.

„McCloudští generálové,“ odpověděl Kendrick. „Nechali jsme je naživu. Jsou jediní přeživší z celé armády. Co si přeješ, abychom s nimi udělali?“

Gwendolyn si je dlouze a pozorně prohlédla. Dívala se jim přitom do očí a ani v jednom z jejich pohledů se nesetkala s ničím, co by hovořilo o pokoře. Vzpurně na ni patřili zpět. Věrni McCloudským způsobům nijak nedávali najevo lítost.

Povzdechla si. Byly časy, kdy byla přesvědčená, že mír je odpovědí na všechny problémy Prstenu a že pouze laskavost k vlastním sousedům muže být tou konečnou silou, která je jednou provždy sjednotí. Myslela si, že když k nim bude dobrá, budou se oni k ní na oplátku chovat stejně.

Čím déle však vládla, tím více viděla, že laskavost a štědrost může být mnohdy také vykládána jako slabost a šance získat pro sebe víc. Všechny její snahy o štědrý mír vyústily v překvapivý útok. A navíc v nejsvětější den roku.

Odteď musela být tvrdší. Už si nemohla dovolit onu dobromyslnou naivitu a víru v lidské dobro, které předtím bylo její vladařskou filozofií. Naopak měla stále větší dojem, že jediná skutečná vláda může být dosažena za pomoci oceli.

Kendrick a ostatní čekali na odpověď. Gwendolyn se nadechla.

„Všechny je zabijte,“ řekla.

Všichni vykulili oči v úžasu. Očividně takové rozhodnutí neočekávali. Ne od královny, která vždy zarputile trvala na milosrdenství.

„Slyšel jsem správně, má paní?“ zeptal se Kendrick překvapeně.

Gwendolyn přikývla.

„Slyšel,“ odpověděla. „Až budete hotovi, posbírejte jejich těla a shoďte je z hradeb.“

Otočila se a odcházela pryč, považujíc záležitost za vyřízenou. Neušla ani deset kroků, když se za ní ozvaly výkřiky McCloudů. Otřásla se.

Procházela městem plným padlých, ale zároveň také plným hudby a slavících lidí. Měšťané se vraceli do svých domovů a brzy se zdálo, že se ani nic zlého neudálo. Gwen se na to ale nedokázala dívat s radostí. Naopak byla zděšená.

„Město je opět naše,“ ozval se Kendrick, když ji dohnal.

Gwen ale zakroutila hlavou.

„Jenom na krátkou chvíli.“

Překvapeně se na ni podíval.

„Co tím myslíš?“

Zastavila se a zadívala se mu do očí.

„Viděla jsem proroctví,“ řekla. „Prastaré knihy. Mluvila jsem s Argonem. Měla jsem spousty snů. Řítí se na nás další útok. Je obrovská chyba se sem vracet. Měli bychom se okamžitě zase vydat na cestu.“