Morgan Rice - Říše Stínů

Bolest v jeho břiše a rameni byla neúnosná, Kyle se snažil ji nevnímat, snažil se soustředit, jak tam stál. Čelil nevyhnutelné smrti, to věděl, a našel útěchu pouze v tom, že zachránil Kyru. To mu to všechno vynahradilo a za to byl ochoten zaplatit.

Pohlédl na horizont a našel útěchu v tom, že se jí od tohoto podařilo utéct a odjela zpět do Androsu. Přemýšlel, jestli je v bezpečí a modlil se za to, aby byla.

Kyle bojoval na výbornou, bojoval celé hodiny, jeden muž proti oběma armádám a zabil jich tisíce. Ale věděl, že nyní už je příliš slabý na to, aby pokračoval. Bylo jich prostě příliš mnoho a zdálo se, že jejich počet nebere konce. Ocitl se uprostřed války, do země ze severu proudili skřítci, zatímco Pandesiané přicházeli z Jihu a už s nimi oběma nemohl bojovat dál.

Kyle pocítil v žebrech náhle bolest, jak k němu zezadu přispěchal skřítek a bodl ho do zad rukojetí své sekery. Kyle se otočil se svou holí a udeřil skřítka do krku a skolil ho – ale v ten samý okamžik přistoupili dva pandesianští vojáci a udeřili ho svými štíty. Bolest v jeho hlavě byla až příliš a Kyle padl k zemi a tentokrát věděl, že nadobro. Byl příliš slabý na to, aby znovu vstal.

Kyle zavřel oči a v mysli mu proletěla vzpomínka na jeho život. Uviděl všechny Hlídače, lidi, kterým po staletí sloužil, uviděl všechny lidi, které znal a miloval. A ze všech nejvíce Kyřin obličej. Jediná věc, které litoval, byla, že už ji neuvidí předtím, než zemře.

Kyle pohlédl vzhůru, zatímco k němu přistoupili tři ohavní skřítkové a pozvedli své halapartny. Věděl, že už to přišlo.

A jak se s nimi přiblížili, jeho vnímání zesílilo. Byl schopen slyšet zvuk větru; skutečně cítit svěží, chladný vzduch. Poprvé za staletí se cítil skutečně naživu přemýšlel, proč nikdy nebyl schopen skutečně ocenit život až do momentu, než je téměř mrtev.

Jak Kyle zavřel oči a připravil se na to přijmout smrt, najednou zahřměl výkřik. Vyrušilo ho to z jeho snění. Zamrkal a pohlédl vzhůru a spatřil něco, co se vynořilo mezi oblaky. Nejprve si Kyle myslel, že to jsou andělé, kteří přichází pro jeho mrtvé tělo.

Ale poté viděl, jak skřítci nad ním ztuhli sami zmatením, všichni si prohlíželi nebe – a Kyle věděl, že to je skutečné. Bylo to něco jiného.

A poté, jak z toho kousek zahlédl, se mu zastavilo srdce.

Draci.

Kroužilo tam hejno draků, rozzlobeně se vrhali střemhlav dolů a plivali oheň. Rychle se přiblížili s roztaženými drápy a plivali své plameny a bez varování najednou zabili stovky vojáků a skřítků. Vlna ohně se přivalila a rozšířila a za okamžik skřítci, kteří stáli nad Kylem, byli spálení na popel. Kyle, když viděl, jak se blíží plameny, uchopil ohromný měděný štít, který byl vedle něj a schoval se za ním, stočil se do klubíčka. Horko bylo intenzivní, jak se od něj odvalily plameny, málem mu popálily ruce, ale on vydržel. Mrtví skřítkové a vojáci na něm přistáli, jejich brnění ho dále chránilo, zatímco přišla další vlna plamenů, tato byla ještě silnější. Co bylo ironické bylo, že tito skřítkové a Pandesiané ho nyní před smrtí chránili.

Vydržel to, potil se, téměř neschopen vydržet to horko, zatímco se draci znovu a znovu vrhali střemhlav. Nebyl schopen to už déle vydržet a omdlel, modlil se vší svou silou, aby neshořel zaživa.

Vesuvius stál na okraji útesu vedle Věže Kos, hleděl dolů na narážející vlny Smutku, pára stále stoupala z místa, kde se ponořil Ohnivý Meč – a zeširoka se usmíval. Podařilo se mu to. Ohnivý Meč byl ten tam. Okradl Věž Kosu, okradl Escalon a vzal jim to nejcennější. Jednou provždy snížil Plameny.

