Morgan Rice - Sen Smrtelníků

Tu se najednou zvedl jeden z jejich spoluvězňů a došel ke Godfreymu.

„Nemohl jsem si pomoct a neposlouchat,” zašklebil se úsměvem plným chybějících zubů, následovaným zkaženým dechem. „Já ti jednu lísknu milerád, jestli už pak budeš držet klapačku! Nemusíš mě žádat zrovna dvakrát.“

Vtom jeho pěst vyletěla vzhůru a bezchybně přistála na Godfreyho nose. Pocítil jak mu v hlavě cosi explodovalo. Vykřikl a chytil se za nos. Okamžitě měl plné ruce krve. Do očí se mu vedraly slzy.

„Deď bodřebuju den hadr,” řekl Godfrey s námahou. „Dosdadeš da děj?“

Merek se zmateným výrazem sledoval směr, kterým se Godfrey zadíval. Dostal se tak k jámě s nemocnými.

„Proč?” zeptal se.

„Brosdě do udělej,” řekl Godfrey.

Merek se zamračil.

„Pokud bych měl něco dostatečně dlouhého a tenkého,” řekl zamyšleně, „tak bych tam možná dosáhnul.“

Potom sáhl k tvrzenému límci své kazajky a po chvíli se mu podařilo z něj vytáhnout dlouhý kus drátu. Když jej narovnal, byl dost dlouhý na to, aby posloužil požadovanému účelu.

Došel k mřížím a prostrčil mezi nimi ruku tak, aby dosáhl co nejdále. Celá akce byla provedena neslyšně, aby nevzbudil pozornost strážného. Pokusil se sáhnout do jámy a zachytit některý z rudých hadrů, ale drát byl příliš krátký.

Zkoušel to znovu a znovu, ale mříže byly velice blízko u sebe a jemu se nedařilo dostat ven do chodby ruku dále než po loket.

Strážný se otočil k němu a Merekovi se jenom se štěstím podařilo drát i s rukou zastrčit zpátky do cely a zůstat nezpozorován.

„Půjč mi to,” řekl Ario, když se strážný zase vzdálil.

Chopil se drátu sám. Jeho ruce byly mnohem tenčí než Merekovy a tak se mu podařilo dostat se z cely ven až po rameno.

Těch pár desítek centimetrů navíc bylo všechno, co potřeboval. Háček na jeho konci se lehce zaklesl za látku na bedrech jednoho z mrtvých a Ario už tahal zpátky. Strážný mezitím došel na konec chodby a nečekaně se otočil. Ario zmrznul uprostřed pohybu. Všichni se v duchu modlili, aby se strážný nepodíval přímo směrem k jejich cele. Trvalo strašlivě dlouho, než se muž znovu otočil a odcházel pryč.

Ario začal látku opatrně přisunovat po zemi k sobě, až už na ni nakonec dosáhl holou rukou.

Godfrey po ní rychle sáhnul, stáhnul si z těla svou halenu a bez okolků si omotal látku po vzoru nakažených. Ostatní od něj štítivě uskočili.

„Co to sakra děláš?” zhnusil se Merek. „Je to nakažené morem. Rozneseš to mezi nás všechny.”

Ostatní spoluvězni se natlačili ke vzdálené zdi.

Godfrey se podíval na Mereka.

„Deďga zadžnu gašlad a dedecháb doho,” řekl spiklenecky, „dogud debřinde. Ubidí boji grev a hadr a ty bu řegdeš, že báb dagy bor a že se zbledli gdyž bě dali g bám.“

Nečekal až mu Merek potvrdí, že plánu rozumí a okamžitě se rozkašlal jako šílený. Přitom si rukama rozmazával krev více po obličeji a na krk, aby to vypadalo ještě hůř. Kašlal tak hlasitě, že už se bál, že to bude znít nepřirozeně, když tu se najednou otevřely dveře cely a strážný vkročil dovnitř.

„Koukejte svýho kámoše utišit,” poručil jim. „Jasný?“

„To není žádnej kámoš,” odpověděl Merek. „Vždyť má mor!“

Strážný se podivil a pořádně si Godfreyho prohlédl. Všimnul si krve i rudého hadru.

„Jak se sem krucinál dostal?” rozkřikl se. „Tenhle měl bejt oddělenej.“

Godfrey nepřestával hrát záchvat tubery, až se z toho celý otřásal.

Brzy na sobě pocítil strážného ruku, která jej postrkovala z cely ven. Muž měl ohromnou sílu i na imperiána. Godfrey se zapotácel napříč chodbou a záhy byl vhozen do jámy s mrtvými.

