Morgan Rice - Říše Stínů

Merk se nepobaveně zamračil.

“Ztratil jsem své poslání,” řekl. “Ztratil jsem důvod, proč žít. Už sám sebe neznám. Nevím, jakým směrem mám jít.”

Lorna pokývala.

“To je dobrá pozice,” řekla. “Nejistota je zároveň příležitost.”

Merk si ji přemýšlivě prohlížel. Dotklo se ho to, že ho neodsoudila. Kdokoli jiný, kdo by tento příběh slyšel, by ho očernil.

“Ty mne nesoudíš,” prohlásil šokovaně, “za to, kým jsem.”

Lorna na něj hleděla, její oči byly tak intenzivní, jako by se dívala do měsíce.

“To je, kým jsi byl,” opravila ho. “Ne, kým jsi nyní. Jak tě mohu hodnotit za to, čím jsi kdysi byl? Já hodnotím jen toho muže, který nyní stojí přede mnou.”

Merk se cítil její odpovědí ozdraven.

“A kým jsem nyní?” zeptal se a chtěl znát odpověď, sám si jí nebyl jistý.

Ona se na něj dívala.

“Já vidím dobrého bojovníka,” odpověděla. “Nesobeckého muže. Muže, který chce pomoci ostatním. Muže, který je plný touhy. Vidím muže, který je ztracený. Muže, který sám sebe nikdy neznal.”

Merk přemýšlel nad jejími slovy a hluboko uvnitř s nimi souzněl. Cítil, že jsou všechna pravdivá. Až příliš pravdivá.

Mezi nimi se rozhostilo dlouhé ticho, jak jejich loďka poskakovala nahoru a dolů na vodě, pomalu mířila na západ. Merk se ohlédl a viděl stále na horizontu flotilu skřítků, stále byli dostatečně daleko.

“A ty?” řekl konečně. “Jsi dcera Tarnise, že ano?”

Ona se dívala na horizont, její oči zářily a nakonec pokývala.

“Jsem,” odpověděla.

Merk byl překvapen, když to slyšel.

“Tak proč jsi tady?” zeptal se.

Povzdechla si.

“Odmala jsem byla schovaná.”

“Ale proč?” naléhal.

Pokrčila rameny.

“Předpokládám, že bylo příliš nebezpečné mít mě v hlavním městě. Lidé nesměli vědět, že jsem Králova nelegitimní dcera. Bylo to pro mě bezpečnější zde.”

“Bezpečnější zde?” zeptal se. “Na konci světa?”

“Byla jsem zde zanechána, abych strážila tajemství,” vysvětlila. “Ještě důležitější, než samotné království Escalonu.”

Srdce mu bušilo, jak přemýšlel, co to může být.

“Řekneš mi o něm?” zeptal se.

Ale Lorna se pomalu otočila a ukázala před sebe. Merk následoval její pohled a na horizontu slunce zářilo dolů na tři holé ostrovy, které vystupovaly z oceánu, poslední z nich byl přístav z kamene. Bylo to to nejopuštěnější a přesto nejkrásnější místo, jaké Merk kdy spatřil. Místo dost vzdálené na to, aby skrývalo všechna tajemství magie a síly.

“Vítej,” řekla Lorna, “v Knossosu.”

Duncan byl sám, kulhal kvůli bolesti v kotnících a zápěstích, utíkal ulicemi Androsu, ignoroval bolest, pobídnutý adrenalinem, zatímco myslel na jedinou věc: zachránit Kyru. Její výkřik o pomoc se mu ozýval v mysli, v duši, přiměl ho zapomenout na svá zranění a sprintoval, potící se, ulicemi za tím zvukem.

Duncan zahýbal a zatáčel úzkými uličkami Androsu, věděl, že Kyra je za těmi tlustými kamennými zdmi. Všude kolem něj se draci vrhali střemhlav, ulici za ulicí podpalovali, příšerné horko se odráželo ode zdí, takové horko, že Duncan ho dokonce cítil na druhé straně kamene. Doufal a modlil se, aby se nesnesli na jeho uličku – jinak by bylo po něm.

I navzdory bolesti se Duncan nezastavil. Ani se neotočil. Nemohl. Byl hnán instinktem jeho otce, fyzicky nemohl nikam jít, než za zvukem své dcery. Napadlo ho, že běží vstříc smrti, ztrácí jakoukoli šanci na únik a přesto ho to nezpomalilo. Jeho dcera byla uvězněná a to bylo jediné, na čem mu teď záleželo.

“NE!” zazněl výkřik.

