Morgan Rice - Vítěz, Poraženec, Syn

„Ve svém vlastním zájmu doufej, že to vyjde,“ vyštěkl Irrien na N’choa.

Zabiják jel vedle něj a tvářil se nekonečně klidně. Jako by hordy Irrienových válečníků, které je následovaly, nebyly nic.

„Až dorazíme na místo, uvidíš sám, První kameni.“

Cesta k Delosu jim netrvala dlouho, i když ve chvíli, kdy dorazili, už Irrienův kůň těžce oddechoval a měl boky pokryté potem. N’cho vedl Irriena mimo hlavní cestu na místo plné ruin a náhrobních kamenů. Když konečně zastavili, Irrien se zklamaně rozhlédl.

„To je ono?“ obořil se na N’choa.

„To je ono,“ ujistil ho N’cho. „Místo, kde je svět dost slabý na vyvolání… něčeho jiného. Něčeho, co dokáže zabíjet Prastaré.“

Irrien seskočil. Měl by to udělat sebejistě a ladně, ale bolest v jeho zraněních způsobila, že doskočil s těžkým zaduněním. Byla to připomínka toho, co mu zabiják a jeho skupina provedli. A také toho, že pokud N’cho nesplní svůj slib, draze za to zaplatí.

„Vypadá to jako obyčejný hřbitov,“ vyštěkl Irrien.

„Je to místo náležící smrti již od časů Prastarých,“ odpověděl N’cho. „Je tu tolik smrti, že se objevila puklina. Stačí jen několik správných slov, správných symbolů. A samozřejmě správných obětí.“

To poslední dokázal Irrien odhadnout i z toho, že se objevil muž oblečený jako jeden z kněží smrti. Přesto, pokud mu to mělo umožnit zabít to dítě Prastarých, stálo to za to.

„Dostaneš otroky,“ slíbil. „Ale pokud se to nepodaří, přidáš se k nim ve smrti.“

Nejděsivější bylo, že zabiják na jeho poznámku nijak nezareagoval. Zachoval si svoji vyrovnanost a zamířil k místu, které vypadalo jako masový hrob. Cestou přitom vytahoval ze svých rób prášky a lektvary a vytvářel s jejich pomocí značky na zemi.

Irrien přihlížel a čekal, co se bude dít. Seděl ve stínu jedné z hrobek a snažil se skrýt, jak moc ho bolelo celé tělo po dlouhé cestě v koňském sedle. Nejraději by zamířil přímo do hradu, vykoupal se a ošetřil si zranění, možná by si na chvíli odpočinul. Ale jeho muži by pak kladli otázky, například proč tam nebyl, proč nesledoval zabijákovo počínání. Nevypadal by pak silný.

Poslal tedy své muže, aby přivedli oběti a připravili další věci, které požadoval N’cho. Než bylo vše připraveno a jeho lidé se vrátili z města, trvalo to déle než hodinu. A i tak to byla ta nejpodivnější sbírka věcí, které kdy nechal shromáždit. Společně s otroky dorazil i tucet kněží smrti, kteří nesli masti, svíčky a železné koše na oheň.

Irrien si všiml, jak se N’cho v jejich přítomnosti usmívá, a díky tomu nabyl jistotu, že se ho nechystá podvést.

„Chtějí vidět, jak to dopadne,“ pronesl. „Chtějí vidět, jestli je to vůbec možné. Oni sice věří, ale nevěří.“

„Uvěřím, až uvidím výsledky,“ prohlásil Irrien.

„Pak je dostaneš, můj pane,“ odpověděl zabiják.

Vrátil se na místo označené symboly, které sám vytvořil, rozmístil svíce a zapálil je. Pokynul, aby přivedli otroky a jednoho po druhém je připoutal na místa kolem kruhu, který nakreslil. Potíral je při tom oleji a otroci se svíjeli a žadonili o milost.

To ale ještě nebylo nic v porovnání s vřískotem, který se ozval, když je zabiják zapálil. Irrien si všiml, že několik jeho mužů při takové ukázce brutality zalapalo vyděšeně po dechu. Několik reptalo, že pokud se věc nepodaří, bude se jednat o zbytečné plýtvání. Pokud něco nevyjde, bude dost času N’choa potrestat.

Ale všechno vyšlo, a to takovým způsobem, jaký Irrien rozhodně neočekával.

