Morgan Rice - Vítěz, Poraženec, Syn

„Minulost se opakuje v ozvěnách sebe samé,“ řekl Alteus. „Ale jsou ozvěny, které se nesmí opakovat. Musíme zjistit, jestli to chápe.“

Ceres viděla, že Lin přikývla.

„To je pravda,“ pronesl duch. „Takže, otázka na tebe, Ceres. Uvidíme, jestli chápeš. Proč tu tohle vše stále je? Proč jsou čarodějové uvězněni? Proč je Prastaří nezničili?“

Otázka působila jako zkouška. Ceres měla pocit, že pokud odpoví správně, tihle dva jí pomohou. Vzhledem k tomu, co by je to stálo, Ceres překvapilo, že jsou vůbec ochotní nad tím uvažovat.

„Mohli je Prastaří zničit?“ zeptala se Ceres.

Alteus chvíli mlčel a pak přikývl. „O to nešlo. Mysli na svět.“

Ceres přemýšlela. Myslela na dopady války. Na pustiny Šeropelu a zničený ostrov nahoře. Na to, jak málo Prastarých na světě zbylo. Na invazi a na lidi, kteří zemřeli při boji s Impériem.

„Myslím, že je nezničili, protože by je to stálo příliš mnoho,“ řekla Ceres. „K čemu je vítězství, pokud po člověku nic nezůstane?“ Předpokládala ale, že jde o mnohem víc. „Bojovala jsem při povstání. Bojovali jsme proti něčemu, co bylo obrovské a zlé a ničilo lidem životy. Kolik lidí ale už zemřelo? Nemůžete něco napravit tím, že prostě všechny zmasakrujete.“

Viděla, že se Lin s Alteem na sebe podívali a pak přikývli.

„Nejprve jsme čarodějům jejich povstání dovolili,“ pronesl Alteus. „Mysleli jsme si, že o nic nejde. Když se rozrostlo, začali jsme bojovat, ale napáchali jsme přitom stejné škody jako oni. Měli jsme moc ničit rozlehlá území a používali jsme ji. Ó ano, hojně jsme ji používali.“

„Viděla jsi škody napáchané na tomhle ostrově,“ řekla Lin. „Když tě vyléčím, pokud tě vyléčím, budeš mít stejnou moc. Co s ní uděláš, Ceres?“

Byly doby, kdy by Ceres pronesla prostou odpověď. Zničila by Impérium. Zničila by vrchnost. Teď jen chtěla, aby lidé žili spokojeně a v bezpečí. To přeci nebylo moc.

„Chci jen zachránit lidi, na kterých mi záleží,“ řekla. „Nechci nikoho ničit. Já jen… myslím, že budu muset. Nelíbí se mi to, chci mír.“

Vlastní slova Ceres překvapila. Nechtěla už další násilí. Chtěla prostě jen zabránit masakru nevinných. Vysloužila si tím další přikývnutí.

„Dobrá odpověď,“ prohlásila Lin. „Pojď sem.“

Bývalá čarodějka prošla mezi skleněnými ampulemi a alchymistickým vybavením, které vypadalo, že je také tvořeno ze vzpomínek. Míchala a rozdělovala jednotlivé substance. Alteus se k ní přidal a společně pracovali v harmonii, která mohla vzniknout jen v průběhu dlouhých let. Přelévali kapaliny do jiných nádob, přidávali další složky, četli v knihách.

Ceres jen stála a sledovala je. Musela si přiznat, že nechápe ani polovinu z toho, co dělají. Když před ní po chvíli stanuli s připravenou skleněnou ampulí, zdálo se jí, že to ani není možné.

„Vypij to,“ pronesla Lin. Natáhla k Ceres ruku, a ačkoli ampule vypadala nehmotně, když ji Ceres převzala, změnila se v pevné sklo. Pozvedla ji a sledovala jiskření zlaté tekutiny. Stejně zlaté jako byl dóm kolem.

Ceres obsah ampule bez váhání vypila a měla při tom pocit, jako by pila světlo hvězd.

Měla pocit, jako by se skrz ni rozlévalo a cítila, jak se její svaly uvolňují. Jak vyprchává bolest, o které ani nevěděla, že ji cítí. Připadalo jí, jako by v ní něco rostlo, rozprostíralo se to skrz ni jako kořeny, jako kanály, kterými mohla proudit její moc.

Když bylo po všem, cítila se Ceres tak dobře, jako už od začátku invaze ne. Měla pocit, jako by se skrz ni rozléval hluboký pocit míru.

„To je vše?“ zeptala se Ceres.

Alteus a Lin se vzali za ruce.

