Morgan Rice - Pochod Králů

V místnosti panovala pochmurná atmosféra, tváře všech byly vážné. MacGil ležel na posteli podložený polštáři a Thor pocítil úlevu, když viděl, že je král stále ještě naživu – alespoň prozatím.

Všichni se teď otočili a zůstali překvapeně zírat na nově příchozí. Thor si dokázal představit, jaký šok to pro ně asi musí být, že se tak nečekaně najednou s Reecem vynořili z tajné chodby a rovnou se hrnuli do místnosti.

„To je ten kluk!“ zakřičel někdo, vstal a ukázal nenávistně prstem na Thora. „To je ten, který se pokusil otrávit krále!“

Okamžitě se k němu ze všech stran začaly prodírat stráže. Thor nevěděl, co si počít. Na jednu stranu se chtěl otočit a utíkat, ale zároveň věděl, že se těmto lidem teď musí postavit a že se musí usmířit s králem. Takže se namísto útěku připravil na střetnutí s několika strážnými, kteří už se po něm natahovali. Krohn po jeho boku začal výhružně syčet.

Thor najednou pocítil vlnu tepla, stoupající jeho tělem a svou energii, která se začala aktivovat. Bezmyšlenkovitě zvednul jednu ruku dlaní k strážným a namířil svou sílu proti nim.

Potom udiveně sledoval, jak se všichni zastavili uprostřed kroku a jako přimražení zůstali stát jenom jediný metr od něj. Jeho síla, cokoliv byla zač, z něj teď proudila ven a držela strážné v kleštích.

„Jak se opovažuješ sem nakráčet i s tou svou magií, kluku!“ rokřikl se Brom, nejvyšší z králových generálů a bleskurychle tasil svůj meč. „To ti jeden pokus o zabití našeho krále nestačil?“

Brom vykročil s taseným mečem směrem k Thorovi, ale ten najednou pocítil změnu v toku své energie. Objevilo se tam něco nového, silnějšího než to, co poznal předtím. Jednoduše zavřel oči a začal se soustředit. Okamžitě pocítil energii Bromova meče, jeho tvar, kov, ze kterého byl ukován a nějakým prazvláštním způsobem se jeho energie sjednotila s mečem. Svým vnitřním zrakem potom přikázal meči, aby se zastavil.

Brom zmrznul na místě a vyděšeně vykulil oči.

„Argone!“ otočil Brom hlavu a křičel o poznání méně sebevědomým hlasem. „Okamžitě tohle čarodějnictví zastav! Zastav toho kluka!“

Argon vystoupil z davu a pomalu si spustil kapuci z hlavy na ramena. Potom se na Thora planoucíma očima upřeně zadíval.

„Nevidím žádný důvod, proč bych ho měl zastavovat,“ řekl potom. „Nepřišel sem, aby ubližoval.“

„Zbláznil ses? Málem zabil našeho krále!“

„To je to, co si ty myslíš,“ řekl Argon. „Ale ne to, co vidím já.“

„Nechte ho být,“ ozval se potemnělý, hluboký hlas.

Všichni se otočili k MacGilovi, který se s potížemi na posteli posadil. Malátně se rozhlédl kolem. Mluvení pro něj bylo očividně krajně vysilující.

„Chci s chlapcem mluvit,“ řekl MacGil. „O samotě. Všichni ven.“

„Můj králi,“ řekl Brom. „Opravdu myslíš, že je to bezpečné? Jenom ty a ten kluk o samotě?

„Thora všichni necháte na pokoji,“ odpověděl MacGil. „A teď nás nechte. Všichni. Moji rodinu z toho nevyjímaje.“

Místnost zahalilo zaražené ticho. Všichni se po sobě vzájemně dívali a očividně si nebyli jistí, jestli mají uposlechnout. Thor stál jako přimražený na své místě a čekal, co se bude dít.

Jeden za druhým se potom začali všichni, i královská rodina, trousit ven z místnosti. Dokonce i Krohn nakonec poslušně odešel s Reecem. Komnata, která byla ještě před několika málo momenty narvaná k prasknutí, náhle zela prázdnotou.

Dveře se zavřely. V nastalém tichu tu zbyli jenom Thor a MacGil. Bylo těžké tomu uvěřit. Vidět krále takhle bledého a v strašných bolestech, zraňovalo Thora více, než by to byl čekal. Nevěděl proč, ale měl pocit, jako by on sám ležel na té posteli a umíral. Více než cokoliv jiného si přál, aby byl král zase v pořádku.

