Morgan Rice - Otrokyně, Bojovnice, Královna

„Prosím, odpusť mi,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.

Chlapec zafňukal a pak začal vřískat, snažil se vyprostit z obchodníkova sevření.

Ceres viděla, jak moc se dítě třese. Nutila se pokračovat dál k Aréně, nechtěla se stát svědkem toho, co se mělo dít. Místo toho, aby šla dál, jí ale ztuhly nohy a zůstala stát uprostřed náměstí s očima upřenýma na ukázku brutality imperiálních vojáků, která měla následovat.

První voják roztrhl chlapcovu tuniku a druhý voják mezitím zavířil důtkami nad hlavou. Většina diváků vojáky povzbuzovala. Někteří ale raději sklonili hlavu, něco si mumlali a odešli pryč.

Zloděje se každopádně nikdo nezastal.

S chtivým, téměř šíleným výrazem švihl voják chlapce důtkami přes záda. Ten zaječel bolestí a ječel celou dobu, zatímco ho bičovali. Krev mu prýštila z čerstvých ran. Voják ho švihal znovu a znovu, dokud chlapec nezůstal bezvládně viset v obchodníkových rukách. Už neječel.

Ceres cítila silné nutkání vyrazit kupředu a chlapce zachránit. Ale věděla, že kdyby to udělala, znamenalo by to její smrt. Znamenalo by to smrt všech lidí, na kterých jí záleželo. Svěsila ramena a cítila se bezmocná, bez naděje na změnu, poražená. V duchu si přísahala, že se jednoho dne pomstí.

Přitáhla k sobě Sarta a zakryla mu oči. Zoufale ho chtěla ochránit, chtěla mu dopřát ještě několik let nevinnosti a bezstarostnosti dětství. I když v jejich zemi žádná nevinnost nebyla. Přinutila se, aby nejednala impulzivně. Ze Sarta se nevyhnutelně stával muž, musel se seznámit s krutou pravdou. Nejen se jí přizpůsobit, ale jednoho dne se měl stát i důležitou součástí revoluce.

Vojáci vytrhli chlapce obchodníkovi z rukou a hodili jeho bezvládné tělo na dřevěný vozík. Obchodník si tiskl ruce k obličeji a vzlykal.

Během několika chvil už byl vozík na cestě pryč a prostor, který byl ještě před okamžikem prázdný, se zaplnil lidmi procházejícími po náměstí, jako by se vůbec nic nestalo.

Ceres cítila, jak se jí zmocňuje silná nevolnost. Nebylo to spravedlivé. Okamžitě by dokázala vyjmenovat půl tuctu kapsářů – mužů i žen, jejichž schopnosti byly tak vybroušené, že je nedokázali přistihnout dokonce ani imperiální vojáci. Život toho ubohého chlapce byl teď v troskách. Neměl dostatek zkušeností. Zloději, ať už mladí či staří, přicházeli o končetiny nebo i o víc. Záleželo jen na tom, jakou měl soudce zrovna náladu. Pokud bude mít chlapec štěstí, ušetří ho a odsoudí k doživotním pracím ve zlatých dolech. Ceres by ale raději zemřela, než aby snášela takový osud.

Všichni pokračovali ulicí dál, měli zkaženou náladu a postrkovali se s ostatními lidmi v hustém davu. Narůstající horko už bylo téměř nesnesitelné.

Vedle nich zastavil zlatý kočár, který odstrkoval všechny ke straně. Lidé se kvůli němu museli tisknout na stěny domů kolem. I Ceres drsně odstrčili, ta vzhlédla a viděla tři dospívající dívky v pestrobarevných hedvábných šatech, se zlatými jehlicemi a drahými šperky zdobícími jejich složité účesy. Jedna z dívek se divoce smála a hodila na ulici minci. Hrstka chudých se vrhla na kolena a snažila se ulovit kousek kovu, který by dokázal nasytit jejich rodinu na celý měsíc.

Ceres se nikdy nesnížila k tomu, aby sbírala podobné almužny. Raději by vyhladověla k smrti, než aby přijímala dary od takových lidí, jako byly tyhle tři.

Sledovala mladého muže, kterému se podařilo minci získat. Vrhl se na něj starší muž, srazil ho k zemi, rukou mu pevně sevřel hrdlo a druhou rukou mu vyrval minci z prstů.

Dospívající dívky se smály a ukazovaly si na ně prstem. Kočár si pak dál razil cestu skrz masu lidí.

