Morgan Rice - Vysílání

Pobaveně se usmála. „No, to jsou asi trochu silná slova. Spousta extraterestriálního výzkumu probíhá i jinde. NASA poskytuje data, spolupracují s námi univerzity a často využíváme i cizí teleskopy. Ale ano, já tomuhle institutu velím a také všemu, co se tu děje.“

„Pak vám to musím říct,“ vyhrkl Kevin. Mluvil rychleji, než chtěl, snažil se vychrlit ze sebe všechno dřív, než mu dospělí přestanou věřit. „Něco se děje. Vím, že to zní divně, ale vidím věci, je tu nějaký odpočet…“

Jak mohl vysvětlit ten odpočet? Vždyť tam nebyla žádná čísla, nic, podle čeho by se dalo určit, kdy skončí. Šlo jen o nevýrazné pulzování, které přicházelo se signálem v jeho mozku. Postupně, téměř nepostřehnutelně se zrychlovalo. Kevin netušil, co mohlo znamenat.

„Co kdybys mi o tom povyprávěl, zatímco se projdeme?“ navrhla doktorka Levinová. „Ukážu ti, co tu děláme.“

Vedla Kevina i s matkou chodbami institutu a Kevin musel uznat, že očekával něco zajímavějšího. Nečekal, že to tam bude vypadat jako v nějaké řadě kanceláří.

„Proč tu nejsou velké teleskopy nebo laboratoře na testování vzorků z vesmíru?“ zajímal se Kevin.

Doktorka Levinová pokrčila rameny. „Nějaké laboratoře máme, dokonce v nich někdy i testujeme materiály, ale teleskopy skutečně nemáme. Spolupracujeme s Berkeley na výstavbě vyhrazeného pole radiových teleskopů.“

„Tak jak hledáte mimozemšťany?“ zajímala se teď Kevinova matka. Zdálo se, že ji absence teleskopů a vesmírných mikrofonů překvapila stejně, jako Kevina.

„Spolupracujeme s různými lidmi,“ odpověděla doktorka Levinová. „Někdy dostaneme čas na teleskopu zdarma, někdy si ho musíme pronajmout, stejně jako senzorová pole. Pracujeme s daty od NASA. Navrhujeme místa, kam by se NASA mohla podívat, nebo data, která by mohla shromažďovat. Mrzí mě, že to není tak vzrušující, jak si někdy lidé myslí. Pojďte prosím se mnou.“

Zavedla je do kanceláře, která alespoň vypadala trochu zajímavěji než některé jiné. Bylo v ní několik počítačů, spousta plakátů sluneční soustavy a několik časopisů, které zmiňovali práci SETI. A také nábytek, který byl zřejmě stejně ergonomický, stylový a pohodlný jako cihly.

„Ukážu vám něco z toho, na čem tu pracujeme,“ pronesla doktorka Levinová a vyjela na počítači několik fotek rozestavěných teleskopových polí. „Snažíme se vytvořit pole radiových teleskopů, které by byly dost silné na příjem okolního radiového vysílání. Nemuseli bychom tak čekat, než nám někdo bude přímo vysílat.“

„Ale já myslím, že k nám právě někdo vysílá,“ prohlásil Kevin. Potřeboval, aby ho pochopila.

Doktorka Levinová se odmlčela. „Chtěla jsem se zeptat, jestli mluvíš o teorii, kdy někteří lidé považují vysokofrekvenční radiové pulzy z pulsaru za srozumitelné signály, ale tak to nemyslíš, že ne?“

„Něco jsem viděl,“ vyhrkl Kevin. Pokusil se jí vysvětlit své vize. Řekl jí o krajině, kterou viděl i o odpočtu.

„Chápu,“ přikývla doktorka Levinová. „Ale musím se tě na něco zeptat, Kevine. Chápeš, že SETI je o hledání mimozemské civilizace pomocí vědy? Že potřebujeme skutečný důkaz? To je jediná možnost, jak si ověřit, že to, co jsme našli, je skutečné. Takže se tě musím zeptat – jak můžeš vědět, že to, co vidíš, je skutečné?“

Kevin dokázal odpovědět jen díky tomu, že předtím mluvil s Lunou. „Viděl jsem čísla. Když jsem je vyhledal, ukázalo se, že jde o souřadnice něčeho, co se jmenuje systém Trappist 1.“

„Jeden ze slibnějších kandidátů, pokud jde o mimozemský život,“ pronesla doktorka Levinová. „I tak ale rozumíš, jaký mám teď problém? Tvrdíš, že jsi viděl ta čísla a já ti to věřím. Ale možná jsi je viděl, protože sis je někde přečetl. Nemůžu přesunout naše zdroje jen na základě tvého tvrzení. A každopádně stejně nevím, co bychom ještě mohli řešit, pokud jde o Trappist 1. Potřebovala bych něco úplně nového. Něco, co ses nemohl dozvědět žádným jiným způsobem.“

Kevin pochopil, že se snaží být k němu pokud možno milá, ale i tak ho to bolelo. Jak by jim mohl říct něco víc? A pak si vzpomněl na to, co viděl dole v hale. To přece mělo nějaký důvod, nebo ne?

