Morgan Rice - Vysílání

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Kevin si byl docela jistý, že když vám je třináct, neměli byste se dozvědět, že umíráte. Vlastně byste se to nejspíš neměli dozvědět nikdy, ale ve třinácti to rozhodně bylo dost špatné.

„Kevine,“ zeptal se doktor Markham a naklonil se dopředu, „chápeš, co ti říkám? Máš nějaké otázky? A vy, paní McKenzie?“

Kevin se podíval na matku a doufal, že alespoň ona bude tušit, co říct. Doufal, že se možná přeslechl a ona mu to vysvětlí. Byla to malá a štíhlá žena. Působila tvrdým dojmem. Když sama vychovávala syna ve Walnut Creek v Kalifornii, musela taková být. Kevin byl už teď vyšší než ona a jednou, jedinkrát, mu matka řekla, že vypadá jako jeho otec.

Právě teď se ale zdálo, že se snaží zadržet slzy.

„Jste si jistý, že nejde o omyl?“ zeptala se. „Šli jsme na vyšetření jen kvůli věcem, které Kevin viděl.“

Věci, které viděl. To byl hodně mírný způsob, jak o tom mluvit. Jako kdyby jen zmínka o nich mohla všechno zhoršit. Když o tom Kevin matce řekl poprvé, udivilo ji to, ale řekla mu, aby si toho nevšímal. Když pak jednou omdlel, dozvěděl se po probuzení, že ho bude muset někdo vyšetřit.

Od rodinného lékaře se rychle přesunuli na další testy do nemocnice a pak do ordinace doktora Markhama. Stěny tam byly bílé a pokryté upomínkami na výlety snad do všech koutů Země. Když sem Kevin poprvé vešel, zdálo se mu, že se tím doktor snaží si trochu zpříjemnit pobyt v chladném prostředí kliniky. Teď měl pocit, že si tím spíš připomínal místa, na kterých lidem neoznamuje, že umírají.

„Halucinace jsou v podobných případech jedním z příznaků,“ pronesl doktor Markham soucitně.

Kevin si nemyslel, že halucinace jsou správné označení. Halucinace přece znamenaly něco neskutečného, nereálného. To, co viděl on, ale jako by naplňovalo celý svět. Obrazy krajin, které nikdy nenavštívil a které se táhly do daleka.

A samozřejmě tu byla ta čísla.

„23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59,“ řekl. „To přece musí něco znamenat. Prostě musí.“

Doktor Markham zavrtěl hlavou. „Je mi jasné, že ti to tak připadá, Kevine. Chápu, že chceš, aby to něco znamenalo, ale je nutné, abys pochopil, co se s tebou děje.“

Právě kvůli nim o tom všem Kevin matce řekl. Trvalo mu týdny ji přesvědčit, že si nedělá legraci a na nic si nehraje. Nejprve si totiž myslela, že si z ní střílí. Když se objevily bolesti hlavy, začala ho brát vážně, a dokonce ho omluvila ze školy, když byla bolest obzvlášť silná. Když se poprvé zhroutil, nahnala ho k doktorovi.

„Co se se mnou děje,“ zeptal se Kevin. Divné bylo, jak klidně se cítil – no, ne klidně. Spíš otupěle. Otupěle bylo asi to správné slovo. Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem sesype, ale Kevin jako by vše vnímal jen z dálky. Jako by mu celá tíha sdělení teprve měla dojít.

„Máš jedno ze skupiny degenerativních mozkových onemocnění známých jako leukodystrofie,“ pronesl doktor Markham. „Můžu ti to napsat, jestli chceš.“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ prohlásila Kevinova matka tónem někoho, kdo nemohl uvěřit tomu, co slyší. Kevin v jejích očích viděl těžko zadržované slzy. „Jak by můj syn mohl mít něco, o čem jsem nikdy neslyšela?“

Pro Kevina bylo nejtěžší vidět svoji matku takhle trpět. Vždycky byla tak silná. Kevin nikdy neměl problém, který by nedokázala vyřešit. Předpokládal, že i ji teď napadlo přesně totéž.

