Morgan Rice - Voják, Bratr, Čaroděj

Ta se přiblížila ke dveřím a vykopla je. Hradní brány byly pevné, ale tyhle dveře se pod jejím kopnutím rozletěly dokořán.

Uvnitř velké síně uviděla Ceres shluk královských, kteří čekali, jako by nevěděli, kam mají jít. Slyšela několik urozených dam zavřeštět, jako by se na ně řítila vlna vrahů a násilníků. Vzhledem k tomu, v jaké byli pozici, to bylo pochopitelné.

Uprostřed toho všeho uviděla Ceres královnu Athénu. Seděla na trůnu, na kterém by měl sedět král, a po stranách jí stál pár největších královských strážných. Oba okamžitě vyrazili a Ceres vykročila, aby se jim postavila.

Udělala víc, než že jen vykročila. Vrhla se kupředu.

Vyřítila se jim vstříc a přikrčila se pod jejich útočícími čepelemi. Jedním plynulým pohybem se překulila a hned zase vyskočila na nohy. Obrátila se a sekla oběma meči naráz. Zasáhla strážné takovou silou, že jim prorazila zbroj. Oba se bez hlesu zhroutili na zem.

Nad rachocením zbraní ode dveří se nesl jediný zvuk: zvuk záměrně pomalého potlesku královny Athény.

„Ach, velmi dobré,“ pronesla pohrdavým tónem, když se k ní Ceres obrátila. „Velmi elegantní. Žádný šašek by se za to nemusel stydět. Jaký trik nám předvedeš příště?“

Ceres se nenechala nachytat. Věděla, že Athéně už nezbývá nic než slova. Samozřejmě, že se musela pokusit získat co nejvíc.

„Příště zničím Impérium,“ odpověděla Ceres.

Viděla, jak si ji královna Athéna bez mrknutí oka prohlíží. „A ty nastoupíš na mé místo? Tak to přichází nové Impérium, stejné jako to staré.“

Ceres se to dotklo víc, než by se jí líbilo. Slyšela výkřiky královských i rebelů, kteří se jako požár rozbíhali hradem. Viděla, že několik lidí zabili.

„Nejsem vůbec jako ty,“ řekla Ceres.

Královna nejdřív neodpověděla. Místo toho se zasmála a několik dvořanů se zasmálo společně s ní. Očividně byli tak zvyklí na podlézání, že se smáli kdykoli královnu něco pobavilo. Ostatní vypadali příliš vyděšení.

Ceres ucítila na rameni ruku svého otce. „Nejsi vůbec jako ona.“

Nebyl čas nad tím příliš přemýšlet, protože dav kolem Ceres začínal být neklidný.

„Co s nimi uděláme?“ zeptal se jeden z bojepánů.

Jeden z rebelů mu rychle odpověděl. „Zabijeme je!“

„Zabijeme je! Zabijeme!“ Stal se z toho pokřik a Ceres cítila, jak v davu roste nenávist. Všechno jí to až příliš připomínalo dav v Aréně, který toužil po krvi. Žádal si ji.

Kupředu vystoupil muž, který mířil k jedné z dam. V ruce držel nůž. Ceres zareagovala podvědomě a tentokrát dostatečně rychle. Udeřila rádoby zabijáka a srazila ho na zem. Odsud na ni vyjeveně zíral.

„To by stačilo!“ vykřikla Ceres a místnost okamžitě ztichla.

Rozhlédla se a všichni o krok ustoupili. Zdálo se, že se stydí. Nezávisle na tom, odkud pocházeli, klopili teď zrak.

„Už žádné zabíjení,“ řekla. „Vůbec žádné.“

„Tak co s nimi tedy uděláme?“ ozval se rebel a pokynul ke královským. Očividně byl odvážnější než ostatní. Nebo jen nenáviděl vrchnost víc než všichni ostatní.

„Uvězníme je,“ řekla Ceres. „Otče, Sarte, můžete na to dohlédnout? Postarejte se, aby nikdo nebyl zabit a nikomu nebylo ublíženo.“

Dokázala si domyslet, jak by se to všechno mohlo zvrtnout. Lidé byli až příliš rozzuření, na mnoha z nich se Impérium dopustilo neskutečných křivd. Bylo snadné vše obrátit v masakr, za který by se nestyděl ani Lucious. I se všemi hrůzami, na kterých Ceres rozhodně nechtěla mít žádný podíl.

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se jí Sartes.

