Morgan Rice - Bratrská Přísaha

Godfrey byl touto scénou ohromen, především proto, že Ario byl dokonale klidný. Připadalo mu, že se na něj dívá jen ve snu. Ario nemrkal, nepohnul jediným svalem a mluvil tak klidně, jako by šlo o nejtriviálnější rozhovor, jaký si dokázal představit. Jeho slova díky tomu zněla ještě přesvědčivěji.

Merek musel dospět ke stejnému názoru, protože se ani nepohnul. Godfrey věděl, že musí rychle zasáhnout a potyčku ukončit.

„Náš nepřítel není tady,“ řekl Godfrey, přispěchal ke chlapcům, chytil Mereka za zápěstí, ve kterém svíral nůž, a stáhl mu ho dolů. „Nepřítel je tam venku. Když budeme bojovat mezi sebou, nebudeme proti němu mít žádnou šanci.“

Naštěstí si Merek nechal říct a zastrčil nůž.

„Pospěšte si,“ pokračoval Godfrey. „Všichni. Svlékněte jim šaty a oblečte si je. Teď jsme Finiáni.“

Svlékli všem Finiánům jejich jasně rudé kápě a oblékli se do nich.

„Tohle je směšné“ řekl Akorth.

Godfrey si ho prohlédl a všiml si, že má příliš velký pupek a je příliš vysoký. Kápě mu byla malá a vyčnívaly mu zpod ní kotníky.

Merek se uchechtl.

„Měl sis dát o jeden džbánek piva míň,“ řekl.

„Já si tohle nevezmu!“ protestoval Akorth.

„Nejdeme na módní přehlídku,“ prohlásil Godfrey. „Byl bys radši, aby nás odhalili?“

Akorth s nespokojeným mručením ustoupil.

Godfrey stál a prohlížel si jejich pětičlennou skupinku oblečenou do rudých kápí, stojící uprostřed nepřátelského města, obklopena nepřáteli. Věděl, že jejich šance jsou přinejlepším velmi malé.

„A co teď?“ zeptal se Akorth.

Godfrey se otočil a pohlédl směrem ke konci uličky, která vedla do města. Věděl, že nadešel čas.

„Pojďme se podívat, co je na té Volusii tak úchvatného.“

Thor stál na přídi malé lodi, Reece, Selese, Elden, Indra, Matus a O’Connor seděli na svých místech za ním. Nikdo nevesloval, nikdo nepracoval s plachtami. Záhadný vítr a mořský proud marnily jakoukoli snahu. Thor si uvědomil, že je vítr s proudem odnesou, kam bude jejich záhadná síla chtít, a sebeusilovnější veslování nebo manévrování na tom nemohlo nic změnit. Ohlédl se přes rameno a sledoval ohromné černé útesy značící vstup do Země mrtvých, jak se postupně vzdalují. Při tom pohledu pocítil úlevu. Byl čas hledět kupředu, najít Guwayna a začít novou kapitolu jejich životů.

Podíval se na svoje souputníky a všiml si, že Selese sedící vedle Reece drží jeho ruku a musel si přiznat, že ten pohled byl znepokojující. Thor měl radost, že ji znovu vidí mezi živými a dokázal pochopit, proč je Reece tak nadšený. Současně si ale musel přiznat, že je to docela děsivé. Selese byla mezi nimi. Nedávno byla mrtvá a oni ji přivedli zpět k životu. Připadal si, jako by změnili přirozený běh věcí. Když se na ni podíval důkladněji, všiml si, že je jakoby průsvitná, éterická. A i když byla mezi nimi, byla skutečná, nemohl si pomoct – stále ji vnímal jako mrtvou. Nedokázal se ubránit myšlenkám na to, jestli ji přivedli zpět už natrvalo, nebo jak dlouhý čas jí byl vyměřen, než se bude muset vrátit.

Na druhou stranu, Reece to očividně vnímal jinak. Byl jí naprosto okouzlen. Thorův přítel se radoval poprvé po neskutečně dlouhé době. Thor to naprosto chápal: konec konců, kdo by nechtěl mít šanci napravit všechno špatné. Napravit minulé chyby, vidět někoho, o němž si byl jistý, že už ho nikdy neuvidí? Reece svíral její dlaň, hleděl jí do očí, a když ji políbil, pohladil ji po tváři.

