Morgan Rice - Sen Smrtelníků

Angela letěla tváří napřed vstříc napěněným vodám moře. Stále ještě mohla vidět Thorovo tělo, potápějící se pod hladinu. Nehýbal se a každou vteřinou klesal hlouběji a hlouběji. Dobře věděla, že bude během chvilky mrtvý a pokud neskočí přes palubu za ním, nebude mít žádnou naději.

Byla odhodlána jej zachránit – i kdyby jí to mělo stát vlastní život. Nedokázala si to sice zcela jasně vysvětlit, ale cítila k Thorgrinovi velmi silné pouto hned od první chvíle, kdy se tam na ostrově setkali. Byl to jediný člověk, se kterým se kdy v životě setkala, jenž se nebál její lepry, a který ji navzdory tomu dokonce objal. Celou dobu se na ni přitom díval jako na normálního člověka a nikdy se od ní ani na vteřinu neodvrátil, jak to dělávali jiní. Cítila, že mu velice dluží a byla odhodlána mu pomoci, i kdyby to mělo znamenat, že přinese tu největší oběť.

Náraz na studenou vodní hladinu pro ni byl drtivý. Jako kdyby se jí do kůže najednou zabodl milión malinkých připínáčků. Voda byla tak strašlivě studená, že i se zavřenou pusou vykřikla. Přesto se však se zadrženým dechem začala chrabře nořit hlouběji a hlouběji. Otevřela oči a snažila se v kalné vodě spatřit Thorgrinovo tělo. Už jej téměř neviděla. Klesal a nořil se do temnot stále hlouběji. Mocně se odrazila nohama a potom ještě jednou a znovu. V rychlosti, kterou tím nabrala, potom natáhla ruku před sebe co nejvíce to šlo a nakonec se jí podařilo jej chytit za rukáv.

Byl těžší než by si myslela. Objala jej oběma rukama, otočila se a začala se zuřivě odrážet nohama, aby zastavila klesání a přiměla své břemeno vydat se směrem k hladině. Angela nebyla ani velká, ani silná. Dobře věděla, že její nohy jsou mnohem silnější, než horní polovina těla. Její ruce byly slabé kvůli nemoci, ale nohy měly naopak více síly než měl leckterý muž, protože je používala o to více, oč se nemohla spolehnout na ruce. Teď se díky nim zuřivě odrážela mořskou vodou ve snaze se dostat ke hladině. Jestli se na tom ostrově něco naučila opravdu dobře, pak to bylo právě plavání.

Po chvíli si uvědomila, že se skutečně pohybují směrem vzhůru. Temné vody se prosvětlily a za chvíli už viděla sluneční paprsky, které se lámaly o hladinu.

No tak! Pomyslela si. Už jenom kousek!

Už teď byla vyčerpaná, ale nedovolila si ochabnout, i když její plíce hořely a svaly dostávaly křeče – jedním posledním mocným záběrem nohou se vynořila.

Sípavě lapala po dechu, nepřestávala kopat nohama a zároveň ze všech sil táhla Thorgrina rukama nad hladinu. Nakonec se jí podařilo dostat tam alespoň jeho hlavu. Stále se zdál být v bezvědomí. Angela se zhrozila, že její zákrok přišel pozdě a on už se mezitím stačil utopit.

„Thorgrine!“ křičela. „Vzbuď se!“

Chytila jej zezadu, objala jej kolem pasu, chytila se za vlastní zápěstí a začala mu trhavými pohyby stlačovat břicho k sobě. Dělala přesně to, co viděla dělat své přátele, když se kdysi někdo topil. Její malé ruce se od té námahy okamžitě roztřásly.

„Prosím, Thorgrine,“ plakala. „Prosím, žij! Žij pro mě!“

Vtom se konečně rozkašlal, otevřel oči a začal se v jejím náručí zmítat. S ulehčením si uvědomila, že je zase zpět. Jeho kašel nebral konce, když dávil spousty vdechnuté vody. Angela byl neskutečně šťastná.

Navíc to vypadalo, že Thor znovu nabral plného vědomí. Celý ten hrůzostrašný incident jej konečně probral z jeho hluboké paralýzy. Možná, doufala, že bude dokonce dostatečně silný, aby se těm mužům postavil a pomohl jim utéci.

Ani pořádně nedokončila myšlenku, když tu najednou do vody kolem nich dopadla smyčka na konci dlouhého lana a okamžitě se kolem ní i Thora těsně utáhla.