Duncanovi vstaly vlasy hrůzou. Zaznělo to znovu, její křik, a v srdci mu přitom bodlo. Utíkal rychleji, jak jen mohl, zatočil do další uličky.

Nakonec znovu zatočil, proběhl skrze nízkou kamennou klenbu a před ním se otevřelo nebe.

Duncan se ocitl na otevřeném nádvoří a jak tam stál na okraji, byl překvapen tím, co před sebou spatřil. Druhou stranu nádvoří zaplnily plameny, zatímco draci křižovali vzduchem, plivali dolů pod kamennou římsu, kde před ohněm nechráněná seděla jeho dcera.

Kyra.

Byla tam z masa a kostí, živá.

Ještě více šokující, než ji tam vidět naživu, bylo spatřit dráčka, který ležel vedle ní. Duncan se díval zmatený tím co viděl. Nejprve si myslel, že Kyra měla potíže s tím zabít draka, který spadl z nebe. Ale pak viděl, že drak byl pod balvanem. Byl zmatený, když viděl, jak se s ním snaží Kyra pohnout. Přemýšlel, co se snaží udělat? Osvobodit draka? Proč?

“Kyro!” vykřikl.

Duncan utíkal přes otevřené nádvoří, vyhýbal se sloupům z plamenů, vyhýbal se seknutí dračích spárů, stále utíkal, až konečně doběhl ke své dceři.

Jak to udělal, Kyra se podívala vzhůru a v její obličeji byl šok. A potom radost.

“Otče!” vykřikla.

Vběhla mu do náruče a Duncan ji objal a ona jeho. Jak ji držel v náručí, cítil se zotavený, jako by se mu vrátila část ze sebe.

Slzy radosti mu tekly po tvářích. Nemohl uvěřit, že je Kyra zde a naživu.

Držela se ho a on držel ji a ulevilo se mu ze všeho nejvíce, když ji cítil v náručí, že není zraněná.

Když se rozpomněl, odtlačil ji, otočil se k drakovi, tasil meč a pozvedl ho, připraven useknout drakovi hlavu, aby chránil svou dceru.

“Ne!” vykřikla Kyra.

Překvapila Duncana, protože přispěchala a uchopila ho za zápěstí, její sevření bylo překvapivě silné, zadržela jeho ránu. To nebyla ta mírná dcera, kterou zanechal ve Volisu; bylo jasné, že je nyní bojovnice.

Duncan se na ni zmateně podíval.

“Neubližuj mu,” nařídila jistým hlasem, hlasem bojovníka. “Theon je můj přítel.”

Duncan se na ni překvapeně podíval.

“Tvůj přítel?” zeptal se. “Drak?”

“Prosím, Otče,” řekla, “není čas na vysvětlování. Pomoz nám. Nemůže se vyprostit. Nedaří se mi samotné tento balvan odtlačit.”

Duncan, i když byl v šoku, jí důvěřoval. Meč ukryl do pouzdra, přistoupil vedle ní a zatlačil na balvan vší svou silou. A přesto, i když to zkusil, téměř se nepohnul.

“Je příliš těžký,” řekl. “Nemohu. Je mi to líto.”

Najednou se za ním rozeznělo řinčení brnění a Duncan se otočil a byl bez sebe radostí, když spatřil Aidana, Anvina, Cassandru a Bílého, kteří k němu všichni utíkali. Vrátili se pro něj, také znovu riskovali své životy.

Bez váhání všichni přiběhli k balvanu a zatlačili.

Trochu se odsunul, ale stále jej nemohli dostat pryč.

Zaznělo zalapání po dechu a Duncan se otočil a spatřil Motleyho, který spěchal, aby se přidal k ostatním, byl bez dechu. Přidal se k nim, opřel svou váhu do balvanu – a tentokrát se začal odsouvat. Motley, herec, obtloustlý blázen, ten, od kterého by to čekali nejméně, jim pomohl sesunout z draka balvan.

S posledním zatlačením se zaduněním přistál v mračnu prachu a drak byl vysvobozen.

Theon vyskočil na nohy a zapištěl, prohnul si záda, roztáhl drápy. V zuřivosti se podíval vzhůru na nebe. Ohromný fialový drak si jich všiml a mířil na ně střemhlav dolů a Theon bez zaváhání vyrazil do vzduchu, otevřel čelist a letěl přímo vzhůru, zabořil se do jemného hrdla nic netušícího draka.

Theon se držel vší svou silou. Ohromný drak zuřivě křičel, byl překvapen, bylo jasné, že by toto od pouhého dráčka nečekal, a oba spadli dolů na kamennou zeď na druhé straně nádvoří.