Morgan Rice - Otrokyně, Bojovnice, Královna

Ceres spěchala podzemními chodbami lemovanými pochodněmi, které poskytovaly šedým cihlám teplý nádech. Procházela kolem všech možných druhů zbraní opřených o zdi a snažila se nevnímat bolest v zádech, což bylo skutečně obtížné, protože se hrubá látka jejích šatů při každém kroku otírala o otevřená zranění. Pratygrovy drápy byly jako dýky, možná i horší než dýky. Ceres cítila nesnesitelnou bolest pulzující v každém šrámu.

„Krvácí ti záda,“ pronesl Sartes s hrůzou v hlase.

„Budu v pořádku. Musíme najít Nesa a Rexe. Jak je na tom tvoje ruka?“

„Bolí.“

Když dorazili k východu, rozletěly se dveře a objevili se dva imperiální vojáci.

„Sarte!“

Než stihla Ceres zareagovat, chytil jeden z vojáků jejího bratra a druhý voják se chopil jí. Nemělo smysl se bránit. Voják si ji přehodil přes rameno, jako kdyby byla jen pytel obilí, a odnášel ji pryč. Ceres se bála, že ji zatkli a marně tloukla vojáka pěstmi do zad.

Jakmile vyšli ven z Arény, shodil ji voják na zem. Sartes přistál vedle ní. Několik lidí se postavilo do půlkruhu a čekalo, co se bude dít. Zdálo se, že touží po tom, aby vojáci prolili její krev.

„Ještě jednou vkročíte do Arény,“ zavrčel voják, „a budete viset.“

K jejímu překvapení se pak vojáci otočili a bez dalšího slova zmizeli v davu.

„Ceres!“ vykřikl hluboký hlas přes hučení přihlížejících lidí.

Ceres vzhlédla a k nesmírné úlevě spatřila Rexe a Nesa, jak se k ní prodírají skrz dav. Když ji Rexus objal, zalapala po dechu. Odtáhl se od ní a v očích se mu zračily obavy.

„Budu v pořádku,“ řekla.

Davy lidí se vyhrnuly z Arény a Ceres s ostatními se zamíchala mezi ně. Spěchali, aby se ztratili v uličkách, chtěli se vyhnout dalším nepříjemným střetnutím. Cestou na Fontánové náměstí si stále ještě otřesená Ceres přehrávala všechno, co se stalo. Všimla si, že po ní bratři po očku pokukují. Uvažovala, co si asi myslí. Všimli si jejích schopností? Pravděpodobně ne. Pratygr byl příliš blízko. Přesto na ni ale koukali s novým respektem. Ceres toužila jim říct, co se stalo. Přesto věděla, že nemůže. Sama si totiž nebyla jistá, o co šlo.

Mezi nimi bylo hodně nevyřčeného, uprostřed davu lidí ale nebyl ten správný čas to řešit. Nejprve se museli bezpečně dostat domů.

Čím dál od Arény byli, tím byly ulice prázdnější. Rexus, který kráčel po jejím boku, ji vzal za ruku a propletl své prsty s jejími.

„Jsem na tebe hrdý,“ řekl. „Zachránila jsi svému bratrovi život. Nejsem si jistý, kolik sester by to dokázalo.“

V jeho soucitných očích se zračil dobrácký úsměv.

„Ta zranění vypadají, že jsou dost hluboká,“ poznamenal při pohledu na její záda.

„Budu v pořádku,“ zamumlala.

Byla to lež. Vůbec si nebyla jistá, jestli bude v pořádku. Nebyla si ani jistá, jestli dokáže dojít domů. Z velké ztráty krve se cítila jako opilá. Kručení v žaludku ani spalující slunce, kvůli kterému jí stékaly po zádech kapky potu, jejímu stavu také nepomáhaly.

Konečně dorazili na Fontánové náměstí. Když procházeli kolem stánků, dohnal je obchodník a nabízel jim velký koš jídla za poloviční cenu.

Sartes se usmál od ucha k uchu – což, jak si Ceres pomyslela, bylo docela divné – a pak zdravou rukou ukázal měděnou minci.

„Myslím, že ti dlužím trochu jídla,“ řekl.

Ceres na něj šokovaně hleděla. „Kde jsi to sebral?“

„Ta bohatá holka ze zlatého kočáru vyhodila dvě mince, ne jen jednu. Všichni se ale tak soustředili na bitku těch dvou chlapů, že si druhé nikdo ani nevšiml,“ odpověděl s úsměvem Sartes.

Ceres se rozzlobila a už se chystala zabavit Sartovi minci a zahodit ji. Pro ni to byly krvavé peníze a oni od boháčů nic nepotřebovali.

Natáhla se, aby minci sebrala, když se před ní náhle objevila stará žena a zablokovala jí ruku.

„Ty!“ pronesla a ukázala na Ceres. Mluvila tak hlasitě, až se Ceres zdálo, že její hlas prochází přímo skrz ni.

Pleť té ženy byla hladká, ale podivně průsvitná. Její perfektně klenuté rty byly zbarvené do zelena. Dlouhé husté černé vlasy měla zdobené žaludy a mechem. Dlouhé hnědé šaty jí ladily s hnědýma očima. Na pohled byla velice krásná, pomyslela si Ceres. Tak krásná, až ji to na okamžik ohromilo.

Ceres omráčeně zamrkala, byla si jistá, že tuto ženu nikdy neviděla.

„Ty mě znáš?“

Jejich oči se setkaly, a když k ní žena přistoupila, uvědomila si Ceres, že z ní silně cítí myrhu.

„Z hvězd,“ odpověděla přízračným hlasem žena.

Když pak žena pozvedla ruku v půvabném gestu, spatřila Ceres na jejím zápěstí značku triquetry. Čarodějnice. Podle božské vůně možná taková, která dokázala předvídat budoucnost.

Žena vzala do prstů pramen Ceresiných vlasů a přivoněla si.

„Meč ti není cizí,“ pronesla. „Trůn ti není cizí. Tvůj osud je vskutku veliký. Veliká změna nastane.“

Žena se náhle obrátila a spěchala pryč. Během chvilky zmizela za stánkem a Ceres zůstala jen ohromeně stát. Cítila, že ženina slova pronikla až hluboko do její duše. Cítila, že ta slova byla víc než jen pouhá náhodně pronesená poznámka. Ta slova byla proroctví. Veliká. Změna. Trůn. Osud. To byla slova, která v souvislosti se sebou nikdy nevyslovila.

Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?

Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.

Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.

Čekala na ni budoucnost.

Osud.

*

Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.

Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.

Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.

Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.

Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.

Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.

„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.

Ceres si všimla, že má zarudlé oči.

„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.

„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“

Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.