Morgan Rice - Sen Smrtelníků

Na palubě každé z lodí, stejně jako na té jeho, teď byla přítomna nevelká imperiální posádka. Bylo to pokaždé asi tucet mužů, stojících porůznu na palubě a znuděně zírajících do noci. Členové jeho vlastní posádky byli na palubách také, seděli povětšinou na zádi a ruce měli svázané řemeny. Na každé lodi bylo desetkrát více zajatců než stráží, ale ty si z toho očividně nic nedělaly. Díky tomu, že byli všichni svázaní, vlastně ani nebylo třeba aby někdo zajatce hlídal. Erecova armáda se vzdala a i kdyby se pokusili znovu získat vládu nad svými loděmi, stejně by nedokázali obležení imperiální flotily prolomit.

Nemohl si pomoci, aby se kvůli tomu necítil špatně. Kapitulace byla rozumným činem, ale on se ještě nikdy v životě nikomu nevzdal a teď jej to nekonečně pálilo. Neustále si musel připomínat, že je teď vládcem nad životy mnohých a ne jenom bojovníkem, nasazujícím pouze svůj vlastní život. Měl teď mnohem větší zodpovědnost. Nechtěl, aby všichni zemřeli v boji s tak velikou přesilou. Kvůli Krovovi padli do léčky a pokusit se ji řešit bojem by bylo zcela marné. Jeho otec jej učil, že prvním a vůbec nejdůležitějším pravidlem dobrého vládce je umět rozpoznat, kdy je vhodné bojovat a kdy raději ustoupit a vrátit se do boje později a za lepších podmínek. Chrabrost a pýcha byly pro rytíře důležité, ale v rukou vládce přinášely jenom smrt. Otcova rada byla snadno pochopitelná, ale přesto nebylo lehké se jí řídit.

„Já bych teda radši bojoval,“ ozval se za ním hlas, připomínající jeho vlastní myšlenky.

Podíval se na svého bratra Stroma, který seděl svázaný vedle něj. Přesto však vypadal stejně sebevědomý jako vždycky.

Erec se zamračil.

„Bojoval bys a všichni bychom teď byli mrtví,“ odpověděl.

Strom pokrčil rameny.

„Zemřeme tak jako tak, bratře,“ namítnul. „Imperium nezná nic než krutost. Kdyby bylo po mém, mohli jsme alespoň padnout v bitvě jako hrdinové. Teď nás pozabíjí už ne jako svobodné lidi, ale jako bezmocné zajatce. Podřežou nás jako kuřata.“

„Anebo hůř,“ přidal se do hovoru jeden z důstojníků, „zotročí nás a už nikdy nepoznáme, jaké to je, když se člověk může svobodně nadechnout. Proto jsme tě sem následovali?“

„Nic z toho nemůžeš vědět,“ odpověděl Erec. „Nikdo nemůžeme říct, co teď imperiáni udělají. Alespoň jsme prozatím naživu. To nám pořád dává šanci. Boj by byla jistá smrt.“

Strom se na bratra zklamaně podíval.

„Otec by se takhle nezachoval.“

Erec zrudnul.

„Nemáš tušení, co by otec v podobné situaci udělal.“

„Nemám?!“ naježil se Strom. „Vyrostl jsem vedle něj. Žil jsem na ostrovech celý život, zatímco ty ses toulal po Prstenu. Sotva otce znáš. A já říkám, že by bojoval.“

Erec zakroutil hlavou.

„Je snadné takhle mluvit jako bojovník,“ nedal se. „Jenže když jsi velitel, máš na věci trošku jiný názor. Vím o otci dost na to, abych mohl s klidem prohlásit, že by hledal každou cestu, jak svoje lidi zachránit. On nebyl zbrklý vládce. Měl svou pýchu, ale dokázal nad ní udržet kontrolu. Náš otec, když byl ještě mladý a byl pouhým rytířem, by jistě bojoval, ale ten samý muž jakožto král by udělal to, co já, aby se mohl vrátit do boje za lepších podmínek. Až ještě o něco vyrosteš a staneš se mužem, mnohé pochopíš, bratře.“

Strom zbrunátněl.

„Já jsem mnohem víc mužem než ty.“

Erec si jenom povzdechl.

