Morgan Rice - Vysílání

„A kdo je Luna?“

„Moje kamarádka,“ odpověděl Kevin. „Už nechodíme do stejné školy, takže neviděla, jak jsem se zhroutil. Už pár dní jsem jí nevolal, ale…“

„Ale měl bys jí to říct,“ přikývla doktorka. „Není dobré zavrhovat své přátele, když se děje něco špatného, Kevine. Ani když je chceš chránit.“

Kevin už chtěl něco namítnout, ale zarazil se. Protože přesně to totiž dělal. Nechtěl Luně ublížit. Nechtěl, aby ji nějak ovlivnily jeho špatné zprávy. I proto jí tak dlouho nezavolal.

„Co ještě?“ zeptala se doktorka. „Zkusme se zaměřit na návštěvu různých míst. Kdybys mohl jít kamkoli, kam by ses chtěl podívat?“

Kevin chtěl vybrat některé z míst na fotkách, ale pravdou bylo, že se mu neustále vracela jedna krajina. V barvách, které normální fotoaparát prostě nemohl zachytit.

„Bude to znít hloupě,“ řekl.

„Na tom, že něco zní hloupě, není nic špatného,“ ujistila ho doktorka Yalestromová. „Řeknu ti tajemství. Lidé si často myslí, že všichni, krom nich, jsou nějak výjimeční. Myslí si, že ostatní jsou chytřejší, statečnější nebo lepší, protože oni sami o sobě vědí něco, kvůli čemu takoví nejsou. Bojí se, že všichni ostatní říkají správné věci a oni budou znít hloupě. To ale vůbec není pravda.“

Kevin přesto chvíli jen tak seděl a zkoumal čalounění gauče. „Já… já vidím krajinu. Jedno místo. Myslím, že právě proto jsem tady.“

Doktorka Yalestromová se usmála. „Jsi tady, protože nemoc, kterou trpíš, může mít zvláštní příznaky, Kevine. Jsem tu, abych ti pomohla se s nimi vyrovnat tak, aby ti nepřiměřeně nezasahovaly do života. Chtěl bys mi říct víc o tom, co vidíš?“

Kevin se znovu věnoval detailní prohlídce gauče. Zkoumal jeho topografii, všiml si jedné nitě, která trčela ze švu. Doktorka Yalestromová mlčela a čekala. Věděla, že Kevin nakonec promluví.

„Vidím místo, na kterém není nic takové, jako je tady. Barvy jsou divné, zvířata i rostliny jsou jiné,“ pronesl Kevin. „Vidím, jak ho něco ničí… alespoň si to myslím. Je tam oheň a horko a jasné světlo. Taky vidím čísla. A mám pocit, že cítím odpočítávání.“

„Proč myslíš, že je to odpočítávání?“ zeptala se doktorka.

Kevin pokrčil rameny. „To nevím. Možná proto, že to je jako by se ty pulzy zrychlovaly?“

Psycholožka přikývla a pak přešla ke stolu. Vrátila se s papírem a pastelkami.

„Jak ti jde kreslení?“ zeptala se. „Ne, neodpovídej. Nezáleží na tom, jestli vytvoříš umělecké dílo nebo ne. Jen chci, abys mi nakreslil, co vidíš, abych si mohla představit, jaké to asi je. Nijak moc se nesoustřeď, prostě kresli. Uděláš to pro mě, Kevine?“

Kevin pokrčil rameny. „Zkusím to.“

Vzal si pastelky a papír a pokusil se nakreslit krajinu, kterou vídá. Snažil se nezapomenout žádný detail. Bylo to těžké, protože i když ta čísla vnímal pořád jasně, vše ostatní, jako by musel lovit hluboko z paměti. Jako by to byly zasunuté vzpomínky a Kevin se nesměl soustředit na nic jiného než na jejich obraz. Nechal ruku s pastelkou klouzat po papíře téměř automaticky…

„Dobře, Kevine,“ pronesla doktorka a vzala si od něj papír dřív, než se na něj Kevin stihl podívat. Ani nevěděl, co vlastně nakreslil. „Tak se podíváme…“

Viděl, jak šokovaně se doktorka zatvářila. Jen na krátký okamžik. Že by se mu to jen zdálo? Ne, nezdálo. Kevina by zajímalo, co asi nakreslil, že to šokovalo někoho, kdo každý den poslouchal o něčím umírání.

„Co tam je?“ zeptal se Kevin. „Co jsem nakreslil?“

„Ty to nevíš?“ zeptala se doktorka Yalestromová.