Ceres chápala obavy, které mu zněly v hlase. Její bratr si nejspíš myslel, že tu bude, aby vše organizovala, ale pravdou bylo, že Ceres nikomu nevěřila v organizaci všeho kolem víc než jemu.

„Musím dokončit převzetí hradu,“ odpověděla Ceres. „Po svém.“

„Ano,“ ozvala se královna Athéna bez vyzvání. „Potřísni si ruce další krví. Kolik lidí zemřelo kvůli těm tvým tak zvaným ideálům?“

Ceres to mohla ignorovat. Mohla prostě odejít, ale v královnině hlase bylo něco, co jí zabránilo nechat její narážky bez povšimnutí. Její slova Ceres pálila jako nezhojené zranění.

„Kolik jich zemřelo jen proto, abys od nich mohla získat to, co jsi chtěla?“ odporovala Ceres. „Tolik ses soustředila na zničení rebelů, když stačilo jen naslouchat a něco se naučit. Ublížila jsi mnoha lidem a za to zaplatíš.“

Viděla, jak se královna Athéna pousmála. „Nepochybuji, že vlastní hlavou.“

Ceres ji ignorovala a vyrazila pryč.

„Přesto,“ ozvala se Athéna znovu, „nebudu v tom sama. Pro Thana už je příliš pozdě, zlatíčko.“

„Pro Thana,“ zopakovala Ceres a stačilo to k tomu, aby se zastavila. Obrátila se zpátky ke královně sedící na trůnu. „Co jsi udělala? Kde je?“

Královnin úsměv se rozšířil. „Tak ty to opravdu nevíš, že ne?“

Ceres cítila, jak se v ní zvedá vlna vzteku a netrpělivosti. Ne proto, že ji v ní královna chtěla vyvolat, ale kvůli tomu, že si představila Thana ve skutečném nebezpečí.

Královna se znovu zasmála. Tentokrát se k ní nikdo nepřidal. „Došla jsi až sem a ani nevíš, že tvůj milý princ zemře za vraždu svého krále.“

„Thanos by nikoho nezavraždil!“ odporovala Ceres.

Ani nevěděla, proč to vlastně říká. Bylo jasné, že nikdo nemohl věřit tomu, že by Thanos mohl udělat něco takového!

„Přesto za to zemře,“ odpověděla královna tak chladně, že se k ní Ceres vrhla a přitiskla jí čepel na krk.

V tu chvíli se jí všechny myšlenky na potlačení násilí vykouřily z hlavy.

„Kde je?“ zeptala se. „Kde je?“

Sledovala, jak se královně vytratila barva z obličeje a částečně z toho měla i radost. Královna Athéna si zasloužila pořádně vyděsit.

„Jižní nádvoří, čeká tam na popravu. Vidíš, nejsi vůbec jiná než my.“

Ceres ji srazila z trůnu na podlahu. „Někdo ji odveďte, než udělám něco, čeho budu litovat.“

Ceres vyrazila ze síně a probojovala se posledními náznaky potyček, které ještě kolem probíhaly. Zezadu slyšela chechtající se královnu Athénu.

„Jdeš příliš pozdě! Nedostaneš se tam včas, abys ho zachránila.“

Stephania seděla s očima upřenýma k obzoru. Ze všech sil se snažila ignorovat, jak se paluba pod jejíma nohama neustále kolébá, a snažila se promyslet, jaký okamžik bude nejvhodnější na to, aby zavraždila kapitánku jejich malé lodi.

Že to bude muset udělat, o tom už nebylo pochyb. Felene byla jako dar od bohů, když Stephania potřebovala i se svojí služebnou opustit Delos. Felene pro ně byla možnost, jak se dostat z města a jak se dostat do Šeropelu. A to vše jen díky Thanovi.

Ale právě proto, že patřila k Thanovi, musela zemřít. Už jen to, že byla natolik loajální, aby je dostala takhle daleko, znamenalo, že byla až příliš loajální, než aby jí Stephania mohla věřit s čímkoli, co se chystala udělat. Jedinou neznámou teď byl správný čas.

Bylo nutné vybrat správnou chvíli. Stephania vzhlédla a viděla, jak na nebi krouží mořští ptáci.

„To znamená, že už se dostáváme k pobřeží, že ano?“ zeptala se.

„Správně, princezno,“ odpověděla Felene a ani se neohlédla. Učila Elethe chytat ryby a stála k ní blíž, než bylo nutné. Familiárnost v jejím hlase se Stephanii ani trochu nelíbila. Dělala ale vše pro to, aby to nedala najevo.