Dopadl přímo na tělo jednoho z těch nebožáků. Snažil se odvracet hlavu stranou a ideálně vůbec nedýchat, aby nemoc nevdechl. Popravdě se ale stejně tak mohl modlit k Bohu, aby to přes vší pravděpodobnost nedostal. Pomyslel si, že jej asi čeká nejdelší noc v jeho životě.

Ale byl teď nehlídaný a relativně volný, na tom záleželo. Až bude světlo, tak vstane.

A udeří.

Thorgrin klesal k mořskému dnu. V uších stále více a více cítil tlak vody, jejíž teplota s každým metrem klesala. Nakonec byla tak ledová, že měl pocit, jako kdyby do něj zabodávali ledové dýky. Přesto se v tom sestupu dělo něco zvláštního. Namísto toho, aby se nořil do stále větší temnoty, světla kolem něj naopak přibývalo. Klesl ještě hlouběji, když tu pod sebou najednou spatřil něco, co by tu ani v nejmenším neočekával. V oblaku světla se v hloubce pod ním vznášela ve vodách jeho matka. Smála se na něj a vyzařovalo z ní takové světlo, že jenom stěží rozeznával kontury její tváře. Natahovala k němu svoje bělostné ruce a on klesal přímo do jejího náručí.

„Synu,“ řekla krystalově čistým hlasem, přesto, že byli pod vodou. „Jsem tu s tebou. Miluju tě. Tvůj čas ještě nepřišel. Buď silný. Prošel jsi zkouškou, ale je tu ještě spousta dalších, které na tebe čekají. Postav se znovu světu a nikdy přitom nezapomínej kým jsi. Nezapomínej: tvoje síla nepochází ze zbraní, ale z tvého já.“

Thorgrin otevřel pusu, aby odpověděl, ale jakmile tak učinil, začal se topit.

Probudil se cuknutím celého těla a okamžitě se začal rozhlížet kolem sebe. Na zápěstích pocítil něco hrubého a teprve po chvíli si uvědomil, že jsou to pouta. Ruce měl navíc svázané za zády. Rozhlédl se do okolní temnoty a podle toho, jak se s ním okolí kolébalo, si uvědomil, že je na lodi. Dalo se to snadno poznat i z tlumených zvuků vln narážejících o boky a také specifického zápachu, kterým podpalubí staré dřevěné lodi doslova čpělo.

Začal se ostražitě rozhlížet kolem sebe a vzpomínat, co se mohlo stát a proč se cítí tak slabý. Poslední, co si pamatoval, byla ta strašlivá bouře, ztroskotání a jak se potom s celou družinou překotili do vody. Vzpomínal si na Angelu a jak se k ní tisknul v boji život. Vzpomínal si také na meč, připnutý u jeho pasu. Meč mrtvých. Jak se mu to jenom podařilo přežít?

Rozhlížel se do všech stran, přemýšlel, kde to je a zároveň doufal, že někde spatří zbytek své družiny. Teprve po chvíli si s ulehčením uvědomil, že v temnotě rozeznává obrysy jejich postav. Zdálo se, že jsou všichni svázaní podobně jako on. Viděl Reece, Selese, Eldena, Indru, Matuse, O’Connora a hned vedle něj i Angelu. Všichni vypadali k smrti unavení a dokonce zbití, ale byli naživu. Ulevilo se mu.

Odněkud zvenku se začal ozývat hrubý smích, následovaný několika nadávkami a potom rychlé kroky, které tady v podpalubí zněly jako hromobití. Konečně si na všechno vzpomněl: piráti. Ti hrdlořezové, kteří se pokusili jej utopit v moři.

Znal tyhle typy až příliš dobře. Krutá, bezcitná individua, znuděná plavbou po moři, krátící si čas pácháním všemožných zvěrstev – s podobnými jako oni se setkával v životě nepříjemně často. Bylo jasné, že se teď stal jejich vězněm. Začal sebou zmítat ve snaze vymanit se z pout.

Ale nešlo to. Jeho ruce byly svázány pevně a s každým dalším pokusem si pouta jenom více zařezával do kůže. Stejně tak byly svázány i jeho kotníky. Nemohl se hnout z místa.

Zavřel oči ve snaze vzbudit svoje vnitřní síly. Jeho druidská moc by obyčejně dokázala rozmetat na padrť klidně celou tuto loď.

Jenže teď se nedělo nic. Byl velmi vyčerpaný z tonutí, ztroskotání a vůbec všeho, co se za poslední dobu událo. Z předchozích zkušeností už věděl, že teď pomůže jediné, a to dostatek času na odpočinek. Času, který však zcela jistě neměli.