Sledoval N’choa, jak vystupuje z kruhu a provolává přitom neznámá hesla. Zem uvnitř kruhu se přitom zachvěla a propadla se. Otevřela se, jako když se rozestupoval písek na pláních Šeropelu, které Irrien tak dobře znal. Vřeštící, hořící oběti se zřítily do jámy a N’cho nepřestával mluvit.

Irrien zaslechl vrzání a praskání kamene, hrobky se začaly otevírat. Hrob nedaleko Irriena se otevřel s protivným trhavým zvukem a Irrien viděl kosti, které se z hrobu vznesly, jako by je nasál nějaký neviditelný vír, a beze stopy zmizely v díře, která předtím pohltila hořící oběti.

Následovaly je další a další, jako by je vtahovala nějaká neviditelná síla, létaly prudce, jako vržená kopí. Irrien viděl jednoho ze svých mužů, kterého probodla stehenní kost a stáhla ho s sebou do jámy. Muž křičel, pak zmizel v jámě a nastalo ticho.

Několik okamžiků bylo vše naprosto klidné. N’cho pokynul kněžím smrti, aby k němu přišli. Poslechli ho, očividně chtěli na vlastní oči vidět, co provádí. Irrien je kvůli tomu považoval za blázny, protože upřednostňovali svoji touhu po moci před vším ostatním, dokonce i před vlastním přežitím.

Irrien tušil, co přijde, ještě před tím, než se obrovská spárovitá ruka vynořila z kaverny a chňapla po jednom z kněží. Spáry se zaryly do jeho těla a táhly ho dolů do jámy, zatímco on škemral o milost.

N’cho přihlížel, jak se stvůra zmocnila umírajícího muže, a ještě před tím, než její pazoura zmizela v temnotě, omotal kolem ní stříbrný řetěz stejně nenuceně, jako by nasazoval koni ohlávku. Předal řetěz skupině vojáků. Ti se ho váhavě chopili. Zjevně se báli, že budou další na řadě.

„Táhněte,“ přikázal jim. „Táhněte jako o život.“

Muži se podívali na Irriena a ten přikývl. Pokud ho to mělo stát několik mužů, byl připraven je obětovat. Sledoval, jak muži táhnou, zapírají se nohama a napínají svaly, jako když námořníci vytahují velkou plachtu. Nedokázali vytáhnout nestvůru z jejího úkrytu, ale zdálo se, že ji dokážou přesvědčit, aby se pohnula.

Stvůra vylezla z jámy. Měla dlouhé nohy a celá byla pokrytá tenkou, pergamenovitou kůží napnutou na kostech, z nichž každá byla delší než nejvyšší muž. Některé kosti procházely její kůží a tvořily tak ostny a kostěné hřebeny, které byly delší než hlavice kopí. Příšera byla vysoká jako půl stěžně ohromné lodi, působila neskutečně mocně, nezastavitelně. Její hlava vypadala jako hlava krokodýla a byla pokrytá šupinami. Z čela jí zlověstně zíralo jediné obrovské oko planoucí žlutou září.

N’cho měl připravené další řetězy, obíhal kolem nestvůry a předával je dalším mužům. Brzy tak kolem ní stála celá skupina vojáků a svírala řetězy, jako by na tom závisel jejich život. Dokonce i když byla spoutaná řetězy, působila nestvůra hrozivě nebezpečně. Zdálo se, jako by z ní vyzařovala smrt. Tráva kolem hnědla už jen kvůli její přítomnosti.

Irrien se nehýbal. Netasil meč z jediného důvodu – nemělo to smysl. Jak zabít něco, co očividně nebylo živé v žádném smyslu, který znal? A co víc – proč by to chtěl zabít, když nejspíš právě tohle potřeboval, aby se dokázal vypořádat s obránci Haylonu a dívkou, která byla pravděpodobně nebezpečnější než oni všichni dohromady?

„Jak jsem slíbil, První kameni,“ ozval se N’cho a pokynul rukou k bestii jako otrokář, který se chlubí obzvlášť kvalitním zbožím. „Stvoření mnohem nebezpečnější než jakékoli jiné.“

„Dost nebezpečné, aby zabilo Prastaré?“ nedal se Irrien.

Viděl, že zabiják přikývl, podobně jako kovář hrdý na své dílo.

„Tohle je stvoření z čisté smrti, První kameni,“ pronesl N’cho. „Dokáže zabít cokoli, co žije. Věřím, že jsi spokojen.“