Teď Gwen jen stála a sledovala situaci. Krohn po jejím boku tiše bručel, Kendrick, Steffen, Brand, Atme a tucty Stříbrných společně se stovkami jejích mužů čekali za ní. Všichni byli oděni v ocelovém brnění, které s sebou nesli už od doby, kdy opustili Prsten. Všichni měli své ocelové zbraně a všichni trpělivě čekali na její rozkaz. Byla to její vycvičená armáda, i když nebojovala už od doby, kdy odešli z Prstenu, z jejich vlasti.
Teď přišel jejich čas.
„TEĎ!“ zvolala Gwen.
Všichni její muži vyrazili mocný bojový pokřik a vzápětí následovali Kendricka, který se už hnal dolů ze svahu. Jejich hlasy se nesly ranním vzduchem jako řev tisíců lvů.
Gwen sledovala, jak její muži dosáhli imperiálních linií a jak se imperiální vojáci, zaujatí bojem s vesničany, pomalu zmateně obracejí. Očividně nechápali, co se děje, kdo na ně může útočit zezadu a proč. Bylo jasné, že je ještě nikdo nikdy nepřekvapil, tím spíše ne vycvičená armáda.
Kendrick jim nedopřál čas, aby se mohli vzpamatovat, aby si uvědomili, co se děje. Hnal se kupředu a prvního muže, se kterým se setkal, probodl. Brand, Atme a Steffen, stejně jako tucty Stříbrných po jejich boku, se vrhli do boje. I oni bodali do nepřipravených imperiálních vojáků. Každý z nich s vlastním důvodem proč bojovat. Všichni hořeli nedočkavostí, až budou moci Impériu vrátit příkoří, se kterými se setkali. Všichni byli nadšení, že už se nemusejí skrývat v jeskyni. Toužili si vybít svůj vztek na Impériu už od doby, kdy opustili Prsten – a bitva, která právě probíhala, byla perfektní příležitostí. V očích každého z jejích mužů plál oheň. Oheň, který živily duše všech lidí, kteří přišli o život v Prstenu a na Horních ostrovech. Byla to touha po pomstě, kterou si s sebou přinesli přes moře. Gwen si uvědomila, že určitým způsobem byl boj vesničanů, kteří žili půl světa daleko od Prstenu, i jejich vlastním bojem.
Muži křičeli při boji tváří v tvář, Kendrick s ostatními využívali rychlost, kterou nabrali sestupem k tomu, aby se dostali dál do víru bitvy. Zabíjeli řady imperiálních vojáků ještě předtím, než se stihli vzpamatovat. Gwen byla hrdá, když viděla Kendricka, jak štítem odrazil současně dva výpady nepřátel, vzápětí se otočil a udeřil štítem třetího do obličeje. Dalšího pak ťal mečem přes hruď. Viděla, jak Brand podkopl nohy cizího vojáka a pak mu zezadu probodl srdce. Sledovala Steffena, jak svým krátkým mečem usekl nohu jednoho z vojáků, pak ukročil, kopl dalšího do rozkroku a ještě ho udeřil hlavou do obličeje, čímž ho omráčil. Atme roztočil svůj cep a srazil dva vojáky jedním výpadem.
„Darius!“ zazněl výkřik.
Gwen se rozhlédla a viděla Sandaru stojící nedaleko, jak ukazuje na bojiště.
„Můj bratr!“ vykřikla.
Gwen si všimla, že Darius leží na zádech na zemi obklopený imperiálními jednotkami, které se k němu stále těsněji přibližovaly. Srdce se jí málem zastavilo úlekem, ale současně viděla Kendricka, jak spěchá kupředu a štítem odráží úder sekerou, který mířil přímo na Dariovu hlavu.
Sandara znovu vykřikla a Gwen viděla, že se jí ulevilo. Viděla, jak moc Sandaře záleží na jejím bratrovi.
Gwendolyn natáhla ruku a vzala si luk jednoho z vojáků, který u ní stál na stráži. Založila šíp, napnula tětivu a zamířila.
„LUČIŠTNÍCI!“ zakřičela.
Tucet jejích nejlepších lučištníků napnul tětivy a zamířil. Vojáci trpělivě čekali na další rozkaz.
„PALTE!“
Gwen vypustila šíp, který vysokým obloukem proletěl vzduchem nad jejími muži, a současně s ní vypustili svoje šípy i ostatní lučištníci.
Salva dopadla přímo do shluku zbývajících imperiálních vojáků. Ozvaly se výkřiky a tucet vojáků padl k zemi.
„PALTE!“ vykřikla Gwen znovu.