Ceres se uvnitř třásla znechucením.

„Už brzy tahle nerovnost skončí,“ pronesl Rexus. „Dohlédnu na to.“

Když ho Ceres poslouchala, dmula se jí hruď pýchou. Jednoho dne bude při povstání bojovat bok po boku s ním i se svými bratry.

Jak se blížili k Aréně, začaly se ulice rozšiřovat a Ceres konečně cítila, že může volněji dýchat. Vzduch hučel napětím a i Ceres si připadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout vzrušením.

Prošla jedním z klenutých vchodů a vzhlédla vzhůru.

Tisíce a tisíce plebejců se tísnily uvnitř velkolepé Arény. Oválná budova se na severní straně zřítila a většina červených markýz byla potrhaná. Poskytovaly tak jen malou ochranu před spalujícím sluncem. Divoké šelmy vrčely zpoza železných bran a padacích dveří. Za branami viděla Ceres i připravené bojepány.

Užasle otevřela ústa.

Ani si to neuvědomila, ale když se rozhlédla, došlo jí, že se zpozdila za Rexem i svými bratry. Vyrazila kupředu, aby je dohnala, ale v tu chvíli ji obklopili čtyři hřmotní muži. Cítila z nich alkohol a hnijící ryby, a když se přiblížili, i jejich tělesný pach. Byli k ní až příliš blízko, zírali na ni a na obličejích jim hrály ošklivé úsměvy plné shnilých zubů.

„Půjdeš s náma, holčičko,“ pronesl jeden z nich a rychle se k ní přisunul.

Ceres se rozbušilo srdce. Rozhlédla se a pohledem pátrala po ostatních, ale ti už byli dávno ztracení v houstnoucím davu.

Obrátila se tedy k mužům a snažila se nasadit co nejodvážnější výraz.

„Nechte mě být, nebo…“

Muži vyprskli smíchy.

„Co?“ provokoval ji jeden. „Taková prťavá holčička jako ty by dostala nás čtyři?“

„Odtáhneme tě odsud, a i když přitom kolem sebe budeš kopat a řvát, všem to bude ukradený,“ dodal.

Měl pravdu. Ceres koutkem oka sledovala lidi proudící kolem. Všichni předstírali, že si nevšimli, jak ji muži ohrožují.

Tvář vůdce násilníků najednou zvážněla a jedním rychlým pohybem ji chytil za paže a přitáhl si ji blíž. Ceres věděla, že ji mohou odtáhnout pryč a že už by ji nikdo nikdy neviděl. To pomyšlení ji vyděsilo víc než cokoli jiného.

Snažila se ignorovat bušící srdce, prudce se obrátila a vytrhla se mu ze sevření. Ostatní muži pobaveně zahučeli, ale když Ceres udeřila jejich vůdce dlaní do nosu tak prudce, až se mu hlava zvrátila vzad, ztichli.

Násilník se chytil špinavýma rukama za nos a zachrčel.

Ceres nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že má jen jednu šanci. Rozpomněla se na dny, kdy cvičně zápasila, a hned vzápětí muže tvrdě kopla do břicha. Ten se s bolestným výrazem ve tváři zlomil v pase.

Zbývající tři muži si ale uvědomili, co se děje, a vrhli se na ni. Chytili ji silnýma rukama a začali ji táhnout pryč.

Jejich sevření se ale náhle uvolnilo. Ceres se ohlédla a s úlevou si uvědomila, že se k nim přihnal Rexus, udeřil jednoho z násilníků do obličeje a srazil ho tak k zemi.

Vzápětí se objevil Nesos, zachytil dalšího muže, vrazil mu koleno do břicha a pak ho skopl na zem do rudého prachu.

Čtvrtý muž se chystal zaútočit na Ceres. Těsně před tím, než ji stihl udeřit, se Ceres přikrčila, obkroužila ho a nakonec ho tvrdě nakopla do zadku. Trhan pokračoval ve směru svého úderu a prudce narazil hlavou do jednoho z pilířů.

Ceres se zastavila, prudce oddechovala a snažila se všechno si to srovnat v hlavě.

Rexus jí položil ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

Ceresino srdce stále divoce bušilo, ale pocit hrdosti brzy vytlačil předchozí strach. Bojovala dobře.

Přikývla a Rexus ji objal kolem ramen. Když tak šli dál, hrál mu na jeho plných rtech rošťácký úsměv.

„Co?“ zeptala se Ceres.