Morgan Rice - Vysílání

„Chcete říct, že nemá smysl, aby můj syn chodil do školy, protože stejně už brzy zemře?“ štěkla na něj Kevinova matka. „Tohle jste chtěl říct?“

„Ne, to samozřejmě ne,“ vyhrkl ředitel a zvedl ruce v omluvném gestu.

„Přesně tak to totiž zní,“ pronesla Kevinova matka. „Zní to, jako by vás nemoc mého syna děsila stejně, jako děti v jeho třídě.“

„Chtěl jsem tím říct, že když se Kevinův stav zhorší, bude stále těžší ho učit,“ pronesl ředitel. „Zkusíme to, ale… nechcete si raději čas s ním pořádně užít?“

Řekl to skutečně soucitně, ale Kevina se to stejně dotklo. Řekl totiž přesně to, co si jeho matka myslela, jen poněkud jemněji. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Kevin nebude žít dost dlouho na to, aby se dostal na střední, vysokou nebo si našel práci, nebude dělat nic z toho, na co ho měla škola připravit, tak proč se trápit?

„To je dobrý, mami,“ řekl a vzal ji za ruku.

Jen to stačilo, aby matku přesvědčil. I z toho bylo Kevinovi jasné, jak vážné to všechno je. Za jiných okolností by se totiž hádala. Teď ale jako by neměla na nic sílu.

Mlčky došli k autu. Kevin se ohlédl ke škole. Zasáhla ho myšlenka, že už se nejspíš nikdy nevrátí. Dokonce ani neměl čas se rozloučit.

„Mrzí mě, že tě vytáhli z práce,“ řekl Kevin, když se usadil do auta. Cítil napětí ve vzduchu. Jeho matka nenastartovala. Prostě jen seděla.

„O to nejde,“ řekla. „Já jen… bylo docela snadné předstírat, že se nic neděje.“ Zněla zase hrozně smutně. Všechno se jí to dotýkalo. Kevin si zvykl na její výraz, který prozrazoval, že bojuje s pláčem. Moc se jí to ale nedařilo.

„Jsi v pořádku, Kevine?“ zeptala se, i když se právě teď snažil podporovat on ji.

„Jsem… škoda, že jsem musel pryč ze školy,“ řekl Kevin. Nikdy by ho nenapadlo, že řekne něco takového. Nejspíš by to neřekl nikdy nikdo.

„Můžeme se vrátit,“ pronesla matka. „Můžu říct řediteli, že tě zítra přivezu, i pozítří… až dokud…“

Zlomil se jí hlas.

„Dokud se to ještě nezhorší,“ dokončil Kevin. Zavřel oči. „Možná, že už se to zhoršilo, mami.“

Slyšel, jak praštila do palubní desky. Dutá rána rezonovala autem.

„Já vím,“ řekla. „Vím to a štve mě to. Nenávidím tu nemoc, která mi krade mého syna.“

Na chvíli se znovu rozplakala. Kevin se snažil být silný, ale tentokrát se neudržel ani on. Zdálo se, že trvalo hodně dlouho, než se jeho matka uklidnila a znovu promluvila.

„Prý jsi viděl… planety, Kevine?“ zeptala se.

„To je pravda,“ odpověděl Kevin. Jak by jí mohl vysvětlit, jaké to bylo? Jak skutečné mu vše připadalo?

Jeho matka se na něj zadívala a Kevin viděl, jak se snaží vybrat ta správní slova. Chtěla ho současně utěšit a sama zůstat klidná. „Chápeš, že to není skutečné, že, zlato? To jen… je to ta nemoc.“

Kevin věděl, že by to tak měl chápat, ale…

„Nepřijde mi to tak,“ odpověděl.

„Já vím, že ne,“ přikývla matka. „A mrzí mě to, protože mi to připomíná, jak přicházím o svého chlapečka. Tohle všechno… nejraději bych to všechno smazala.“

Kevin nevěděl, co na to říct. I on by to nejraději vše smazal.

„Připadá mi to skutečné,“ řekl nakonec.

Jeho matka pak dlouho mlčela. Když pak promluvila, chvěl se jí hlas jako tenkrát, když si poprvé vyslechla diagnózu. Od té doby se jí ale hlas chvěl až příliš často.

