Morgan Rice - Otrokyně, Bojovnice, Královna

„Tak pokud bys nějaké měla,“ odpověděl.

„Brennius,“ odpověděla okamžitě.

Nesos překvapeně zvedl obočí.

„Vážně?“ zeptal se. „Proč?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jen taková předtucha.“

Ale věděla. Věděla velmi dobře, věděla víc, než její bratři. Věděla víc než všichni ostatní chlapci z města. Ceres totiž měla tajemství: nikomu to neřekla, ale příležitostně se oblékala do mužských šatů a cvičila v paláci. Královským výnosem bylo dívkám pod trestem smrti zakázáno učit se dovednostem bojepánů. Prostí muži ale byli při výcviku vítáni. Museli za to odpracovat odpovídající dobu v královských stájích, ale to Ceres ráda podstoupila.

Často Brennia sledovala a zaujal ji způsob, jakým bojoval. Nebyl největší z bojepánů, ale jeho pohyby byly dokonale promyšlené.

„Ten nemá šanci,“ odpověděl Nesos. „Bude to Stefanus.“

Zavrtěla hlavou.

„Stefanus zemře během prvních deseti minut,“ prohlásila rozhodně.

Stefanus se na první pohled zdál být jasná volba, největší z bojepánů a nejspíš i nejsilnější. Nebyl ale tak vypočítavý jako Brennius nebo jiní bojovníci, které sledovala.

Nesos se zachechtal.

„Pokud se to stane, dám ti svůj dobrý meč.“

Sklouzla pohledem k meči, který se staršímu bratrovi houpal u pasu. Nesos ani netušil, jak moc mu záviděla, když před třemi lety od matky dostal tuhle skvělou zbraň jako narozeninový dar. Její vlastní meč byl jen jedním z přebytků, které její otec vyhodil na hromadu k přetavení. Och, dokázala by tolik věcí, kdyby měla takovou zbraň, jako měl Nesos.

„Víš, že tě vezmu za slovo,“ pronesla Ceres s úsměvem. Ve skutečnosti by ho ale o meč nikdy nepřipravila.

„Nic jiného od tebe neočekávám,“ ušklíbl se.

Ceres si složila ruce na hrudi a myslí jí proběhla smutná myšlenka.

„Matka by to nikdy nedovolila,“ řekla.

„Ale otec ano,“ pronesl Nesos. „Je na tebe opravdu hrdý, to víš.“

Nesova milá poznámka ji překvapila. Nevěděla, jak na ni zareagovat, a tak jen tiše sklopila oči. Měla svého otce opravdu ráda a on měl rád ji, to věděla. Přesto se jí ale před očima zjevila tvář její matky. Všechno, co Ceres kdy chtěla, bylo, aby ji její matka přijala a milovala stejně, jako milovala Ceresiny bratry. Ať se ale snažila jakkoli, v matčiných očích to nikdy nestačilo.

Sartes zafuněl a konečně se vytáhl na vrchol za nimi. Stále ještě byl o hlavu menší než Ceres a vychrtlý jako vyžle, ale Ceres byla přesvědčená, že brzy vyroste, tak rychle jako bambusový výhonek. Přesně to se stalo i s Nesem. Z toho se stal kus chlapa, byl svalnatý a vysoký něco přes šest stop.

„A ty?“ obrátila se Ceres k Sartovi. „Kdo myslíš, že vyhraje?“

„Souhlasím s tebou, Brennius.“

Ceres se usmála a rozcuchala mu vlasy. Vždycky souhlasil s tím, co řekla.

Ozvalo se další dunění a dav ještě zhoustl. Ceres cítila, že by měli vyrazit.

„Pojďme,“ pronesla, „nesmíme marnit čas.“

Nečekala na odpověď a okamžitě začala šplhat po zdi dolů. Poslední kousek seskočila a okamžitě vyrazila kupředu. Očima stále sledovala fontánu a klestila si cestu přes náměstí, celá nedočkavá, aby se setkala s Rexem.

Když Rexus zjistil, že se k němu Ceres blíží, vykulil oči radostí. Sotva k němu přispěchala, už cítila jeho ruce, jak ji objímají kolem pasu a neoholenou tvář, jak se tiskne k její.

„Ciri,“ pronesl hlubokým chraplavým hlasem.

