Morgan Rice - Voják, Bratr, Čaroděj

Výraz královny Athény zůstával nehnutý. Thanos viděl, jak se opatrně rozhlíží, skoro jako by se bála, že by je někdo mohl slyšet. V tu chvíli to Thanovi došlo.

„Ty už to víš, že ano?“ zeptal se. „Víš, že jsem to neudělal já.“

„Jak bych mohla vědět něco takového?“ zeptala se královna Athéna. V jejím hlase byla cítit změna. „Chytili tě s krví mého milovaného manžela na rukou. Byl jsi přímo u jeho těla.“

„Milovaného,“ zopakoval Thanos. „Vzala sis krále jen kvůli politice a upevnění spojenectví.“

Thanos sledoval, jak si královna složila ruce na srdci. „A to jsme se do sebe nemohli postupně zamilovat?“

Thanos zavrtěl hlavou. „Mého otce jsi nikdy nemilovala. Milovala jsi moc, kterou ti přinášelo postavení královny.“

„Tvého otce?“ zeptala se královna. „Zdá se, že jsi zjistil víc, než jsi měl, Thane. A to měl Claudius tolik starostí s tím, aby pravdu pohřbil. Zřejmě je skutečně dobře, že zemřeš.“

„Za něco, co udělal Lucious,“ vyštěkl Thanos.

„Ano, za něco, co udělal Lucious,“ odpověděla královna Athéna a ve tváři se jí zračil vztek. „Myslíš si, že mi můžeš o mém synovi říct něco, co by mě šokovalo? Třeba tohle? Je to můj syn!“

Thanos v jejím hlase cítil ochranitelský pud, ocelově pevný a neotřesitelný. V tu chvíli si vzpomněl na dítě, které se Stephanií už nikdy nebude mít, a jak ochranitelsky by se choval on k jejich synovi či dceři. Chtěl si myslet, že by pro své dítě udělal cokoli, ale když sledoval královnu Athénu, uvědomil si, že to nebyla pravda. Byly hranice, které by ani rodiče neměli překračovat.

„A co všichni ostatní?“ nedal se Thanos. „Co udělají, až zjistí pravdu?“

„A jak by se ji asi dozvěděli?“ zeptala se Athéna. „Chceš ji teď vykřičet do světa? Jen do toho. Ať všichni slyší zrádce v kleci, který, ačkoli byl přistižen nad svým zavražděným otcem, svaluje vinu na svého bratra. Myslíš, že by ti v tomhle někdo uvěřil?“

Thanos samozřejmě znal odpověď. Pro každého, kdo měl v Impériu nějakou moc, už byl zrádce, který se vplížil do hradu. Ne, kdyby se někomu pokusil říct pravdu, nikdo by mu nevěřil.

Věděl, že pokud se mu nepodaří uprchnout, zemře tu. Zemře a z Lucia se stane král. Co by se dělo dál, to už by bylo jako nejhorší noční můra pro všechny obyvatele Impéria. Thanos musel vymyslet, jak tomu zabránit.

Dokonce i královna Athéna určitě věděla, jak moc špatné věci by se mohly dít. Musel ji jen přimět, aby ho pochopila.

„Co si myslíš, že se stane, až Lucious usedne na trůn?“ zeptal se Thanos. „Co si myslíš, že udělá?“

Viděl, jak se královna usmála. „Myslím, že se bude chovat tak, jak mu doporučí jeho matka. Lucious nikdy neměl moc času se věnovat… nepříjemným povinnostem prince a následníka trůnu. Možná bych ti dokonce měla poděkovat, Thane. Claudius byl příliš tvrdohlavý. Nenaslouchal mi, když měl. Lucious bude tvárnější.“

„Pokud tomu opravdu věříš,“ pronesl Thanos, „jsi stejně šílená jako on. Sama jsi viděla, co Lucious udělal svému otci. Myslíš si, že jsi v bezpečí jen proto, že jsi jeho matka?“

„Moc je jedinou zárukou bezpečí,“ odpověděla Athéna. „A ty tu už nebudeš, abys to viděl. Ať už se stane cokoli. Jakmile bude popraviště hotové, zemřeš Thane. Sbohem.“

Obrátila se k odchodu a v tu chvíli nedokázal Thanos myslet na nic jiného než na Lucia. Lucia, kterého brzy korunují králem Impéria. Lucia ve vesnici, kterou Thanos zachránil. Lucia tak, jak asi vypadal, když zabíjel jejich otce.

Dostanu se ven, slíbil si Thanos. Uteču a zabiju Lucia.

