Morgan Rice - Voják, Bratr, Čaroděj

Ostatní se dívali přímo na ni.

Ceres si domyslela, že to není nic divného, vzhledem k tomu, co všechno se stalo. To ona byla v centru všeho dění, uprostřed všech bojů, a právě teď byla pokrytá krví, prachem a úplně vyčerpaná, takže musela vypadat jako nějaká mýtická stvůra. Ani na tu se ale lidé nedívají tímhle způsobem.

Ne, dívali se na ni, jako by čekali, že jim řekne, co dělat dál.

Ceres viděla několik lidí prodírajících se davem směrem k nim. V jednom z nich poznala Akilu, šlachovitého, svalnatého muže, který vedl poslední vlnu rebelů. Další na sobě měli barvy lorda Westa. A také mezi nimi byl nejméně jeden bojepán. Ohromný muž s párem bojových sekerek. Utrpěl několik zranění, ale zdálo se, že si jich nevšímá.

„Ceres,“ pronesl Akila, „zbývající imperiální vojáci se buď stáhli do hradu, nebo hledají cestu ven z města. Moji muži se je pokoušejí pronásledovat, ale neznají tohle město a… no, hrozí nebezpečí, že by to lidé mohli špatně pochopit.“

Ceres ho chápala. Kdyby Akilovi muži pronásledovali vojáky v ulicích Delosu, mohli by je lidé považovat za vetřelce. A i kdyby ne, mohli vběhnout do léčky, nechat se rozdělit a postupně zničit.

Ceres se zdálo zvláštní, že k ní tolik lidí vzhlíželo a čekalo na její vyjádření. Na její pomoc. Protože někde byl určitě někdo, kdo by se na to hodil lépe než ona. Ceres si nechtěla připustit, že by ve vedení měla stanout ona jen kvůli tomu, že ji její krev spojovala s Prastarými.

„Kdo je teď v čele povstalců?“ vykřikla Ceres. „Přežil některý z vůdců?“

Lidé kolem jen bezradně rozpřáhli ruce nebo vrtěli hlavami. Nevěděli. Samozřejmě, že ne. Nevěděli toho o nic víc než Ceres. Ta alespoň věděla jednu podstatnou věc: Anka byla pryč, popravili ji Luciovi lidé. Ostatní vůdci byli pravděpodobně také mrtví, nebo se skrývali.

„Co bratranec lorda Westa, Nyel?“ zeptala se Ceres.

„Lord Nyel se s námi útoku nezúčastnil,“ odpověděl jeden z bývalých mužů lorda Westa.

„Ne,“ pronesla Ceres, „nečekala jsem, že by dorazil.“

Možná bylo dobře, že tam nebyl. Rebelové a lidé z Delosu se měli na pozoru už před lordem Westem – vzhledem k tomu, co reprezentoval. A to byl statečný a čestný muž. Jeho bratranec nebyl ani z poloviny takový jako on.

Neptala se na velitele bojepánů. Nebyl to typ mužů, kteří by nějakého měli. Ceres je všechny poznala při výcviku a věděla, že sice každý z nich dokázal bojovat jako dvanáct běžných vojáků, ale nikdo jim nemohl velet.

Uvědomila si, že se dívá na Akilu. Bylo jasné, že on je vůdcovský typ, a jeho muži ho následovali kamkoli šel. Přesto se ale zdálo, že i on čeká, až mu vydá rozkaz, co dál dělat.

Ceres ucítila na rameni otcovu dlaň.

„Přemýšlíš, proč by měli poslouchat zrovna tebe,“ hádal. Jeho odhad byl až příliš blízko pravdě.

„Neměli by za mnou jít jen proto, že z nějakého důvodu mám v sobě krev Prastarých,“ odpověděla Ceres pomalu. „Kdo ve skutečnosti jsem? Jak bych je mohla vést?“

Viděla, jak se její otec pousmál.

„Nechtějí za tebou jít jen proto, jaké máš předky. Pokud by tomu tak bylo, šli by za Luciem,“ pronesl její otec a když vyslovil jeho jméno, odplivl si.

Sartes přikývl.

„Otec má pravdu, Ceres,“ řekl. „Jdou za tebou, kvůli tomu, co jsi dokázala. Jdou za tebou kvůli tomu, kdo jsi.“

Musela se nad tím zamyslet.

„Můžeš je sjednotit,“ dodal otec. „Musíš to udělat teď hned.“

Ceres věděla, že mají pravdu, ale přesto bylo těžké stát uprostřed tolika lidí a vědět, že čekají na její rozhodnutí. Co by se ale stalo, kdyby nerozhodla? Co by se stalo, kdyby přinutila někoho jiného, aby se postavil do jejich čela?

