Jeho myšlenky zachvátil chaos, když se snažil k té tváři přiřadit jméno.
Jak nad tím ten muž stál, MacGilovi se nějakým způsobem podařilo zvednout ruku a zatlačit ji proti jeho rameni, ve snaze jeho počínání zastavit. Pocítil zapomenutou sílu bojovníka, sílu, kterou si předávala jeho královská linie od pradávna. Sílu, která jej opravňovala zvát se králem, jenž se za žádnou nikdy nehodlal vzdát. Vší silou se vrahovi vzepřel a jedním býčím odstrčením jej poslal od sebe pryč.
Ten muž byl křehčí než si MacGil myslel. S překvapeným výkřikem se zapotácel stranou. MacGilovi se podařilo s vypětím všech sil vstát, uchopit rukojeť vražedné zbraně a vytáhnout ji z rány.
Potom ji odhodil do vzdáleného rohu místnosti, kde s kovovým zařinčením přistála, načež ještě pokračovala kus po podlaze a vstříc protější zdi s krbem.
Muž, jehož kápě spadla z obličeje na ramena znovu nabyl ztracenou rovnováhu a vyděšeně na krále zíral. MacGil se vydal směrem k němu. Černý se otočil a rozběhl napříč místností. Pouze v místě, kde ležela dýka se na krátký okamžik zastavil, aby ji znovu zvedl ze země a nejspíše zastrčil zpátky do pochvy. Potom utekl.
MacGil jej chtěl pronásledovat, ale útočník byl příliš rychlý. Krále náhle zaplavila vlna nesnesitelné bolesti, která probodávala jeho hruď. Cítil, že ztrácí síly.
Stál osamocený uprostřed místnosti a díval se na krev, která se řinula ven z jeho těla a kapala do jeho dlaní. Padl na kolena.
Najednou měl pocit, že je jeho tělo hrozně studené. Pokusil se zavolat o pomoc.
„Stráže,“ ozval se malátný hlas.
Potom se zhluboka nadechl s vypětím posledních sil dodal svému hlasu jeho dřívější sílu. Hlasu, který patřil skutečnému králi.
„STRÁŽE!“ zakřičel.
Ze vzdálené chodby uslyšel pomalu se přibližující kroky. Slyšel, jak se někde v dálce otevírají dveře a cítil, že se k němu blíží lidé. Jenže místnost se znovu divoce roztočila a tentokrát už to nebylo jenom kvůli pití.
Poslední věc, kterou spatřil, byla studená kamenná podlaha, která se závratnou rychlostí řítila proti jeho tváři.
Thor uchopil klepadlo těžkých dřevěných dveří a zatáhl za něj vší silou, kterou měl. Dveře se pomalu a s vrzáním otevřely a odhalily vstup do královské komnaty. Vstoupil dovnitř a pocítil husí kůži okamžitě poté, co překročil práh. Jasně cítil nějakou nečistou sílu, která ležela v místnosti jako chuchvalec hutné mlhy.
Postoupil hlouběji do místnosti a za zvuků praskajících pochodní vykročil k tělu, které leželo bezvládně na podlaze. Okamžitě vycítil, že se jedná o krále, že ten byl zavražděn – že jej Thor nedokázal dostatečně a včas varovat. Napadlo ho, kde v tu chvíli asi byli strážní nebo kdokoliv jiný, kdo by mohl pomoci.
Thorova kolena se rozechvěla, když učinil posledních několik kroků k tělu, poklekl, uchopil krále za rameno a otočil jej.
MacGil, jeho bývalý král, teď před ním ležel s očima široce otevřenýma, mrtev. V jeho hrudi byla zabodnuta zdobená dýka.
Thor se rozhlédl a všiml si, že opodál stojí jeden z králových sluhů. Držel velký, drahokamy ozdobený pohár, který Thor viděl předtím na hostině. Pohár byl celý z ryzího zlata a byl pokrytý řadami rubínů a safírů. S pohledem upřeným do Thorových očí sluha přistoupil blíže a vylil obsah poháru na královu hruď. Víno se od krále odráželo do všech stran a pokropilo i Thorovu tvář.
Záhy na to Thor uslyšel zahvízdnutí a uviděl svou sokolici, Estopheles, která přistála na králově hrudi a olizovala víno z jeho tváře.
Potom Thor uslyšel další zvuk a poznal, že je to Argon. Stál nad ním a strnule se díval dolů. V jedné ruce držel zářivou královskou korunu a v té druhé svou hůl.