„Pojď sem, můj chlapče,“ řekl MacGil slabým chraptivým hlasem, který byl pouhým stínem toho, co od MacGila slýchávali dříve.

Thor sklonil hlavu a pospíšil si ke králově posteli, kde poklekl. MacGil natáhl roztřesenou ruku, Thor ji uchopil a políbil.

Potom se podíval králi do obličeje a spatřil na jeho tváři slabý úsměv. Ke svému překvapení ucítil na vlastních tvářích horké slzy.

„Můj pane,“ začal Thor překotně, protože už nedokázal svá slova držet uvnitř, „Prosím, věř mi. Já jsem tě neotrávil. Viděl jsem celý ten plán ve svém snu. Díky nějaké síle, kterou sám dobře neznám. Jediné, co jsem chtěl, bylo varovat tě. Prosím, musíš mi věřit…“

MacGil zvedl ruku a Thor okamžitě zmlknul.

„Mýlil jsem se v tobě,“ řekl král. „Bylo potřeba, aby mě pobodal jiný muž. Teprve potom mi došlo, že to nejsi ty, kdo mi usiluje o život. Ty ses jenom snažil mě zachránit. Odpusť mi. Byl jsi věrný. Možná jediný věrný člen celého dvora.“

„Přál bych si, abych se mýlil,“ řekl Thor. „Přál bych si, abys byl v bezpečí. Aby moje sny byly jenom iluze a na tebe nikdo nespáchal žádný atentát. Třeba jsem se přece jenom mýlil. Třeba to přežiješ.“

MacGil ale zakroutil hlavou.

„Můj čas nadešel,“ řekl Thorovi.

Chlapec polknul. Doufal, že to není pravda, ale cítil něco jiného.

„Víš, kdo udělal tu strašnou věc, můj pane?“ položil Thor konečně otázku, která jej pálila od té doby, kdy se mu zdál ten sen. Nedokázal pochopit, kdo by mohl chtít krále zabít a proč.

MacGil se podíval na strop a několikrát namáhavě zamrkal.

„Viděl jsem jeho tvář. Je to tvář, kterou dobře znám. Ale z nějakého důvodu ji nedokážu přiřadit ke konkrétnímu jménu.“

Potom se otočil a podíval na Thora.

„Na tom teď nezáleží. Můj čas nadešel. Ať to bylo jeho rukou, nebo snad rukou někoho jiného, konec bude stejný tak jako tak. Na čem teď záleží…“ řekl a uchopil Thorovo zápěstí silou, která chlapce překvapila , „je to, co se stane poté až odejdu. Naše království zůstane bez krále.“

MacGil se zadíval na Thora s vážností, které Thor vůbec nerozuměl. Nechápal přesně o čem to mluví, nebo jestli to není zároveň i požadavek. Chtěl se zeptat, ale viděl, jak těžké pro krále je znovu chytit dech a tak se rozhodl jej v jeho řeči nepřerušovat.

„Argon o tobě říkal pravdu,“ řekl MacGil a pomalu uvolnil sevření. „Tvůj osud je daleko větší než ten můj.“

Thor při těch slovech pocítil mravenčení v celém těle. Jeho osud? Větší než králův? Už jenom představa, že se král o něm radil s Argonem byla víc, než by si kdy dokázal představit. Co mohla znamenat věta, že je jeho osud větší než MacGilův? Nezačal král ve svých posledních chvílích blouznit?

„Vybral jsem si tě…přijal jsem tě do své rodiny z určitého důvodu. Víš jaký je ten důvod?“

Thor zakroutil hlavou a snažil se nedat příliš okatě najevo, jak moc ten důvod chce znát.

„Nerozumíš proč jsem chtěl, abys tu se mnou v mých posledních chvílích byl jenom ty sám?“

„Je mi líto, můj pane,“ odpověděl Thor a znovu zakroutil hlavou. „Já nevím.“

MacGil se mdle usmál a jeho oči se začaly zavírat.

„Daleko odsud, až za Divočinou, leží úžasný kraj. Je dokonce až za zemí draků. Je to země druidů. Odkud pocházela tvoje matka. Musíš se tam vypravit, abys našel odpovědi.“

Na to se MacGilovy oči široce otevřely. Král na něj teď zíral s takovou intenzitou, která Thora téměř děsila.

„Osud našeho království na tom závisí,“ dodal. „Ty nejsi jako ostatní. Jsi jedinečný. Dokud plně nepochopíš, kdo jsi, toto království nikdy nezažije chvíli oddechu.“