Ceres věděla, jak by to dopadlo. Cítila energii, která pulzovala davem. Právě teď byla pod kontrolou, ale přesto byla jako žhavé uhlíky připravené se rozhořet v obrovský požár. Bez usměrnění by se dav vydal drancovat město, způsobil by další umírání, další ničení a možná dokonce i konečnou porážku, protože by se ostatní mohli postavit vzájemně proti sobě.

Ne, to nemohla dopustit, i když si ještě nebyla jistá, co by měla přesně dělat.

„Bratři a sestry!“ vykřikla a k jejímu překvapení dav kolem ztichnul.

Teď už byla pozornost, kterou k ní upírali, absolutní.

„Vybojovali jsme skvělé vítězství, my všichni! Vy všichni! Čelili jste Impériu a vyrvali jste vítězství z čelistí smrti!“

Dav kolem zahučel. Ceres se rozhlédla a na okamžik se odmlčela.

„Ale to nestačí,“ pokračovala po chvíli. „Ano, mohli bychom teď jít domů, protože jsme toho dokázali hodně. Dokonce bychom byli na chvíli v bezpečí. Nakonec by si pro nás ale Impérium i jeho vládci přišli. Pro nás a naše děti. Vše by bylo znovu při starém nebo dokonce horší. Musíme to dotáhnout do konce. Jednou pro vždy!“

„A jak to máme udělat?“ ozval se hlas z davu.

„Musíme získat hrad,“ odpověděla Ceres. „Získáme Delos. Bude jen náš. Zajmeme královské a zastavíme jejich krutosti. Akilo, ty jsi připlul po moři?“

„Ano,“ odpověděl vůdce rebelů.

„V tom případě vyraz i se svými muži do přístavu a získej nad ním kontrolu. Nechci, aby mi královští uprchli a přivedli si zpátky armádu. Nechci, aby se nám sem vetřela nepřátelská flotila.“

Akila přikývl.

„Postarám se o to,“ ujistil ji.

Druhá část už byla obtížnější.

„Všichni ostatní se mnou půjdou do hradu.“

Ukázala směrem k opevnění tyčícímu nad městem.

„Až příliš dlouho tu byl jako symbol moci, kterou nad vámi měli. Dnes jim ho sebereme.“

Rozhlédla se po davu a čekala, jak zareaguje.

„Pokud nemáte zbraně, sežeňte si je. Pokud jste zranění, nebo se nechcete přidat, není hanba, když tu zůstanete. Pokud ale půjdete, budete moct říct, že jste byli při tom, když Delos získal svobodu!“

Odmlčela se.

„Lidé Delosu!“ vykřikla a její hlas se nesl přes náměstí. „Jste se mnou?!“

Zaburácení davu bylo naprosto ohlušující.

Stephania svírala hrazení lodi tak silně, až jí klouby prstů zbělely jako pěna houpající se na vlnách. Cesta po moři se jí nelíbila. Jedině myšlenka na pomstu jí pomáhala se s ní alespoň trochu vyrovnat.

Byla jednou z nejurozenějších osob Impéria. Pokud kdy dřív cestovala, bylo to vždy v obrovských kajutách velikých galér nebo v polstrovaných vozech uprostřed dobře střežených konvojů. Rozhodně nikdy netrávila čas na lodi, která na rozlehlém oceánu vypadala tak maličká.

Plavba nebyla nepříjemná jen kvůli tomu, že byla nepohodlná. Stephania si cenila sebe sama i proto, že byla tvrdší, než si o ní lidé mysleli. Nehodlala si stěžovat jen proto, že se jejich prosakující bárka kolébala s každou drobnou vlnou nebo kvůli stravě skládající se jen z ryb a nasoleného masa. Dokonce si ani nehodlala stěžovat na jeho zápach. Za normálních okolností by Stephania nasadila nacvičený úsměv a jednoduše by vše přešla.

Její těhotenství to ale komplikovalo. Stephania si představovala, že cítí, jak v ní dítě roste. Thanovo dítě. Její dokonalá zbraň, kterou proti němu využije. Její zbraň. Když se to poprvé dozvěděla, téměř tomu nemohla uvěřit. Ale teď, když těhotenství prohlubovalo každý náznak nevolnosti a způsobovalo, že jídlo chutnalo ještě hůř než normálně, jí to vše přišlo až příliš reálné.