Ostatní, jak si Thor všiml, vypadali ztracení ve vlastních myšlenkách. Jako kdyby prošli nejhlubším peklem, místy, které jen tak nedokážou dostat z hlavy. Jako by všichni byli zapletení do pavučin osudu. I Thor je cítil. Nad všemi se vznášela aura melancholie a nikdo nedokázal zaplašit vzpomínky na to, co se stalo. Všichni truchlili nad ztrátou Convena. Obzvlášť Thor stále přemítal o tom, jestli bylo něco, co mohl udělat, aby ho zastavil. Pohlédl na moře a prohlížel si šedivý obzor a nekonečný oceán a přemýšlel, jak jen mohl Conven udělat rozhodnutí, které udělal. Chápal stesk, který cítil kvůli svému bratrovi. Přesto by ale Thor nikdy nekonal stejně. Uvědomil si, jak hluboký zármutek nad ztrátou Convena cítí. Byl v jeho společnosti už od prvního dne v Legii. Thor si vzpomněl, jak ho navštívil v žaláři. Jak díky němu získal druhou šanci žít. Na všechny jeho pokusy ho povzbudit. Vytrhnout ho z jeho temných myšlenek, získat ho zpět.

A přesto si Thor uvědomoval, že ať dělal cokoli, nemohl Convenovi nikdy skutečně pomoct. Pro Convena byl jeho bratr až příliš důležitý. Thor si vybavil výraz v Convenově tváři, když zůstal vzadu a ostatní ho opustili. Nebyl to výraz lítosti – byl to výraz čiré radosti. Thor cítil, že Conven byl rád. A také věděl, že nebylo moc toho, čeho by měl litovat. Conven učinil vlastní rozhodnutí a to bylo víc, než zvládla většina lidí na tomto světě. Konec konců, Thor věděl, že se jednoho dne zase setkají. Možná, že na něj Conven dokonce bude čekat, aby ho uvítal, až Thor jednoho dne zemře. Smrt, jak Thor věděl, se chystala vzít si je všechny. Možná ne dnes nebo zítra. Ale jednoho dne…

Thor se pokusil setřást ze sebe podobné temné myšlenky, rozhlédl se a přinutil se soustředit na oceán. Studoval vody, které obklopovaly jejich loď, pátral po jakékoli stopě po Guwaynovi. Věděl, že bylo marné hledat ho tady, na otevřeném moři, ale přesto se cítil nabuzený, plný nově nalezené naděje. Teď alespoň věděl, že Guwayne stále žije. A to bylo vše, co potřeboval. Teď už se nezastaví před ničím, aby ho znovu našel.

„Kam si myslíš, že nás tenhle proud zanese?“ zeptal se O’Connor, naklonil se přes okraj lodi a pročísl vodu špičkami prstů.

Thor se naklonil a také se dotkl teplé vody. Proudila kolem nich takovou rychlostí, až se zdálo, že ať už je oceán nesl kamkoli, bál se, aby tam byli včas.

„Pokud to bude někde daleko odsud, je mi jedno, kam přesně to bude,“ ozval se Elden a ohlédl se přes rameno na temné útesy. Zdálo se, že se při tom pohledu otřásl obavami.

Thor zaslechl skřehotavý zvuk vysoko nad nimi, a když vzhlédl, s potěšením zjistil, že je to jeho stará přítelkyně Estopheles. Kroužila vysoko na nebi. Snesla se dolů a létala kolem v širokých kruzích. Pak se vznesla zpět vysoko do vzduchu. Thorovi se zdálo, že se je snaží vést. Že je povzbuzuje, aby ji následovali.

„Estopheles, přítelkyně moje,“ zašeptal Thor do vzduchu. „Buď našima očima. Doveď nás ke Guwaynovi.“

Estopheles znovu zaskřehotala, jako by jim odpovídala, a doširoka rozevřela křídla. Obrátila se a odletěla za obzor. Stejným směrem, jakým je nesl mořský proud. Thor si v tu chvíli byl jistý, že se blíží ke svému synovi.

Když se Thor obrátil, uslyšel jemné zacinkání po svém boku. Shlédl dolů a u svého pasu spatřil Meč mrtvých. Ten pohled ho šokoval. Díky meči si uvědomil, že jeho návštěva Země mrtvých byla skutečnější než cokoli jiného. Thor sevřel do dlaně jeho slonovinový jílec zdobený lebkami a hnáty. Sevřel ho pevně a vnímal jeho moc. Čepel meče byla vykládaná drobnými černými diamanty. Když si ji prohlédl z blízka, viděl, jak se blýskají na slunci.

Jak svíral meč v ruce, uvědomil si, že si připadá, jako by byl vyrobený přímo pro něj. Žádná jiná zbraň mu v ruce neseděla tak dobře už od doby, kdy přišel o Meč Osudu. Meč mrtvých pro Thora znamenal hodně. Konec konců, podařilo se mu uniknout z jiného světa a ještě při tom získal skvělou zbraň. Cítil, že on i meč přežili příšernou válku. Prošli si jí společně. Vstup do Země mrtvých bylo jako projít obrovskou pavučinou a pak ji ze sebe strhnout. Thor cítil, že ji ze sebe strhnul, ale přesto se zdálo, jako by na něm stále lpěla. Alespoň, že měl tuhle skvělou zbraň.