„Asi… asi je na čase zajít za tou psycholožkou.“

Ordinace doktorky Lindy Yalestromové rozhodně nevypadala stejně doktorsky, jako jiné ordinace, které Kevin v poslední době navštívil. Jednak ji měla u sebe doma v Berkeley, a navíc bydlela tak blízko k univerzitě, jako by ještě chtěla podpořit osvědčení a certifikáty, které byly zarámované na stěnách.

Jinak vypadala jako domácí kancelář, jakou Kevin vídal v televizi. Byl tam polstrovaný nábytek, který zřejmě zůstal po předchozím nájemníkovi a stůl na kterém se začínal lehce hromadit nepořádek a několik divoce rostoucích květin v květináčích, které jako by čekaly na příležitost převzít kontrolu nad místností.

Kevin si uvědomil, že se mu doktorka Yalestromová líbí. Nebyla vysoká, měla tmavé vlasy a bylo jí kolem padesáti let. Nosila výrazně zdobené oblečení, které ani zdaleka nepřipomínalo lékařské pláště. Kevin předpokládal, že se tak obléká záměrně, hlavně proto, že pracovala s lidmi, kteří si od bílých plášťů vyslechli tolik špatných zpráv.

„Pojď se posadit, Kevine,“ vyzvala ho s úsměvem a pokynula k velkému červenému gauči, který byl po letech služby už docela ošoupaný. „Paní McKenzie, dáte nám chvilku? Ráda bych, aby měl Kevin možnost říct všechno, co mi říct chce. Dejte si zatím kávu.“

Kevinova matka přikývla. „Budu venku.“

Kevin se posadil na gauč, který byl přesně tak pohodlný, jak na první pohled vypadal. Rozhlédl se po místnosti a přelétl pohledem fotky z rybářských výletů a dovolených. Chvíli mu trvalo, než si něco uvědomil.

„Nejste ani na jedné z těch fotek,“ prohlásil.

Doktorka Yalestromová se usmála. „Většina mých klientů si toho nevšimne. Pravdou je, že jde většinou o místa, na která bych se chtěla podívat, nebo o místa, která mi přijdou zajímavá. Mám je tu, protože mladí muži, jako jsi ty, tráví hodně času tím, že se rozhlížejí a vůbec dělají cokoli, jen aby si se mnou nemuseli povídat. Předpokládám, že je dobré mít alespoň na co koukat.“

Kevinovi to připadalo jako podvod.

„Pokud pracujete s lidmi, kteří hodně umírají,“ řekl, „proč máte tolik fotek míst, na která jste se chtěla podívat? Proč to odkládáte, když víte…“

„Když vím, jak rychle může všechno skončit?“ zeptala se doktorka Yalestromová chápavě.

Kevin přikývl.

„Možná kvůli úžasné lidské schopnosti vědět a přesto prokrastinovat. Nebo možná proto, že jsem na některých těch místech byla a myslím si, že stačí, když mě tu lidé vidí jednou. Nemusejí mě vidět ještě na fotkách.“

Kevin si nebyl jistý, jestli jde o dobré důvody nebo ne. Přesto se mu ale zdálo, že je za tím něco víc.

„Kam bys chtěl ty, Kevine?“ zeptala se doktorka Yalestromová. „Kam bys šel, kdybys mohl jít kamkoli?“

„Nevím,“ odpověděl.

„No tak se nad tím zamysli. Nemusíš mi odpovídat hned.“

Kevin zavrtěl hlavou. Bylo to zvláštní, mluvit s dospělým takhle. Za normálních okolností, když vám bylo třináct, skládaly se rozhovory z otázek a rozkazů. Možná s výjimkou mámy, která ale stejně byla skoro pořád v práci, se dospělí moc nezajímali o to, jestli má kluk v jeho věku co říct.

„Nevím,“ zopakoval. „Tedy, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli se chci někam podívat.“ Snažil se vzpomenout si na místa, která by možná chtěl rád vidět, ale nic ho nenapadalo, zvlášť, když věděl, že mu zbývá jen několik měsíců. „Ať mě napadne cokoli, stejně nevím, k čemu by to bylo. Stejně brzo umřu.“

„K čemu myslíš, že to má být?“ zeptala se doktorka Yalestromová.

Kevin se snažil vymyslet odpověď. „Možná… protože brzy není totéž, co hned?“

Psycholožka přikývla. „Myslím, že i tak se to dá říct. Takže, je něco, co bys chtěl brzy podniknout, Kevine?“

Kevin se nad tím zamyslel. „Asi… nejspíš bych měl Luně říct, co se děje.“