„Snažil jsem se moc nepřemýšlet,“ odpověděl Kevin. „Udělal jsem něco špatně?“

Doktorka Yalestromová zavrtěla hlavou. „Ne, Kevine, neudělal jsi nic špatně.“

Natáhla ruku s kresbou. „Chtěl by ses podívat, co jsi vytvořil? Možná by ti to pomohlo něco pochopit.“

Kresba byla přeložená a doktorka ji držela jen konečky prstů, jako by se jí nechtěla dotýkat víc, než bylo nutné. To Kevina trochu překvapilo. Co asi nakreslil, že dospělák reagoval zrovna takhle? Vzal si kresbu a rozevřel papír.

Objevil se před ním obrázek kosmické lodi. Obrázek ale asi nebylo to správné slovo. Šlo spíš o kompletní plán, dotažený do nejmenšího detailu. Vzhledem k času, který měl Kevin na kreslení, nebylo možné, aby ho stihl. Navíc nikdy nic takového neviděl, ale přesto to tam bylo. Vypadalo to jako velký placatý kruh, jako město. Kolem se vznášely menší disky jako včelí dělnice kolem královny.

Všechny ty detaily zachycovaly něco dokonalého, téměř klinicky čistého. Na způsobu, jakým to bylo nakresleno něco bylo. Na proporcích, které byly… divné. Byly tam úhly a hloubka, která by při normálním kreslení neměla být zachytitelná.

„Ale tohle…“ Kevin nevěděl co říct. Copak to nebyl důkaz, že se něco děje? Copak si někdo mohl myslet, že by tohle nakreslil jen tak?

Doktorka Yalestromová očividně nebyla úplně přesvědčená. Vzala si kresbu zpátky a opatrně ji složila. Jako by se na ni nechtěla znovu podívat. Kevin předpokládal, že doktorka nezvládá její podivnost.

„Myslím, že je důležité se bavit o věcech, které vidíš,“ řekla. „Myslíš, že jsou to skutečné věci?“

Kevin zaváhal. „Já… si nejsem jistý. Připadají mi skutečné, ale spousta lidí mi už řekla, že skutečné nejsou.“

„To dává smysl,“ pronesla doktorka. „To, co cítíš, je naprosto běžné.“

„Opravdu?“ To, co zažíval, mu vůbec běžné nepřipadalo. „Myslel jsem, že je moje nemoc výjimečná.“

Doktorka Yalestromová znovu přešla ke stolu a vložila Kevinovu kresbu do složky. Vzala tablet a začala si zapisovat poznámky. „Záleží na tom, jestli ostatní zažívají to, co zažíváš ty, Kevine?“

„Ne, nezáleží,“ pronesl Kevin. „Já jen, že doktor Markham tvrdil, že tuhle nemoc má jen pár lidí.“

„To je pravda,“ souhlasila doktorka Yalestromová. „Ale přesto vídám lidi, kteří zažívají různé halucinace. Byť z jiných důvodů než ty.“

„Myslíte si, že jsem šílený,“ hádal Kevin. Zdálo se, že ho tak vidí úplně všichni. A nejspíš i jeho matka, protože právě ona ho sem přivedla, když o tom začal mluvit. On sám si ale nemyslel, že šílí.

„Takové slovo tu nerada slyším,“ pronesla doktorka. „Chci tím říct, že chování, které považujeme za šílené, je velmi často docela dobře zdůvodnitelné. Jde jen o to, že ty důvody jsou zřejmé pouze tomu, kdo se tak zrovna chová. Lidé se vždycky snaží vyhnout situacím, které jsou pro ně obtížně zvládnutelné. Situacím, kterou jsou… neobvyklé.“

„Myslíte, že tohle dělám s tím, co vidím?“ zeptal se Kevin. Zavrtěl hlavou. „Nevymýšlím si. Skutečně to vidím.“

„Můžu ti říct, co si myslím, Kevine? Podle mě se jedna tvoje část k těm – viděním – upíná, protože ti pomáhá říkat si, že tvoje nemoc se projevuje z nějakého důvodu, který souvisí s vyšším dobrem. Možná, že tyhle tvé vize dávají smysl tvé nemoci. Jejich projevy… ta divná místa, která nejsou z normálního světa. Nemohly by reprezentovat to, že se věci změnily?“

„Možná,“ odpověděl Kevin. Doktorka ho ale nepřesvědčila. Věci, které viděl nesouvisely se světem, ve kterém by byl zdravý. Byly o úplně jiném místě, které vůbec neznal.

„A ten pocit nevyhnutelné zkázy s ohněm a světlem,“ pokračovala doktorka. „Pocit, že se něco blíží ke konci. Dokonce máš i odpočet s čísly.“