Morgan Rice - Vítěz, Poraženec, Syn

Jeva na něj pohlédla a přemýšlela, jestli je to pravda. Byly doby, kdy by jeho slova nezpochybňovala.

„Zaútočil na mě,“ pronesla Jeva. „Nebyl tak rychlý, jak si myslel.“

Ostatní pokývali hlavami. Takové věci se stávaly, obzvlášť v takto drsných krajích. Jeva na sobě nedala znát vinu, kterou uvnitř cítila.

„Přišla jsi, abys nás o něco požádala,“ pronesl mluvčí.

Jeva přikývla. „To ano.“

„Pak žádej.“

Jeva stála a uspořádávala si myšlenky. „Žádám o pomoc pro ostrov Haylon. Na rozkaz Prvního kamene na něj útočí ohromná flotila. Věřím, že naši lidé mohou zvrátit výsledek bitvy.“

Dav vybuchl nespočtem hlasů. Ozývaly se otázky a výhružky, obvinění a názory, vše splývalo v jeden nepřehledný hukot.

„Chce, abychom za ni umírali.“

„Tohle už jsme slyšeli!“

„Proč bojovat za lidi, které ani neznáme?“

Jeva jen stála a nechala ostatní, aby se překřikovali. Pokud by se něco pokazilo, bylo by velice pravděpodobné, že ven už nevyjde. Vzhledem k tomu, kým byla, měla by při té myšlence cítit klid. Ona ale současně myslela na Thana, který riskoval svůj život, aby zachránil ten její. Myslela na lidi uvězněné na Haylonu. Oni potřebovali, aby uspěla.

„Za všechno, co udělala, bychom ji měli dát mrtvým!“ vykřikl někdo.

Mluvčí mrtvých přistoupil k Jevě a pozvedl ruce, aby se ostatní utišili.

„Víme, co po nás naše sestra žádá,“ pronesl mluvčí. „Teď není čas na rozhovory. Jsme jen živí. Je čas poslouchat mrtvé.“

Natáhl ruku k opasku a sňal z něj váček posvátného prachu smíchaného s popelem předků. Vrhl ho na hranici a plameny se okamžitě rozhořely o něco jasněji.

„Dýchej, sestro,“ pronesl mluvčí. „Dýchej a zři.“

Jeva vdechovala kouř, nasávala ho hluboko do plic. Plameny tančily v jámě a poprvé po mnoha letech spatřila Jeva mrtvé.

Začalo to duchem mladíka, kterého zabila. Vystoupil ze svého hořícího těla a procházel mezi plameny směrem k Jevě.

„Ty jsi mě zabila,“ pronesl šokovaně. „Ty jsi mě zabila!“

Pak ji udeřil, a i když by mrtví neměli být schopni dotknout se živých, Jeva cítila jeho úder, jako by byl naživu. Udeřil ji a odstoupil. S očekáváním na ni hleděl.

Pak k Jevě přišli ostatní a nebyli o nic laskavější než mladík, kterého zabila. Byli tu všichni: lidé, které zabila vlastníma rukama, lidé, které vedla na smrt u Delosu. Přicházeli k ní jeden za druhým, bili ji a jejich údery srazili Jevu k zemi. Ležela schoulená do klubíčka.

Zdálo se jí to jako věčnost, než od ní odstoupili a ona mohla zase vstát. Uvědomila si, že před sebou vidí Haylon, ostrov obklopený loděmi, zuřící bitvu.

Viděla lodě Kostějů, jak se vrhají na nepřátele, probíjejí se skrz. Jejich válečníci pronikají na pobřeží. Viděla je bojovat, zabíjet a umírat. Viděla, že počet umírajících se vyrovná jen masakru, který předtím viděla u Delosu.

„Pokud je odvedeš na Haylon, zemřou,“ pronesl hlas, který zněl jako by byl složený z hlasů tisíců současně hovořících předků. „Zemřou stejně, jako jsme zemřeli my.“

„Zvítězí?“ zeptala se Jeva.

Než jí hlas odpověděl, proběhla chvíle ticha. „Je možné, že by ostrov mohl být zachráněn.“

Takže by to nebylo jen prázdné gesto. Bylo by to jiné než u Delosu.

„Byl by to konec našeho lidu,“ pronesl hlas. „Někteří přežijí, ale naše kmeny zahynou. Naše zvyky zaniknou. Přidá se k nám spousta dalších, kteří na tebe budou ve smrti čekat.

Při těch slovech ucítila Jeva záchvěv strachu. Cítila hněv mrtvých, cítila jejich údery. Stálo to za to? Mohla něco takového svému lidu udělat?