Argon obešel mrtvého a posadil korunu pevně na Thorovu hlavu. Ta se vlastní vahou pomalu posunula do perfektní pozice a nakonec pohodlně objala Thorovy spánky. Chlapec se na Argona tázavě podíval.
„Teď jsi králem ty,“ pronesl Argon.
Thor zamrkal a když znovu otevřel oči, stáli před ním všichni členové Legie i bratrstva Stříbrných. Byly tam stovky mužů a chlapců, které se nějak vtěsnaly do té nepříliš rozměrné komnaty a teď se na něj všichni dívali. A potom, jako jeden muž, poklekli a uklonili se tak hluboko, že se téměř dotýkali tvářemi podlahy.
„Náš král,“ ozval se sbor hlasů.
Vtom se Thor probudil. Vzpřímeně seděl, ztěžka dýchal a rozhlížel se kolem sebe. Byla tam tma, vlhko a jemu po chvíli došlo, že sedí na kamenné podlaze a zády se opírá o kamennou zeď. Zamžoural do temnoty a uviděl železné mříže, za nimiž poblikávala pochodeň. Potom si vzpomněl. Je přece ve vězení. Přivlekli ho sem po událostech na hostině.
Vzpomněl si i na toho strážného, který mu dal pěstí do tváře a došlo mu, že musel po té ráně omdlít. Jak dlouho byl mimo, to nebyl schopen ani odhadnout. Pohodlněji se opřel o zeď, několikrát se zhluboka nadechl a snažil se dostat z hlavy ten hrozný sen. Zdál se tak skutečný. Thor se modlil, aby to nebyla pravda, a aby král byl v pořádku, živ a zdráv. Ale obraz mrtvého MacGila byl pevně zakořeněný v jeho myšlenkách. Mohl ten sen být skutečný? Anebo to tentokrát je opravdu jenom obyčejný sen?
Najednou do něj někdo rýpnul špičkou boty. Thor se podíval vzhůru a uviděl, že nad ním stojí jakási postava.
„Je na čase se vzbudit,“ ozval se hlas. „Čekám už hodiny.“
V mihotavém světle Thor zahlédl tvář chlapce zhruba stejného věku jako byl on sám. Byl hubený, drobný, měl propadlé tváře a poďobanou pleť. V jeho nazelenalých očích ale zahlédl inteligenci a něco, co by se možná mohlo nazvat dobrým charakterem.
„Já jsem Merek,“ řekl. „sem tvůj spoluvězeň. Za co tady seš?“
Thor se napřímil ve snaze pořádně si na všechno vzpomenout. Potom se znovu opřel zády o zeď, prohrábl si rukama svoje vlasy a snažil se poskládat utržky paměti zpátky do původního obrazu.
„Říkali, že ses pokusil zabít krále,“ pokračoval Merek.
„To se teda pokusil, a my ho roztrháme na malý kousky, jestli se někdy dostane z těhle mříží zase ven,“ zavrčel odkudsi hlas.
Odevšad se ozvalo řinčení plechových hrnků o mříže cel. Thor se rozhlédl a uviděl chodbu lemovanou z obou stran celami, ve kterých stáli strašidelně vyhlížející vězni. Strkali své hlavy mezi mříže a v plápolavém světle pochodní se na něj mračili. Většina z nich byla neoholená, chyběly jim zuby a někteří vypadali, že už musí tady dole dřepět celé roky. Byl to odporný pohled a Thor se po chvíli přinutil odvrátit se. Opravdu se ocitl na tomhle místě? To tu má zůstat s těmihle lidmi navždycky?
„Nestarej se o ně,“ řekl Merek. „Tady v cele jsem jenom já a ty. Oni se sem nedostanou. A mně je jedno jestli ses pokusil otrávit krále nebo ne. Nejradši bych to udělal sám, kdybych mohl.“
„Já jsem neotrávil krále,“ řekl Thor rozhořčeně. „Neotrávil jsem nikoho. Pokoušel jsem se ho zachránit. Všechno, co jsem udělal bylo, že jsem mu z ruky vyrazil jeho pohár.“
„A jak si věděl, že ten pohár byl otrávený?“ ozval se z chodby hlas někoho, kdo je zřejmě poslouchal. „Předpokládám, že díky magii.“
Chodbou mezi celami se rozlehl cynický smích.
„Je to věštec!“ vykřikl někdo posměšně.
Ostatní propukli v novou vlnu smíchu.
Читать дальше