„Myslím…“ nebyl si jistý, jestli to říct, nebo ne, ale věděl, že je to jediná možnost. „Myslím, že dostanete zprávu z něčeho, co se jmenuje Pioneer 11.“

Doktorka Levinová na něj chvíli mlčky hleděla. „Mrzí mě to, Kevine, ale to se asi nestane.“

Kevin viděl, jak se jeho matka zamračila. „Co je Pioneer 11?“

„Jde o jednu ze sond, kterou NASA vyslala do hlubokého vesmíru,“ vysvětlila doktorka Levinová. „Proletěla naší sluneční soustavou, posílala zpátky spoustu informací a měla dost vysokou rychlost, aby se dostala až za hranice soustavy. Bohužel, poslední kontakt s ní byl zaznamenán v roce 1995, takže si opravdu nemyslím, že—“

Přerušilo ji zazvonění mobilního telefonu. Původně se zdálo, že si hovoru nebude všímat, ale pak si Kevin uvědomil, jak se změnil její výraz, když se podívala na displej.

„Omlouvám se, ale musím to vzít,“ řekla. „Ano, co se děje? Může to chvíli počkat, zrovna tu něco… dobře, pokud je to tak naléhavé… Signál? Voláte mi, protože má NASA nová data. Ale NASA má pořád nějaké…“ Znovu se odmlčela a s nevěřícím výrazem se zadívala na Kevina. I tak ale pronesla. „Můžu hádat?“ řekla do telefonu. „Právě jste zachytili signál z Pioneer 11, že? Ne, to vám říct nemůžu. Stejně byste mi asi nevěřil.“

Ukončila hovor a zadívala se na Kevina, jako by ho viděla v novém světle.

„Jak jsi to udělal?“ zeptala se.

Kevin pokrčil rameny. „Viděl jsem to, když jsme byli v hale.“

„Ty jsi to viděl? Stejně, jako jsi viděl mimozemskou krajinu?“ doktorka z něj nespouštěla oči a Kevinovi se zdálo, že nad něčím přemýšlí. Nejspíš se snažila přijít na to, jestli by Kevin dokázal něco takového zfalšovat.

Téměř po minutě se rozhodla.

„Myslím,“ pronesla doktorka Levinová tónem někoho, kdo se snaží přesvědčit sám sebe, že právě nezešílel, „že bys měl jít se mnou.“

Kevin s matkou následovali doktorku Levinovou ven z budovy k autu, které vypadalo příliš malé na někoho v tak významném postavení.

„Je velice ekologické,“ pronesla doktorka tónem, ze kterého se dalo poznat, že až příliš často čelí nejrůznějším narážkám. „Pojďte, bude jednodušší, když vás svezu oba. Pokud jde o bezpečnost, mají striktní pravidla.“

„Kdo konkrétně?“ zeptala se Kevinova matka.

„NASA.“

Kevin málem zapomněl dýchat. Oni pojedou do NASA? Pokud šlo o mimozemšťany byla NASA dokonce ještě lepší než SETI.

Cesta skrz Mountain View trvala jen krátce, maximálně pár minut. I tak měl ale Kevin dost času koukat z okénka a prohlížet si budovy technologických firem všude kolem. Očividně je sem přitáhla NASA a Berkeley. Nebo možná množství chytrých lidí, které se kolem takových společností pohybovalo.

„Opravdu jedeme do NASA?“ zajímal se Kevin. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit, což vzhledem k věcem, kterým v posledních několika dnech už uvěřil, nedávalo moc smysl.

Kampus NASA působil úplně jinak než budova SETI. Byl ohromný, zahrnoval několik budov a byl z něj výhled jak na okolní hory, tak i záliv. Návštěvnické centrum bylo v podstatě obrovský stan, celý jasně bílý s velkým logem NASA. Projeli kolem k místu, které bylo veřejnosti uzavřeno. Dorazili ke kontrolnímu stanovišti, kde musela doktorka Levinová ukázat své doklady.