Morgan Rice - Sen Smrtelníků

Jala se procházet se mezi nimi. Občas se padlým vyhýbala, občas je překračovala a když se jí zachtělo, tak se jim procházela klidně třeba po obličejích. Cítit pod nohama jejich maso jí činilo neskutečnou radost. Skoro jako kdyby byla znovu dítětem.

Zadívala se do dáli a spatřila Kapitol. Uprostřed města se rýsovala mohutná zlatá kupole, kolem níž bylo ještě jedno vnitřní a velmi masivní opevnění. Do toho vnějšího vedla na slunci zářící zlatá vstupní brána. Pocítila vzrušení z okamžiků, které již brzy nadejdou. To, co leželo před ní, byl především trůn a klíč k absolutní moci v Impériu. Už nebudou žádní senátoři, rada, žádní vůdci nebo velitelé, kteří by jí stáli v cestě k absolutní moci. Bude jenom ona. Celé to několikaměsíční tažení, bitvy a dobývání jednoho města za druhým, všechna ta vítězství, po kterých se její armáda stále více rozrůstala, to všechno vedlo k nadcházející chvíli. Za těmi zdmi a branou na ni čeká její poslední triumf. Už brzy stane uvnitř, přivlastní si císařský trůn, a jakmile se tak stane, už ji nic nedokáže zastavit. Převezme velení nad všemi imperiálními armádami, všemi provinciemi a městy. Převezme vládu nad čtyřmi rohy a dvěma ostny a každičká dýchající a cítící bytost v celém Impériu bude muset uznat ji – člověka – za svou svrchovanou vládkyni.

Ba co více, budou ji uctívat jako bohyni.

Ta myšlenka ji přinutila usmát se. Nechá vztyčit svoje sochy v každém městě, před každou tvrzí a nechá po sobě pojmenovat státní svátky, kdy se všichni budou klanět jenom jí. Impérium už brzy ani nebude znát jiná jména, než je to její.

Kráčela poměrně daleko vpředu před řadami své armády a užívala si pohledu na tu zlatou bránu, blyštící se v ranním slunci. Dobře si uvědomovala, že prožívá jedny z nejdůležitějších chvil svého života. V čele té armády se cítila neporazitelná – obzvláště teď, když byli všichni zrádci v jejích vlastních řadách po smrti. Byli blázni, když si mysleli, že jim padne do té jejich pasti. Byli blázni, když očekávali, že to, že je mladá znamená, že je také naivní. Tolik k jejich životním zkušenostem a moudrosti starších. Jediné, co jim přinesly, byla předčasná smrt. Předčasná smrt za to, že podcenili její vlastní moudrost – moudrost, která tu jejich jednoznačně převyšovala.

Jak se tu tak procházela, uvědomila si, že tu vlastně není až tak tolik mrtvých, kolik by mělo být, aby to vystačilo na celou imperiální armádu. Byla jich ohromná spousta, ale přesto ne tolik, jak by si představovala. Že by ti velitelé nepřivedli své muže všechny? Pokud ne, kde tedy mohli být?

Přemýšlela, zda se bude Kapitol po této bitvě, a s většinou svých branných sil poražených, ještě stále chtít bránit.

Když se o pár desítek minut později blížila k branám, naznačila armádě, aby zastavila a Vokinovi, aby přišel k ní.

Okamžitě a bez váhání ji všichni poslechli. Hromobití jejich kroků ustalo a na chvíli se vlády nad všemi zvuky opět ujal jenom pouštní vítr, zahřívající probouzející se krajinu a přinášející oblaka prachu i volně poletující trnité keře. Volusia si prohlížela masivní zapečetěnou bránu a zlatotepeckou práci, provedenou na její výzdobě. Byla celá pokrytá výjevy z imperiální historie, což znamenalo především bitvy a hry v arénách. Ta brána byla něco jako symbol Impéria a všichni jeho obyvatelé ji dobře znali. Říkalo se, že trvalo sto let, než byla zhotovena a že byla dva metry tlustá. Byl to odznak moci a síly všech Imperiálních provincií.

Volusia ještě nikdy v životě nebyla Kapitolu tak blízko jako dnes. Brána na ni udělala silný dojem. Nebyl to pouze symbol síly a stability, ale tak mistrovské dílo starého řemeslnictví. Natáhla ruku, jakoby se jí snad ze vzdálenosti, která ji od brány dělila, mohla dotknout.