„Ještě doopravdy nechápeš, co bitva vlastně znamená,“ odpověděl. „Ne, dokud nějakou neprohraješ. Ne, dokud neuvidíš vlastní lidi, jak kolem tebe umírají. Ty jsi ještě nikdy pořádně neprohrál. Byl jsi v bezpečí a přepychu na ostrovech celý svůj život. To tě učinilo arogantním. Mám tě rád jako bratra – ale jako velitele mě štveš.“

Oba se odmlčeli v jakémsi napjatém příměří. Erec se zadíval do noci. Prohlížel si nekonečné hvězdnaté nebe a znovu přemýšlel o celé té rozpravě. Měl svého bratra opravdu rád, ale také si musel přiznat, že se spolu velmi často hádají a to téměř o čemkoliv. Jako kdyby ani nebyli schopní vidět jednu věc stejným způsobem. Erec notnou chvíli zůstal zticha, aby se uklidnil. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a znovu se ke Stromovi otočil.

„Nechci se vzdát,“ řekl o poznání klidnějším tónem. „Nechci, aby se z nás stali vězni nebo dokonce otroci. Musíš se na to ale dívat z širšího hlediska. Ústup je mnohdy jenom první dějství bitvy. Ne vždycky se na nepřítele vrháme s tasenými meči. Někdy je lepší s ním bojovat pěstmi nebo dokonce slovy. Meč můžeš tasit kdykoliv později.“

Strom se na něj nechápavě podíval.

„A jak nás z toho teď plánuješ dostat?“ zeptal se. „Vždyť jsme jim odevzdali zbraně. Sedíme tu svázaní a nemůžeme se ani hnout. Obklopuje nás flotila, která má tisíc plachet. Jak bychom teď mohli ten meč, o kterém mluvíš, asi tak tasit?“

Erec zakroutil hlavou.

„Ty nevidíš naši situaci celou,“ řekl. „Nikdo z našich není mrtvý. Pořád máme naše lodě. Možná, že jsme teď zajatci, ale já vidím na každé lodi jenom hrstku imperiálních vojáků – to znamená, že nad nimi máme ohromnou přesilu. Všechno, co je třeba, je nechat přeskočit jiskru. Ve správnou chvíli a ve správné situaci. Potom můžeme uniknout.“

Teď zase nesouhlasil Strom.

„Nemůžeme se na ně vrhnout,“ řekl. „Jsme svázaní, bezmocní, takže čísla nic neznamenají. A i kdybychom se vzbouřili, okolní lodě nás pošlou ke dnu během chvíle.“

Erec se rozhodl bratra a jeho pesimismus raději ignorovat. Namísto toho se zadíval na Alistair, která bezvládně ležela opodál. I ona byla svázaná. Vidět ji v tomto stavu a s vyhlídkami na budoucnost stejně neblahými, jako měli ostatní, mu lámalo srdce. Všechno to bylo ostatně kvůli němu. Jemu osobně nevadilo stát se dočasně zajatcem – to byla jednoduše věc, která se ve válkách stává. Ale pro ni by si býval přál lepší osud. Dal by cokoliv za to, aby mohl alespoň ji osvobodit.

Byl jí neskonale vděčný za to, že mu znovu zachránila život tam v Dračím hřbetu proti mořské nestvůře. Dobře věděl, že je z toho stále ještě vyčerpaná a příliš slabá, aby teď mohla své síly použít v jejich prospěch. Přitom byla nejspíše jedinou nadějí a tajnou zbraní, kterou měli.

„Alistair,“ zavolal na ni znovu tiše. Dělal to každých pár minut. Natáhl se a nohou se jemně dotkl té její. Dal by cokoliv za to, aby se mohl dostat ze svých pout, dojít k ní, obejmout ji a osvobodit ji. Ležet vedle ní a přitom nebýt schopen ani té základní pomoci byl ten nejzoufalejší pocit na světě.

„Alistair,“ zavolal na ni. „Prosím, to jsem já, Erec. Vzbuď se. Prosím tě. Potřebuju tě – my tě potřebujeme.“

Celou noc čekal, až jeho milá znovu otevře oči, ale teď už začínal ztrácet naději. Už si nebyl vůbec jistý, že se z té námahy dokáže ještě vzpamatovat.

„Alistair,“ prosil ji znovu a znovu. „Prosím. Vzbuď se kvůli mně.“

Čekal na reakci, ale ona se ani nepohnula. Bezvládně ležela na dřevěné palubě, klidně dýchala a v měsíčním světle vypadala nádherně. Erec se modlil, aby to tak nezůstalo navždy.

Zklamaně se odvrátil, sklonil hlavu a zavřel oči. Možná, že už bylo doopravdy všechno ztraceno. V této situaci jednoduše už nemohl nic dalšího dělat.

„Jsem tady,“ ozval se do noci zvonivý, velmi slabý hlas.