Vylétla další salva, pak další.
Kendrick s ostatními spěchali kupředu a doráželi zraněné muže, které zasáhly šípy.
Imperiální vojáci museli přestat útočit na vesničany a místo toho se obrátili na Kendrickovy muže.
Vesničané vycítili příležitost. Vyrazili hlasitý pokřik a rozběhli se na imperiální vojáky. Bodali je do zad a tlačili je dál ke Kendrickovým mužům. Imperiální vojáci teď umírali na obou stranách.
Vojáci si uvědomili, že jsou mezi kladivem a kovadlinou, že je dvě nepřátelské síly drtí z obou stran a že jejich počet prudce klesá. Uvědomili si, že je přelstili. Z počátečního počtu stovek mužů jich zbývaly už jen tucty a přeživší se pokoušeli prchat. Všichni byli opěšalí – jejich zerty byly buď mrtvé, nebo zabrané vesničany.
Nedostali se příliš daleko. Vesničané je všechny dostihli a pobili.
Náhle se všude kolem zvedl vítězný pokřik – jak od vesničanů, tak od Gwendolyniných mužů. Všichni společně se zdravili, objímali se jako bratři a Gwendolyn spěchala dolů, aby se k nim přidala. Krohn ji samozřejmě následoval a vrhl se do změti mužů kolem. Všude byl cítit pach potu a strachu. Pach krve vsakující se do pouště. Ať se v Prstenu stalo cokoli, dnes bylo Impérium poraženo. Tady, uprostřed pouště, cítila Gwen konečně zadostiučinění. Bylo to slavné vítězství. Vesničané se spojili s vyhnanci z Prstenu a porazili společného nepřítele.
Vesničané ztratili mnoho dobrých mužů i Gwen ztratila množství svých. Gwendolyn si ale s úlevou uvědomila, že alespoň Darius přežil a že stojí na nohou, i když trochu nejistě.
Gwen věděla, že Impérium má miliony dalších mužů. Věděla, že přijde čas odplaty.
Ale dnes tomu tak být nemělo. Dnes možná neudělala to nejmoudřejší rozhodnutí – udělala ale to nejstatečnější. To nejsprávnější. Cítila, že to bylo stejné rozhodnutí, jako by udělal na jejím místě její otec. Zvolila si tu těžší cestu. Cestu toho, co bylo správné. Cestu spravedlnosti. Cestu chrabrosti. A nezávisle na tom, co mělo přijít, dnes žila.
Dnes skutečně žila.
Volusie stála na kamenném balkóně a shlížela dolů na dlážděné nádvoří Maltolisu, které se pod ní rozprostíralo. Hluboko dole viděla roztříštěné princovo tělo. Leželo bez hnutí, údy rozprostřené do všech směrů. Shora vypadal princ tak vzdálený. Tak nepatrný, tak nedůležitý a tak bezmocný. Volusie přemýšlela, jak je to možné, že jen o několik okamžiků dřív to byl jeden z nejmocnějších vládců Impéria. Došlo jí, jak je život křehký. Jaká iluze je moc nad lidmi. A nejvíc si uvědomovala, že teď je z ní skutečná bohyně. Teď měla vládu nad životem a smrtí všech. Teď už ji nemohl nikdo zastavit, dokonce ani mocný princ.
Zatímco dál jen tak stála a rozhlížela se, město se začínalo postupně naplňovat výkřiky tisíců jeho obyvatel, naříkajícího lidu Maltolisu. Dojaté hlasy naplnily nádvoří a pak se nesly vzhůru jako mračno kobylek. Lidé naříkali a brečeli, tloukli hlavami do kamenných stěn, vrhali se na zem jako rozrušené děti a rvali si vlasy z hlav. Volusie si pobaveně uvědomila, že se všichni chovají, jako by snad Maltolis byl dobrým panovníkem.
„NÁŠ PRINC!“ křičel jeden z lidí a jeho zvolání opakovaly zástupy dalších. Všichni spěchali k mrtvému princovu tělu, vzlykali a křečovitě se třásli, když se ho dotýkali.
„NÁŠ DRAHÝ OTEC!“
Městem se náhle rozezvučely zvony. Dlouhé zvonění odrážející se od kamenných zdí města. Jako by jeden zvon povzbuzoval druhý. Volusie uslyšela dunění podrážek a když zdvihla zrak, viděla tisíce maltoliských vojáků pochodujících skrz městské brány přímo na nádvoří. Pochodovali ve dvouřadu a padací brána se rychle zvedala, aby se mohli dostat dovnitř. Všichni mířili přímo k Maltolisovu hradu.
Читать дальше