Ceres vyšla z Arény jako vítěz. Dav ji nesl na ramenou, zalévaly ji sluneční paprsky. Srdce jí divoce bušilo radostí z vítězství. Když ale viděla následky bitvy, zalila ji vlna protichůdných emocí.

Samozřejmě cítila radost. Slyšela davy, jak oslavují vítězství. Lid se valil z Arény jako řeka. Rebelové z Haylonu po boku bojepánů, zbylých mužů lorda Westa i lidí z města.

Cítila úlevu, protože její zoufalý pokus zachránit bojepány z Luciových posledních Jatek se vydařil a Ceres byla ráda, že je konec.

Ještě větší úlevu cítila, když přelétla pohledem po lidech v davu a uviděla svého bratra i otce stojící bok po boku se skupinou rebelů. Nejraději by se k nim rozběhla a ujistila se, že jsou úplně v pořádku. Dav byl ale odhodlaný nést ji městem. Muselo jí stačit, že otec i bratr vypadali nezranění, že byli spolu a že slavili společně s ostatními. To, že pořád ještě mohli slavit, bylo úžasné. Tolik lidí bylo ochotných zemřít jen proto, aby zastavili imperiální tyranii. Tolik lidí skutečně zemřelo.

A společně s tím se vynořila další emoce: smutek. Smutek z toho, že bylo nutné podstoupit tohle všechno, že zemřelo tolik lidí na obou stranách. Viděla těla v ulicích tam, kde došlo k potyčkám mezi rebely a vojáky. Většina z nich na sobě měla rudé imperiální barvy, ale to její smutek nijak nezmírnilo. Spousta jich byli jen obyčejní lidé odvedení proti vlastní vůli, nebo muži, kteří se přidali k armádě jen proto, že to bylo lepší než život v chudobě a porobě. Teď tu leželi mrtví a zírali na nebe prázdnýma očima, které už nikdy nic neuvidí.

Ceres cítila horkost krve na kůži. Krve, která pomalu zasychala díky slunečním paprskům. Kolik mužů dnes zabila? V průběhu nekonečné bitvy je přestala počítat. Dokázala se soustředit jen na nutnost zůstat v pohybu, dál bojovat, protože kdyby se zastavila, zemřela by. Nechala se unést hladkým prouděním bitvy, její energií. A také svou vlastní energií, která v ní pulzovala.

„Všechny,“ řekla si Ceres.

Zabila je všechny, i když ne vlastníma rukama. To ona přesvědčila lid, aby nepřistoupil na imperiální představu míru. To ona přesvědčila muže lorda Westa, aby zaútočili na město. Rozhlédla se po mrtvých kolem a přísahala si, že si je všechny zapamatuje. Že si zapamatuje cenu vítězství.

Dokonce i město neslo jizvy po násilí: vyražené dveře, rozmlácená okna, zbytky barikád. Přesto ale všude bylo vidět náznaky počínající radosti: lidé vycházeli do ulic a mísili se s davem, který proudil z Arény, aby společně vytvořili jednotnou lidskou masu.

Přes výkřiky davu bylo těžké něco slyšet, ale přesto měla Ceres pocit, že z dálky slyší zvuky pokračujícího boje. Jedna její část chtěla vyrazit a vrhnout se do boje. Druhá její část, ta větší, ale chtěla všechno zastavit. Než zajdou věci moc daleko a vymknou se kontrole. Pravdou bylo, že v tu chvíli ale byla příliš vyčerpaná. Měla pocit, jako by předtím bojovala celou věčnost. Obávala se, že kdyby ji ostatní nenesli, zřejmě by se zhroutila vyčerpáním.

Když ji konečně postavili na hlavním náměstí na zem, vydala se Ceres najít otce a bratra. Probojovávala si cestu davem a dostala se k nim zřejmě jen proto, že jí lidé ustupovali z cesty díky respektu, který k ní cítili.

Když k nim dorazila, oba je objala.

Nemluvili. Jejich mlčení i pocit, který ji zaplavil, když se objali, vydaly za tisíc slov. Všichni přežili. Oni, jako rodina, přežili. Prázdno, které zůstalo po mrtvém bratrovi, bylo ale nezměrné.

Ceres si přála, aby tak mohli zůstat navěky. Zůstat v bezpečí s otcem i bratrem a nechat revoluci, ať si žije vlastním životem. Přesto ale, když tam tak stála se dvěma lidmi, na kterých jí na světě záleželo nejvíc, uvědomila si ještě něco dalšího.