Ceres při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Trochu se od něj odtáhla, aby mu pohlédla do kobaltově modrých očí. Stejně jako Nesos byl i Rexus vysoký přes šest stop, i když přeci jen o něco menší než její bratr. I tak byl ale téměř o hlavu vyšší než Ceres, srdčitý obličej mu rámovaly hrubé blonďaté vlasy. Voněl po mýdlu a přírodě. Ach nebesa, bylo skvělé znovu ho vidět. I když se o sebe Ceres dokázala postarat téměř za všech okolností sama, jeho přítomnost ji uklidňovala.

Pak se postavila na špičky a objala ho kolem silného krku. Nikdy ho nebrala jinak než jako přítele. Až do doby, kdy ho slyšela mluvit o revoluci a o podzemní armádě, jejímž byl členem. „Budeme bojovat a vysvobodíme se z područí útlaku,“ řekl jí před několika lety. Mluvil o povstání s takovým zaujetím, že mu skutečně uvěřila, že je možné zbavit se královské vlády.

„Jaký byl lov?“ zeptala se ho s úsměvem. Věděla, že byl pryč celé dny.

„Chyběl mi tvůj úsměv,“ pohladil ji po dlouhých vlasech barvy růžového zlata, „a tvoje smaragdové oči.“

Ceres si musela přiznat, že i on jí chyběl. Neodvážila se to ale vyslovit nahlas. Bála se, že kdyby mezi nimi k něčemu došlo, zničilo by to jejich přátelství.

„Rexi,“ pozdravil Nesos, když k nim dorazil a sevřel Rexovu paži. Sartes dorazil hned po něm.

„Nesi,“ odpověděl Rexus hlubokým velitelským hlasem. „Nezbývá nám moc času, pokud se chceme dostat dovnitř,“ dodal a pokývl na ostatní.

Všichni společně vyrazili kupředu a přidali se k davu mířícímu směrem k Aréně. Imperiální vojáci byli všude kolem. Poháněli neuspořádaný dav. Občas k tomu dokonce používali palcáty a biče. Čím blíže byl dav k Aréně, tím byl hustší.

Z ničeho nic se u jednoho ze stánků strhl poprask. Ceres se podvědomě obrátila za zvukem a zjistila, že u jednoho ze stánků se vytvořil široký kruh, ve kterém stáli dva imperiální vojáci, mezi nimi malý chlapec a opodál obchodník. Někteří přihlížející se raději vzdálili, zatímco jiní zůstali okounět v kruhu.

Ceres přispěchala blíž a viděla, že jeden z vojáků vyrazil chlapci z ruky jablko, pak ho chytil za paži a zuřivě jím zatřásl.

„Zloději!“ zakřičel voják chlapci do tváře.

„Milost, prosím!“ zavzlykal chlapec a po jeho špinavých vychrtlých tvářích stékaly slzy. „Já… měl jsem hlad!“

Ceresino srdce zaplavila vlna soucitu. I ona trpěla stejným hladem – a také věděla, že vojáci nechodí pro ránu daleko.

„Nechte toho chlapce jít,“ pronesl podsaditý obchodník klidným hlasem a pokynul rukou, na které se ve slunečním světle zatřpytil prsten. „Můžu si dovolit dát mu jablko. Mám jich tu ještě stovky.“ Lehce se pousmál, jako by chtěl zlehčit situaci.

Dav, který se shromáždil kolem, ale zaraženě ztichl. Vojáci se obrátili k obchodníkovi a jejich blýskavé brnění zarachotilo. Ceres údivem vykulila oči – věděla, že nikdo nikdy neriskuje, nestaví se proti Impériu.

Voják výhružně vykročil kupředu a postavil se čelem k obchodníkovi.

„Snažíš se chránit zločince?“

Obchodník teď přebíhal pohledem od jednoho vojáka k druhému a vypadal nejistě. Voják se otočil a udeřil chlapce přes tvář. Ozval se nechutný zvuk, při kterém se Ceres otřásla.

Chlapec s žuchnutím dopadl na zem a dav zalapal po dechu.

Pak voják ukázal na obchodníka a rozkázal: „Abychom prověřili tvoji věrnost Impériu, budeš toho chlapce držet, zatímco ho budeme bičovat.“

Obchodníkův pohled se zatvrdil a současně se mu na čele objevil pot. K Ceresinu překvapení ale trval na svém.

„Ne,“ odpověděl.

Druhý voják udělal dva výhružné kroky k obchodníkovi a ruka mu sklouzla na jílec meče.

„Udělej to, nebo přijdeš o hlavu a my pak ještě spálíme tvůj obchod,“ pronesl nebezpečným hlasem.

Obchodník zbledl a Ceres pochopila, že ho dostali.

Pomalu přešel k chlapci, poklekl před ním a uchopil ho za paže.