„Ne tak úplně,“ odpověděl Alteus.

Dóm náhle vypadal, jako by se hroutil sám do sebe, vše kolem mizelo a měnilo se v čisté světlo, které se soustředilo do místa, kde stáli Lin s Alteem. Také jejich obrysy se v intenzívním světle pomalu rozpouštěly, až se i oni ztratili Ceres přímo před očima.

„Bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál,“ řekla Lin. „Sbohem, Ceres.“

Světlo vybuchlo směrem k Ceres a jako by ji naplnilo. Rozlévalo se kanály v jejím těle jako voda rozlévající se nově vybudovanými akvadukty. Naplňovalo ji stále víc a víc, proudilo jí, takže měla pocit, jako by v ní bylo víc moci než kdy dřív. Poprvé chápala skutečný rozsah moci Prastarých.

Stála, cítila moc, která jí pulzovala v žilách a věděla, že nastal čas.

Nastal čas válčit.

Jeva cítila napětí, které vzrůstalo s každým jejím krokem k velké síni. Lidé na shromaždišti na ni zírali, jako by sami ke Kostějům nepatřili a ona byla první Kostějka, kterou v životě vidí. Zírali na ni jako na něco cizího, divného, dokonce možná nebezpečného. Nebyl to pocit, který by se Jevě zamlouval.

Bylo to kvůli tomu, že sem nepřicházelo mnoho lidí s kněžskými znaky? Nebo šlo o něco víc? Teprve když se ozvaly první urážky a obvinění, začala Jeva chápat.

„Zrádkyně!“

„Odvedla jsi naše lidi na jatka!“

Z davu vystoupil mladý muž. Měl ve tváři úšklebek, kterého byl schopný jen mladý člověk jako on. Vykračoval si, jako by cesta vedoucí k domu mrtvých patřila jen jemu. Když kolem něj chtěla Jeva projít, postavil se jí do cesty.

Jeva by ho za to měla udeřit, ale byla tu kvůli důležitějším věcem.

„Ustup,“ řekla. „Nejsem tu kvůli potyčkám.“

„To už jsi opravdu úplně zapomněla na způsoby našeho lidu?“ obořil se na ni. „Odtáhla jsi svůj kmen na smrt u Delosu. Kolik lidí se vrátilo zpět?“

Jeva v jeho hlase cítila hněv. Ten druh hněvu, který cítí lidé, kteří ztratili někoho blízkého. Říct mu, že jsou teď se svými předky a že by proto měl být šťastný, by ničemu nepomohlo. Každopádně si ani Jeva nebyla zrovna jistá, jestli tomu sama věří. Viděla ve válce spoustu zbytečného umírání.

„Ale ty ses vrátila,“ pokračoval mladík. „Zničila jsi jeden z našich kmenů a sama ses vrátila zpět, jsi zbabělá!“

Kdysi by ho Jeva za podobné řeči zabila. Teď už jí ale na spílání nějakého idiota vůbec nezáleželo. Ne v porovnání se vším ostatním, co bylo v sázce. Znovu se ho pokusila obejít.

Když tasil nůž, zastavila se.

„Tohle nechceš, chlapče,“ pronesla.

„Neříkej mi, co chci!“ zaječel a vrhl se na ni.

Jeva reagovala podvědomě, odskočila z cesty útoku a současně udeřila svými ostrými řetězy. Natrénovaným pohybem švihla tak prudce, že se jeden z řetězů těsně omotal mladíkovi kolem krku. Vytryskla krev a mladík se rukama chytil za otevřenou ránu. Padl na kolena.

„Zatraceně,“ pronesla Jeva měkce. „Proč jsi mě to donutil udělat, ty hlupáku?“

Odpověď samozřejmě nepřišla. Tak jako nikdy jindy. Jeva nad mladíkovým tělem pronesla slova modlitby za mrtvé, pak vstala a zvedla ho. Ostatní vesničané ji následovali. Jeva cítila napětí, které vystřídalo předchozí posměšky. Kráčeli těsně za ní, jako čestná stráž, nebo jako eskorta doprovázející vězně vedeného na popravu.

Když dorazila k domu mrtvých, starší vesnice na ni už čekali. Jeva bosky pokračovala dál a poklekla až u neuhasínající hranice. Vhodila do ní tělo mladíka, který ji napadl. Vstala a sledovala, jak jeho tělo začíná hořet. Pak se rozhlédla po lidech, které přišla přesvědčit.

„Přišla jsi sem s krví na rukách,“ pronesl mluvčí mrtvých a vystoupil z davu. Jeho róba se zavlnila. „Mrtví nám řekli, že někdo přijde, ale ne že to proběhne takto.“