Morgan Rice - Pochod Králů

Merek na všechno šokovaně zíral a Thor věděl moc dobře, co teď musí udělat. Popadl sekeru, pospíšil si k Merekovi, podržel jeho okov proti zdi a rozťal jej ve dví. Místností se rozlehlo hlasité břinknutí. Řetěz byl náhle volný. Merek sebou trhl, potom se podíval na zeď, ze které visel druhý konec řetězu a uvědomil si, že je zase volný.

Znovu se podíval, s pusou široce dokořán, na Thora.

“Nevím jak bych ti jenom poděkoval,“ řekl Merek. „Nemám tušení, jak jsi to dokázal, ale cokoliv to bylo, kdokoliv jsi zač – nebo cokoliv jsi zač – zachránil jsi mi život. Budu ti to dlužit. A to je něco, co neberu na lehkou váhu.“

„Nic mi nedlužíš,“ řekl Thor.

„To teda ne,“ řekl Merek, přátelsky poplácal Thora po paži. „Odteď jsi můj bratr. Splatím ti svůj dluh. Nějak. Jednou.“

Na to se Merek otočil a pospíchal otevřít dveře od cely. Potom se rozběhl do chodby a za výkřiků ostatních vězňů v ní zmizel.

Thor se rozhlédl kolem, podíval se na omráčeného žalářníka, otevřené dveře od cely a uvědomil si, že musí také okamžitě jednat. Křik spoluvězňů stále sílil.

Thor opatrně vykročil ven, rozhlédl se do obou stran a potom se rozběhl opačným směrem než Merek. Koneckonců, oba je chytit snad nemohou.

Thor utíkal nocí nepřehlednými uličkami Králova Dvora a nepřestával se podivovat všemu tomu pohybu, který jej obklopoval. Ulice byly plné lidí. Zástupy občanů někam rozrušeně pospíchaly. Mnoho z nich neslo pochodně, které osvětlovaly noc a vrhaly do jejich obličejů pitoreskní stíny. Zvony na věžích hradu nepřestávaly vyzvánět. Vydávaly hluboký zadumaný a táhlý zvuk, který se ozval vždy jednou do minuty. Thor věděl, že tohle může znamenat jenom jedinou věc: smrt. Byl to umíráček. A v království byl jenom jediný člověk, pro kterého by dnes v noci mohly ty zvony vyzvánět. Král sám.

Thorovo srdce se rozechvělo obavami. Před očima se mu znovu objevila dýka, kterou předtím zahlédl ve svém snu. Mohla to být pravda?

Musel si být jistý, musel zjistit, co se stalo. Natáhl se do davu a chytil jednoho chlapce, který běžel v opačném směru než ostatní a zrovna Thora míjel.

„Kam běžíš?“ naléhal na něj Thor. „Proč všechen ten povyk tady?“

„Copak jsi to neslyšel?“ vykřikl kluk rozrušeně. „Král umírá! Je pobodaný! Před branami hradu se srocují davy a snaží se zjistit nějaké zprávy. Pokud je to pravda, je to hrůza pro všechny z nás. Dokážeš si to představit? Království bez krále?“

Na to se chlapec Thorovi vykroutil, otočil se a zmizel zpátky do noci.

Thor stál na místě jako přimražený. Jeho srdce divoce bilo. Nedokázal si připustit události, které se kolem něj odehrávaly. Jeho sny, jeho předtuchy – všechno to bylo víc než jenom pouhá fantazie. Viděl budoucnost. Už podruhé. To pomyšlení ho děsilo. Jeho síly se zdály být hlubší, než jak si to zprvu myslel a s každým následujícím dnem se cítil silnější a mocnější. Jak daleko až tohle může zajít?

Thor se snažil vymyslet, kam by se teď měl vydat. Podařilo se mu sice uprchnout z vězení, ale teď neměl ponětí, kam se vrtnout dál. Během několika málo chvil po něm jistě začnou pátrat stráže a po chvíli už jej nejspíše bude hledat celý Králův Dvůr. Skutečnost, že takhle násilně utekl jej nutila cítit se provinileji než předtím. Potom jej ale napadlo, že fakt, že byl MacGil bodnut v době, kdy byl Thor ve vězení, jej mohl očistit. Nebo to bude naopak vypadat, že byl jenom součástí většího spiknutí?

