Morgan Rice - Panování Oceli

„Argone,“ zavolala na něj.

Zastavil se, ale neotočil.

„Pověz mi prosím ještě jednu poslední věc. Zoufale tě prosím. Uvidím ještě někdy mého Thorgrina?“

Druid se dlouhou chvíli ani nepohnul. S každou vteřinou, kdy se to mlčení prodlužovalo, se její srdce tříštilo na menší a menší kousíčky. Přesto však neustále doufala v pozitivní odpověď.

„Ano,“ ozvalo se.

Okamžitě chtěla vědět více.

„Nemůžeš mi povědět nic dalšího?“

Otočil se a smutně se na ní podíval.

„Zapamatuj si, že jsi učinila volbu. Ne každá láska je určena k tomu, aby vydržela navždy.“

Někde vysoko nad nimi se ozval táhlý sokolí křik. Podívala se na nebe.

Potom se hned obrátila zpátky k Argonovi, ale ten už byl pryč.

Přitiskla k sobě Guwayna a zadívala se do ulic města. Dlouze a naposledy. Chtěla si vrýt do paměti ten obraz nádhery, blahobytu a míru. Musela se ho dostatečně nadýchat, dokud tu ještě byl a trval. Než se všechno obrátí v popel. Přemýšlela jaké strašlivé nebezpečí může pod vší tou nádherou třímat a čekat na svou šanci. Potom si ale řekla, že podobné úvahy nemají valný smysl. Už brzy to ostatně všichni uvidí na vlastní oči.

Stara křičela a řítila se k zemi. Reecovi, Matusovi a Srogovi vedle ní se vedlo úplně stejně. Všichni čtyři právě skočili z výklenku ve zdi hradu a rozmočená země se rychle blížila. A ještě blíže byly větve borovice. Uvědomila si, že jediná šance, jak by mohli tento pád přežít, je právě ten strom.

O vteřinu později narazila do větví stromu, které její pád téměř nezbrzdily a potom najednou přišla země. Při dopadu se jí zatmělo před očima a teprve o okamžik později ji rozbolelo celé tělo. Byla si zcela jistá, že si musela něco zlomit. Potom si uvědomila, že je na více než dvacet centimetrů zabořená do bahna. Bez něj by ten pád jistě skončil mnohem hůře.

Ostatní se s hekáním rovněž pokoušeli dostat z bahna ven. Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Země, která se zdála být z výšky plochá, byla ve skutečnosti docela strmým svahem a oni teď začali sklouzávat. Záhy už všichni s řevem svištěli dolů.

Dostali se přímo do koryta, které tu vymlela neustále odtékající dešťová voda. Teprve tady nabrali plnou rychlost, kterou se potom řítili z hory, na které hrad stál. Staře se v jednu chvíli podařilo ohlédnout a zachytit tak poslední pohled na domovský hrad, jenž vzápětí zmizel v zákrutu té velké bahnité klouzačky. Uvědomila si, že se tím dostanou do bezpečné vzdálenosti od nepřátel.

Podívala se zpátky před sebe, aby se jenom o vlásek vyhnula kamenům, které se jí připletly do cesty. Ujížděla tak rychle, že bylo těžké se vůbec nadechnout. Bahno bylo nikdy nepřestávajícími dešti neuvěřitelně kluzké a neustálé zákruty způsobily, že se jí brzy roztočila hlava. Snažila zpomalit, něčeho se chytit, zapřít se nohama, ale bylo to všechno úplně k ničemu.

Napadlo ji kde tahle šílená jízda asi tak skončí, když tu si uvědomila, že to vlastně ví. Zachvátila ji panika. Uvědomila si totiž, že ten sešup končí přímo na konci útesu, pod kterým na ně čeká další pád, který už v žádném případě nemohou přežít. Pokud rychle nenajdou způsob, jak se zastavit, budou všichni mrtví.

Nikomu z ostatních se to ale také nedařilo, i když o to nepřestávali usilovat. Podívala se kupředu a zjistila, že se konec klouzačky už blíží. Vletí přímo přes okraj útesu.

Najednou spatřila, jak se Srog a Matus natočili doleva k malé jeskyňce těsně před koncem srázu. Nějak se jim podařilo trefit se nohama na okolní kameny a zastavit se jenom kousek předtím, než by se zřítili z útesu.

Znovu se pokusila zarýt patami do bahna, ale nemělo to žádný efekt. Jenom se maličko otočila a pokračovala v sešupu. Rozkřičela se, protože v ten okamžik už věřila, že se nedokáže zachránit.