Vesuvius zářil, vzrušením se chichotal. V dlani mu stále tepalo z toho, že uchopil hořící Ohnivý Meč a podíval se dolů a viděl do ní vypálený znak. Prstem si přejel po čerstvých jizvách, věděl, že tam zůstanou navždy jako známka jeho úspěchu. Ta bolest byla oslepující a přesto ji vytlačil z mysli, přinutil ji, aby ho neobtěžovala. Vlastně se naučil si tu bolest užívat.

Nyní, po všech těch staletích, bude jeho lidu učiněno za dost. Už nebudou odsunuti do Mardy, nejsevernějšího kouta říše, do nehostinné země. Nyní najdou svou odplatu za to, že byli v izolaci za zdí z plamenů, zaplaví Escalon a rozervou ho na kousky.

Srdce mu poskočilo při té myšlence radostí a chichotal se. Nemohl se dočkat, až se otočí, přejdou Ďáblův Prst a vrátí se na pevninu, aby se setkali s jeho lidmi uprostřed Escalonu. Celý národ skřítků promění Andros a společně, jeden čtvereční centimetr po druhém, navždy zničí Escalon. Stane se novou domovinou skřítků.

A přesto jak tam Vesuvius stál a díval se dolů do vln na místo, kde se meč ponořil, něco ho sžíralo. Podíval se na horizont, prohlížel si černé vody Zátoky Smrti a něco se nad ní vznášelo, něco, co bránilo tomu, aby byl plně uspokojen. Jak si prohlížel horizont, v dáli si všiml jediné malé loďky s bílými plachtami, která plula podél Zátoky Smrti. Plula na západ, směrem od Ďáblova Prstu. A jak ji sledoval, věděl, že něco není v pořádku.

Vesuvius se otočil zpět a pohlédl vzhůru na Věž vedle sebe. Byla prázdná. Její dveře zůstaly otevřené. Meč tam na něj čekal. Ti, kteří jej hlídali, jej opustili. Bylo to příliš snadné.

Proč?

Vesuvius věděl, že vrah Merk se hnal za Mečem; sledoval ho přes celý Ďáblův Prst. Proč by ho tedy opustil? Proč plul pryč odtud, přes Zátoku Smrti? Kdo byla ta žena, která plula s ním? Hlídala snad tuto věž? Jaká tajemství ukrývala?

A kam mířili?

Vesuvius se podíval dolů na páru, která stoupala z oceánu a potom zpět na horizont a v žilách mu to vřelo. Nemohl si pomoci a cítil, že byl oklamán. Že mu bylo úplné vítězství upřeno.

Čím více o tom Vesuvius přemýšlel, tím více si uvědomoval, že něco není v pořádku. Bylo to všechno příliš výhodné. Prohlížel si divokou vodu pod sebou, vlny narážely na skály, stoupající páru a uvědomil si, že pravdu nikdy nezjistí. Nikdy se nedozví jestli Ohnivý Meč skutečně dopadl až na dno. Jestli je něco, čeho si nevšiml. Jestli to byl vůbec ten pravý meč. A také jestli Plameny zůstanou sníženy.

Vesuvius hořel pobouřením a došel k rozhodnutí: musí se za nimi vydat. Nikdy nezjistí pravdu, pokud to neudělá. Je ve věži ještě nějaké tajemství? Další meč?

A i kdyby nebyl, i kdyby dosáhl všeho, čeho chtěl, Vesuvius byl proslavený tím, že nenechal žádné oběti naživu. Vždycky pronásledoval na smrt každičkého muže a stát zde a sledovat ty, kteří unikli jeho dosahu, mu nesedělo. Věděl, že je nemůže nechat jen tak jít.

Vesuvius se podíval dolů na tucty lodí, stále přivázaných na pobřeží, opuštěných, divoce se pohupujících na vlnách, jako by na něj čekaly. A došel k okamžitému rozhodnutí.

“K lodím!” přikázal své armádě skřítků.

Jako jeden se škrábali, aby splnili jeho přání, spěchali dolů po kamenném pobřeží, naskakovali na lodě. Vesuvius je následoval a nalodil se na záď poslední lodi.

Otočil se, svou halapartnu vysoko pozvedl a odsekl provaz.

Za okamžik plul pryč a všichni skřítci s ním, všichni namačkáni na lodích a pluli po legendární Zátoce Smrti. Někde na horizontu plul Merk a ta dívka. A Vesuvius se nezastaví, ať už má plout kamkoli, dokud oba nebudou mrtví.