Thor se rozhodl, že si nemůže dovolit žádné riskování. Bylo očividné, že nikoho v celém království teď žádná racionální vysvětlení nezajímají, a že jsou naopak všichni akorát lační po krvi. A on byl nepravděpodobnějším kandidátem na to stát se obětním beránkem. Potřeboval si najít nějaký úkryt, místo, kde by mohl přečkat bouři, která přicházela a teprve až se přežene se pokusit očistit své jméno. Nejbezpečnější místo, kam by se mohl vydat, leží jistě daleko odsud. Mohl by se pokusit uprchnout zpátky do své vesnice. Nebo možná i někam dále, úplně nejdál, kam až by to šlo.

Ale Thor nechtěl zvolit tu nejbezpečnější cestu, to nebylo nic pro něj. Chtěl zůstat tady, očistit své jméno a udržet si svou pozici v Legii. Nebyl přece žádný zbabělec a nebude utíkat. Ba co víc, zoufale chtěl vidět MacGila předtím, než zemře – pokud tedy byl teď stále ještě naživu. Potřeboval s ním mluvit. Pocit viny, že nedokázal atentátu zabránit, jej naplňoval zoufalstvím. Proč mu bylo vyjeveno, že k atentátu dojde a přitom nemohl udělat nic, aby tomu zabránil? A proč ve své vizi viděl, že bude král otráven, když byl nakonec ve skutečnosti ubodán?

Jak tam tak stál a přemýšlel, najednou ho to trklo: Reece. Reece byl přece ten o kom si mohl být jistý, že na něj nezavolá okamžitě stráže a možná mu dokonce i poskytne útočiště. Měl dojem, že mu Reece určitě uvěří. Věděl dobře, že Reece svého otce skutečně miluje a pokud bylo v něčích silách očistit Thorovo jméno, potom to byl Reece. Musel ho vyhledat.

Thor se dal do běhu spletí klikatých postranních uliček, aby se tak co nejvíce vyhnul davům. Běžel přímo ke královskému hradu. Věděl dobře, kde je Reecova komnata – byla ve východním křídle, blízko u zdi oddělující vnitřní hrad a město. Modlil se, aby tam Reece zrovna byl. Pokud ano, možná by se mu mohlo podařit upoutat jeho pozornost a on by mu potom mohl pomoci najít cestu do hradu. Thor měl pocit, že pokud bude otálet tady v ulicích, tak ho dříve nebo později někdo pozná. A pokud by ho ten dav poznal teď za takových okolností, jistě by ho roztrhali na kusy.

Kličkoval maličkými uličkami, vířil za sebou prach teplé letní noci a po určité době konečně dorazil k vnějšímu opevnění hradu. Přitiskl se blízko k hradbě a pokračoval dál podél ní, přímo pod zraky strážných, kteří stáli v pouhých několikametrových rozestupech na jejím vrcholu.

Když poznal, že se blíží k Reecově oknu, sehnul se a sebral ze země malý oblázek. Ještě štěstí, že jedinou zbraň, kterou mu zapomněli sebrat, byl jeho starý, léty dobře prověřený prak. Vytáhl jej zpoza pasu, založil kámen a vrhl.

Díky své dokonalé mušce poslal Thor kámen obloukem přes hradní zeď a dále rovnou do otevřeného okna Reecovy komnaty. Uslyšel jak kamínek narazil do zdi uvnitř místnosti a potom v podřepu vyčkával, co se bude dít. Celou dobu se musel držet z dohledu strážných, kteří se za tím zvukem jeden jako druhý otočili.

Dlouhou chvíli se nedělo vůbec nic a Thor už začal klesat na duchu. Možná že se spletl a tohle vůbec nebyla Reecova komnata. Pokud je tomu tak, bude odsud muset uprchnout, protože bez Reece už tu pro něj nebyla žádná naděje na bezpečný úkryt. Potom se ale v okně objevila nějaká postava. Thor zadržel dech.

Po chvíli, která se zdála být jako malá věčnost, a Thor už byl ve skutečnosti připraven utéct pryč, se postava pohnula. Opřela se oběma rukama o okenní parapet a se zvědavým výrazem se rozhlédla.

Thor se postavil, ustoupil několik kroků od zdi a zamával jednou rukou.

Reece se podíval tím směrem a všimnul si ho. Jeho tvář se náhle rozjasnila poznáním a Thor mohl ve světle nedaleké pochodně poznat, že je v tom výrazu i silná příměs radosti a ulehčení. To mu povědělo vše, co potřeboval vědět: Reece se k němu ještě neotočil zády.