„A zahyneš i ty,“ pokračoval hlas. „Oznam tohle našim lidem a zemřeš za to.“

Jeva pomalu přicházela k sobě. Uvědomila si, že leží na zemi před hranicí. Dotkla se vlastní tváře, a když se podívala na svou ruku, zjistila, že je zkrvavená. Nevěděla, jestli jde o následek vidiny nebo násilí mrtvých. Přinutila se stát a rozhlédla se po shromážděném davu.

„Řekni nám, co jsi viděla, sestro,“ vyzval ji mluvčí mrtvých.

Jeva stála, zadívala se na něj a snažila se odhadnout, co vlastně, pokud vůbec něco, viděl on. Mohla by teď lhát? Mohla by shromážděnému davu říct, že mrtví schvalují její plán?

Jeva věděla, že by takhle lhát nemohla. Ani kvůli Thanovi.

„Viděla jsem smrt,“ řekla. „Vaši smrt, moji smrt. Pokud to uděláme, přijde smrt celého našeho národa.“

Po sále se rozlehlo mumlání. Její lidé se nebáli smrti, ale zničení celého jejich způsobu života, to bylo něco jiného.

„Žádali jste, abych mluvila za mrtvé,“ řekla Jeva, „a ti mi oznámili, že vítězství na Haylonu bude vykoupeno smrtí našich lidí.“ Zhluboka se nadechla a přemýšlela, co by udělal Thanos. „Nechci mluvit za mrtvé. Chci mluvit za živé.“

Mumlání se změnilo, náhle bylo mnohem zmatenější. Také ale znělo hněvivě.

„Vím, co si myslíte,“ pronesla Jeva. „Myslíte si, že je to rouhání. Ale existuje ostrov plný lidí, kteří potřebují naši pomoc. Viděla jsem mrtvé a oni mě proklínali za svou smrt. Víte, co mi z toho vyplynulo? Že na životě záleží! Že životy všech, kteří zahynou, pokud jim nepomůžeme, jsou důležité. Pokud nepomůžeme jim, pomůžeme zlu k vítězství. Dovolíme, aby zmasakrovalo ty, kteří by jinak žili v míru. Proti tomu se stavím a ne proto, že to žádají mrtví, ale proto, že to žádají živí!“

V sále se zvedl hlasitý povyk. Mluvčí mrtvých se rozhlédl po davu, pak se podíval na Jevu a začal ji strkat ke dveřím.

„Měla bys jít,“ řekl. „Jdi, než tě zabijí za rouhačství.“

Jeva ale nešla. Mrtví už jí řekli, že za tohle zemře. Pokud to byla cena za pomoc ostatním, zaplatí ji. Stála na místě, jediný klidný bod uprostřed zmatku a dohadů v sále. Když se k ní jeden z mužů rozběhl, odkopla ho a nehnula se z místa. Víc toho dělat nemohla. Čekala na chvíli, kdy ji konečně někdo z nich zabije.

Jevu překvapilo, že ji nechali naživu. Místo toho, aby ji zabili, utichl postupně ruch v místnosti a lidé, kteří před ní stáli, si ji pozorně prohlíželi. Pak jeden po druhém padali na kolena a mluvčí mrtvých k ní znovu přistoupil.

„Zdá se, že s tebou půjdeme na Haylon, sestro.“

Jeva zamrkala. „Tomu… nerozumím.“

Měla by už být mrtvá. Mrtví jí řekli, že to je oběť, kterou žádají.

„Copak jsi úplně zapomněla na naše způsoby?“ zeptal se kněz. „Nabídla jsi nám vznešenou smrt. Kdo jsme my, abychom se jí bránili?“

Teď padla na kolena i Jeva. Nevěděla, co říct. Očekávala smrt a místo toho dostala život. Teď se ještě musela postarat o to, aby ho byla hodna.

„Jdeme za tebou, Thane,“ slíbila.

Irrien mířil na jih po cestě, kterou jeho projíždějící armáda změnila v blátivou strouhu. Plně se soustředil na to, aby zakryl vážnost svých zranění. Nutil se sedět v sedle vzpřímeně a nedával najevo ani část ze spalující bolesti, kterou cítil. Nezastavil ani nezpomalil navzdory mnoha ranám, které utržil, navzdory obvazům i stehům. To, co na něj čekalo na konci cesty, bylo totiž příliš důležité a on si nemohl dovolit zpoždění.

Jeho muži ho následovali, mířili do Delosu ještě rychleji, než prve uháněli opačným směrem – při útoku na sever. Ti, kteří hlídali řady otroků a vozy naložené naloupenými věcmi, se pohybovali pomaleji, většina nájezdníků ale jela se svým pánem, připravena na bitvy, které je ještě čekaly.