Pohlédla vzhůru a spatřila postavy těch hrdlořezů, jak stojí u bočnice lodi a začínají je na laně vytahovat nahoru, jako kdyby rybařili. Angela sebou začala zmítat a doufala, že se k ní Thor přidá, ale ten, poté co vykašlal všechnu vodu, znovu ochabl a zdálo se, že rozhodně nemá dostatek sil na jakýkoliv odpor.

Pomaloučku byli vytahováni zpátky k palubě, kapala z nich spousta vody a piráti na ně hněvivě pokřikovali.

„NE!“ křičela Angela a zmítala sebou jako šílená.

Když byli vytaženi nad úroveň paluby, přitáhl je jeden z těch hrdlořezů hákem na dlouhé tyči a druhý potom přeřízl jejich provaz. Stále k sobě vzájemně připoutáni, dopadli tvrdě na dřevěnou palubu. Angela nepřestávala zuřivě bojovat s provazem a snažila se osvobodit.

Ale bylo to zcela k ničemu. Během chvilky k nim přiskočilo několik pirátů, přišpendlilo je oba k zemi a otočilo na břicho. Angela pocítila hrubé ruce, které jí překřížily paže za zády a následně je pevně svázaly dalším lanem. Potom byla vytažena na nohy. Pokusila se vzdorovat i teď, ale nedokázala už se ani pohnout.

S obavou se podívala na Thorgrina a viděla, že i on je podobným způsobem svazován. Byl stále více v říši snů než při vědomí. Potom byli oba hrubě a příliš rychle vedeni přes palubu. Angela měla co dělat, aby přitom neupadla. Thor šel jako ve snách.

„Tohle vás naučí pokoušet se o útěk,“ zavrčel na ně jeden z pirátů.

Spatřila, že se před nimi otevírají dřevěná vrata, vedoucí do podpalubí. Zadívala se do temnoty vládnoucí tam dole a potom už tam byli s Thorem oba hrubě postrčeni dovnitř.

Bez možnosti alespoň vztáhnout ruce před sebou na ochranu hlavy proletěli temnotou a tvrdě přistáli ve špinavém podpalubí. Thor dopadl jenom těsně vedle ní. Stačilo málo a byl by ji vahou svého těla rozdrtil. Kolem se rozhostila tma.

Vrata se za nimi okamžitě zabouchla a sebrala jim i poslední zbytky denního světla. Nahoře se ozvalo chřestění řetězu, jak piráti dveře zajišťovali. Angela se překulila na záda, přerývavě oddychovala a rozhlížela se, kam je to piráti hodili.

Ve stropě se však najednou objevil další zdroj světla, když piráti otevřeli okenici zamřížovaného okénka. Okamžitě se v něm objevilo několik zarostlých tváří. Některé na ně začaly plivat. Potom odešli. Když znovu zavřeli i tento poslední přívod světla, Angela najednou v temnotě uslyšela hlas.

„Klid. Nejste tu sami.“

Vyděšeně sebou trhla, ale potom si uvědomila, že ten hlas zná a že to rozhodně neznamená další ohrožení. V temnotě s nimi seděli, s rukama svázanýma za zády, Thorovi přátelé Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus. Všichni byli naživu. Angela si přitom byla zcela jistá, že byli na moři zabiti a tak se jí teď ohromně ulevilo.

Zároveň se jí však zmocnilo velmi neblahé tušení, protože, pokud byli všichni tito skvělí bojovníci odzbrojeni a zajati, jaké potom mohou mít šance se odsud dostat živí?

Erec seděl na palubě své lodi opřen zády o stěžeň a s rukama složenýma v klíně se se starostí ve tváři díval před sebe. Jeho zbývající lodě byly teď rozptýlené na potemnělé noční hladině kolem té jeho, avšak zároveň všechny obklopeny ohromnou flotilou imperiálních lodí. Byli obklíčeni ze všech stran a svit obou měsíců nedával naději, že by se mohli skrýt v temnotách. Na stěžních Erecových lodí stále ještě hrdě vlály vlajky Jižních ostrovů, zatímco nepřítel dával na odiv své černé a zlaté imperiální prapory. Byl to skličující pohled. Vzdal se, aby ušetřil životy svých lidí, ale teď byli díky tomu vydáni imperiánům na milost a nemilost jako obyčejní vězni a nebyla žádná cesta, jak se z toho dostat.