Dobře však věděla, že teď není na obdiv dostatek času. Když se tak na ten obrovský kus zlata dívala, uvědomila si, že něco přece jenom není v pořádku. Tu bránu vůbec nikdo nestřežil. A kolem bylo naprosté ticho.

Podívala se přímo nad sebe a teprve teď spatřila tisíce imperiálních vojáků, kteří se pomaloučku vynořili zpoza ochozů. Všichni v bojové pohotovosti a vyzbrojeni luky, šípy a oštěpy.

Přímo nad branou se objevil imperiální generál.

„Jsi blázen, že přicházíš tak blízko,“ zahřměl mohutným hlasem. „Naši lučištníci tě mají jako na dlani. Stačí pohnout prstem a budeš během chvilky mrtvá.”

Odmlčel se, aby po chvíli pokračoval

Ale já ti dám milost,“ dodal, „když řekneš svým armádám ať odhodí zbraně. Potom tě nechám žít.“

Volusia si pozorně prohlédla tvář toho generála, posledního velitele, který ještě bránil Kapitol. Potom se rozhlédla doprava i doleva a zkontrolovala linie jeho mužů. Všichni měli založené šípy nebo napřažené oštěpy a byli připraveni na jeho rozkaz vypálit. Byla si jistá, že generál nemluví do větru.

„Dám ti jednu jedinou šanci se mi vzdát,“ zakřičela k němu nahoru, „než vás moje armáda všechny zabije a spálí Kapitol na uhel.“

Generál se ušklíbl, zatímco jeho muži spěšně sklápěli hledí svých přilbic a připravovali se na boj.

A potom to bez dalšího varování přišlo. Zadrčely tětivy tisíce luků, do vzduchu vyletěl tisíc šípů a tisíc oštěpů. Letěly tak blízko u sebe, že na moment téměř zakryly oblohu. Všechny patřily jí.

Volusia stála pevně na svém místě, nebojácně patřila vstříc přilétající smrti a ani se nezachvěla. Dobře věděla, že žádná z těch zbraní ji nemůže ani škrábnout. Byla přece bohyní.

Vok vedle ní naopak začal jednat. Rychle zvedl svou podlouhlou zelenou dlaň, ze které okamžitě vyletěla magická koule, obklopila jeho i Volusii a vytvořila kolem nich nazelenalý magický štít. O zlomek vteřiny později do něj začaly narážet hroty šípů a oštěpů. Nebyly o nic nebezpečnější než je jarní dešťová přeháňka pro dobře postavenou střechu. S mohutným zadrnčením zbraně popadaly všude kolem.

Spokojeně sledovala, jak se kolem nich vrší hromada vypálené munice a ještě více si potom užila pohled na generálovu tvář.

„Dobrá, dám ti ještě jednu šanci se vzdát!“ vykřikla.

Generál se notnou chvíli ani nepohnul. Očividně byl vývojem situace naprosto zaskočen. Chvíli zvažoval svoje možnosti a nakonec se rozhodl nepoddat. Naopak pokynul svým jednotkám, aby se připravily k další salvě.

Volusia pokynula Vokinovi a ten gestikuloval patřičné rozkazy svým lidem. Desítky Voků předstoupily před linii těžkooděnců a pozvedly ruce vysoko nad hlavy a potom před sebe. Dlaněmi namířily na ochozy opevnění. O vteřinu později přišla salva. Tentokrát však nelétaly šípy a oštěpy, nýbrž zelené magické střely.

Volusia všechno s nadšením sledovala. Čekala, že se zdi zřítí, že obránci budou s řevem padat spolu s nimi a zraněni se jí plazit u nohou. Čekala, že Kapitol bude už za chvíli její a nemohla se dočkat, až se posadí na jeho trůn.

Jenže nic z toho se nestalo. Jediné, co spatřila bylo, jak se magické střely začaly o zeď neškodně rozbíjet a v záblescích světla mizely, aniž by napáchaly sebemenší škody. Nemohla pochopit, co se to stalo. Magie nezabírala.

Podívala se na Vokina a z výrazu jeho tváře vyčetla stejné překvapení, jako bylo to její.

Generál obránců se naopak rozesmál.

“„Myslíš si, že se svými čáry dosáhneš všeho?“ řekl spokojeně. „Tyhle zdi nemohou být překonány žádnou magií. Vydržely dlouhá tisíciletí barbarských nájezdů. Armád mnohem větších, než je ta tvoje. Žádná magie je nedokáže prorazit – jenom síla lidských rukou.“