Vtom ji najednou někdo popadnul zezadu za oblečení, zpomalil ji a potom úplně zastavil. Zaklonila hlavu, aby spatřila Reece. Jednou rukou se držel jakéhosi stromku, jenž měl sám co dělat, aby na tom skalnatém svahu nějak přežíval. Klouzačkou se nepřestávala valit dešťová voda. Stara pod jejím tlakem ztrácela onu chabou oporu nohou, kterou na chvíli našla, a sklouzávala níže. Teď už nohama téměř přesahovala přes okraj.

Stromek se s Reecem začal ohýbat a ona si uvědomila, že pokud ji nepustí, spadnou tam dolů oba. A také oba zemřou.

„Nech mě!“ zařvala na něj.

On ale zarputile kroutil hlavou a cenil přitom zuby námahou.

„Ani náhodou!“ křičel zpátky.

Potom se najednou pustil stromku, aby ji mohl chytit oběma rukama a zároveň švihl tělem zpět tak, že ovinul nohy kolem rostliny. Riskantní manévr se podařil. Jeho nohy teď převzaly plnou odpovědnost nad jejich životy.

|Reece se zapřel a s výkřikem ji přitáhl k sobě, čímž ji definitivně vyprostil z moci vodního proudu a pomohl jí přeskočit k jeskyňce k ostatním. Pak se do bezpečí z posledních sil vyškrábal i on sám.

Jakmile byli všichni v zákrytu jeskyně, Stara se zhroutila tváří k zemi a byla neskutečně šťastná, že to přežili.

Zhluboka oddychovala, kapala z ní voda a přemýšlela, jak blízko právě byla smrti. Napadlo ji ale i něco jiného: má ji Reece pořád ještě rád? Ta druhá otázka okamžitě získala nad tou první převahu a úplně ji vytlačila z její mysli. Bylo to důležitější, než to jestli budou žít anebo zemřou.

*

Stara seděla vedle ostatních schoulená u maličkého ohně uvnitř jejich nevelké jeskyně a konečně si začínala připadat trošičku sušší. Prohlédla si ostatní a uvědomila si, že teď vypadají jako utečenci z nějaké strašlivé války. Protáhlé tváře, skelné pohledy do ohně, ruce obepjaté kolem vlastních kolen a jejich neustálé tření v marném boji s vlhkostí a chladem. Zvenku k nim doléhaly zvuky větru a deště, všudypřítomných elementů na Hořejších ostrovech. Zdálo se, že ta čina nikdy neskončí a vlastně to byla i svým způsobem pravda.

Venku už byla noc. Už skoro celý den tu mrzli a zdráhali se zapálit oheň, aby je kouř vycházející z jeskyně neprozradil. Když však zapadlo slunce, byly chlad a vlhkost už tak nesnesitelné, že se rozhodli to risknout. Noc kouř přece skryje. Také již od jejich útěku uběhlo poměrně hodně času a navíc Stara silně pochybovala, že by se kdokoliv odvážil je hledat právě na tak strašlivě nedostupném místě. Svah byl tak strmý a zmáčený, že by při podobném pátrání mohli hledači docela pravděpodobně i zemřít.

Jenže to také znamenalo, že se nedá dostat pryč, a že tu i oni čtyři uvízli jako vězni. Pokud by se odsud nějak dostali, dříve nebo později by je ostrovní jednotky našly a zabily. Její bratr by s nimi neměl sebemenší slitování, tím si byla jistá. Situace se zdála beznadějná.

Sklíčeně seděla vedle Reece a znovu si v hlavě přehrávala všechny poslední události. Tam nahoře na hradě mu zachránila život a on potom zachránil ten její tady na skále. Zajímalo ji, jestli se o ni stále ještě zajímá způsobem, jakým to dělal předtím. Tak jako se ona zajímá stále o něj? Anebo byl příliš smutný z toho, co se stalo Selese? Neobviňuje z toho Staru? A jestli ano, odpustí jí někdy?

Nedokázala si představit, jakou bolestí si teď Reece asi musí procházet. Seděl vedle ní, hlavu položenou v dlaních a už dlouhé hodiny beze slova zíral do ohně. Vypadal po všech stránkách vyčerpaně. Přemýšlela, co se mu tak asi může honit hlavou. Působil, jako kdyby mu na světě už nezůstalo nic, pro co by mohl žít. Jako někdo, kdo došel až na samý okraj zoufalství, ale nějak se mu nepodařilo se vrátit zpátky. Zaplavovalo ji to pocity viny. Vůbec nevypadal jako ten mladík, kterého znávala. Dříve byl vždy plný legrace, stačilo málo aby se rozesmál a vždy bral svůj život s obrovským nadhledem a lehkostí. A také ji zaplavoval náklonností. Teď ale vypadal, že v něm všechno tohle umřelo.