„Je to velice vzácné onemocnění, paní McKenzie,“ pronesl doktor Markham. „Nebo spíše skupina onemocnění, přičemž každé se projevuje jinak. Existují různé formy, všechny způsobené genetickou abnormalitou ovlivňující bílou hmotu mozkovou, kterou nazýváme myelinová pochva. Tímto onemocněním trpí obvykle jen několik set lidí z celé světové populace.“

„Pokud víte, o co jde, proč s tím něco neuděláte?“ zeptala se Kevinova matka. „Copak neexistuje nějaká genová terapie nebo tak něco?“

Kevin viděl, že jeho matka něco hledala na internetu. Teď mu bylo jasné, o co šlo. Nic mu neřekla, ale nejspíš tenkrát doufala, že se plete. Možná doufala, že něco přehlédla.

„Na některé formy leukodystrofie existují terapie,“ odpověděl doktor Markham, ale pak zavrtěl hlavou. „Doufáme, že v budoucnu by mohly pomoci všem, ale Kevin nepatří k těm, kterým by v tuto chvíli pomohly. Smutnou pravdou je, že o čím vzácnější onemocnění se jedná, tím méně je prozkoumané, protože chybí prostředky na výzkum.“

„Něco existovat musí,“ nedala se Kevinova matka. „Nějaké experimentální možnosti, studie…“

Kevin se natáhl a vzal matku za ruku. Bylo zvláštní, že měl dlaň téměř větší než ona.

„To je dobrý, mami,“ řekl a snažil se znít, jako by měl všechno pod kontrolou.

„Ne, není.“ Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem zhroutí v šoku. „Pokud není žádná možnost, co budeme dělat?“

„Použijeme dostupné léky, abychom Kevinovi zajistili nejvyšší možnou kvalitu života,“ odpověděl doktor Markham. „Alespoň po dobu, která mu ještě zbývá. Je mi líto, že nemám lepší zprávy.“

Kevin sledoval matku, jak se snaží být statečná. Jak se s každým nádechem trochu zklidňuje. Chápal, že se snaží kvůli němu a téměř kvůli tomu měl pocit viny.

„Co to znamená?“ zeptala se. „Co přesně pro Kevina můžete udělat?“

„Předepíšu mu tablety na zmírnění bolesti,“ odpověděl doktor, „a také na snížení rizika křečí. Kevine, vím, že tě ty halucinace můžou stresovat, proto bych rád, aby sis s někým promluvil o tom, jak s nimi pracovat a jak na ně reagovat.“

„Chcete Kevina poslat k psychologovi?“ zeptala se Kevinova matka.

„Linda Yalestromová je expertkou v daném oboru a má skvělé výsledky obzvlášť s mladými lidmi trpícími vzácnými nemocemi,“ přikývl doktor Markham. „Vzhledem k věcem, které Kevin vidí, rozhodně doporučuji konzultaci s ní.“

„Nejsou to jen přeludy,“ ozval se Kevin. Byl si jistý, že jde o něco víc.

„Určitě ti to tak připadá,“ chápavě pokýval hlavou doktor Markham. „Doktorka Yalestromová by ti mohla pomoct.“

„Pokud… pokud myslíte, že to pomůže,“ pronesla Kevinova matka. Kevin tušil, že chce co nejrychleji odejít z ordinace. Pořád ale bylo něco, co potřeboval vědět. Něco, na co se prostě musel zeptat, i když vlastně ani nechtěl znát odpověď.

„Jak dlouho?“ zeptal se nakonec. „Tedy, jak dlouho to bude trvat, než… umřu?“

Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Kevin si uvědomil, že doufá v omyl. Že to všechno je jen nějaká velká chyba. Ale věděl, že to tak není. Nemohl to být omyl.

„To se nedá přesně určit,“ odpověděl doktor Markham. „Rychlost postupu leukodystrofie se různí. Každý případ je jiný.“

„Jak dlouho?“ zopakoval Kevin.

„Možná šest měsíců,“ rozpřáhl doktor Markham ruce. „Je mi líto Kevine, ale víc ti říct nedokážu.“