Morgan Rice - Říše Stínů

Merk se chytil zábradlí, zatímco stál na přídi malé lodi, dcera bývalého Krále Tarnise stála vedle něj, oba byli ztraceni ve svém vlastním světě, zatímco si s nimi pohrávaly drsné vody Zátoky Smrti. Merk hleděl na černou vodu, bičovanou větrem, posetou bílými čepičkami a nemohl si pomoci a přemýšlel o ženě, která byla vedle něj. Tajemství, které jí oplývalo se ještě prohloubilo od momentu, kdy opustili Věž Kosu, vydali se touto lodí směrem k záhadnému místu. Jeho mysl oplývala otázkami o ní.

Tarnisova dcera. Merk tomu nemohl uvěřit. Co tady dělá, na konci Ďáblova Prstu, zašitá ve Věži Kosu? Schovává se? Je v exilu? Je tady chráněná? A před kým?

Merk cítil, že ona, s jejíma průzračnýma očima, její příliš bledou kůží a vždy vyrovnaná, byla jiné rasy. A jestli ano, pak kdo byla její matka? Proč byla ponechána o samotě, aby chránila Ohnivý Meč a Věž Kosu? Kam odešli všichni lidé?

A ze všeho nejvíc se podivoval nad tím, kam je teď veze?

S jednou rukou na směrovém kormidlu, navigovala loď hlouběji do zátoky, směrem k destinaci na horizontu, o které mohl Merk jen dumat.

“Stále jsi mi neřekla, kam plujeme,” řekl a hovořil hlasitěji, aby ho přes hučení větru slyšela.

Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že si nebyl jistý, zda mu vůbec odpoví.

“Alespoň mi tedy řekni své jméno,” dodal, protože si uvědomil, že mu ho nikdy nepověděla.

“Lorna,” odpověděla.

Lorna. To se mu líbilo.

“Tři Dýky,” dodala a otočila se k němu. “Tam plujeme.”

Merk se zamračil.

“Tři Dýky?” zeptal se překvapeně.

Ona se ale jen dívala přímo před sebe.

Merk ale byl, na druhou stranu, těmi zprávami zasažen. Nejvzdálenější ostrovy v celém Escalonu, Tři Dýky byly tak hluboko v Zátoce Smrti, že neznal nikoho, kdo tam kdy doplul. Knossos, legendární ostrov a tvrz, seděl samozřejmě na posledním z nich a legenda vyprávěla, že ukrývá nejzuřivější bojovníky Escalonu. Byli to muži, kteří žili na opuštěném ostrově nedaleko od opuštěné pevniny, v nejnebezpečnější části vod, jaká existovala. Byli to muži, o kterých se povídalo, že jsou tak tvrdí, jako moře, které je obklopuje. Merk nikdy žádného osobně nepotkal. Nikdo je nepotkal. Byli více legendou než skutečností.

“Tak tam odjeli vaši Hlídači?” zeptal se.

Lorna kývla.

“Nyní na nás čekají,” řekla.

Merk se otočil a pohlédl zpět přes rameno, chtěl naposledy spatřit Věž Kosu a jak to udělal, jeho srdce se najednou zastavilo, když to uviděl: na horizontu je pronásledoval tucet lodí s nataženými plachtami.

“Máme společnost,” řekl.

K jeho překvapení se Lorna ani neotočila a jen pokývala.

“Ti nás budou pronásledovat až na samotný konec světa,” řekla klidně.

Merk byl zmaten.

“I když mají Ohnivý Meč?”

“Nikdy netoužili po Meči,” opravila ho. “Toužili po destrukci. Destrukci nás všech.”

“A když nás chytí?” zeptal se Merk. “Nemůžeme sami bojovat proti armádě skřítků. A ani malý ostrov bojovníků, ať jsou jakkoli silní.”

Neohromeně pokývala.

“Možná zemřeme,” odpověděla. “Ale dojde k tomu ve společnosti našich přátel Hlídačů, budeme bojovat za pravdu. Je ještě mnoho tajemství, které je nutno strážit.”

“Tajemství?” zeptal se.

Ale ona ztichla a hleděla na vodu.

Chystal se jí znovu zeptat, když najednou náhlý poryv větru málem převrhl loď. Merk padl na břicho, narazil do boku trupu lodi a pozvolna padal přes okraj.

Visel, držel se za zábradlí jako o život a jeho nohy byly ve vodě, voda byla tak ledová, že cítil, že by v ní zmrznul. Visel tam za jednu ruku, téměř ponořen a jak se podíval dolů přes rameno, jeho srdce zabolelo, protože viděl hejno rudých žraloků, kteří se najednou blížili. Pocítil příšernou bolest, jak se mu do lýtka zaryly zuby a viděl ve vodě krev, věděl, že je jeho.

Za okamžik Lorna přistoupila a udeřila do vody svou holí; v ten okamžik se na hladině rozzářilo bílé světlo a žraloci odplavali. Ve stejném pohybu ho chytila za ruku a vytáhla ho zpět na loď.

Loď se vyrovnala, zatímco vítr ustoupil a Merk seděl na palubě, mokrý, mrznul, zhluboka dýchal a v lýtku pociťoval příšernou bolest.

Lorna si prohlédla zranění, utrhla ze své košile kousek látky a omotala ji kolem jeho nohy, zastavila jeho krvácení.

“Zachránila jsi mi život,” řekl, plný vděku. “Byl jich tam tucet. Zabili by mě.”

Ona se na něj podívala, její světle modré oči byly tak velké a hypnotizující.

“Tato stvoření jsou tady tou nejmenší obavou,” řekla.

Pluli v tichosti dál, Merk se pomalu postavil na nohy a hleděl na horizont, zábradlí držel pevně a tentokrát oběma rukama. Prohlédl si horizont, ale i když se díval bedlivě, po Třech Dýkách nebyla ani stopa. Pohlédl dolů a prohlížel si vody Zátoky Smrti s novou úctou a strachem. Díval se bedlivě a uviděl hejna malých červených žraloků pod povrchem, nebyly téměř vidět, ve vodě se schovávali. Nyní viděl, že vstoupit do této vody znamenalo smrt – a nemohl si pomoci a přemýšlel, jaká další stvoření tyto vody obývala.

Ticho zintenzivnělo a bylo pouze přerušované hučením větru a po několika hodinách Merk, který se zde cítil tak opuštěný, měl potřebu promluvit.

“To, co jsi udělala se svou holí,” řekl Merk a otočil se k Lorně. “Nikdy jsem nic takového neviděl.”

Lorna zůstala bez výrazu, stále se dívala na horizont.

“Řekni mi o tobě,” naléhal.

Ona se na něj krátce podívala a pak se odvrátila zpět k horizontu.

“Co bys chtěl vědět?” zeptala se.

“Cokoli,” odpověděl. “Všechno.”

Na dlouho se odmlčela a potom konečně řekla:

“Ty začni.”

Merk se na ni překvapeně díval.

“Já?” zeptal se. “Co chceš vědět?”

“Řekni mi o svém životě,” řekla. “Cokoli, co mi chceš říct.”

Merk se zhluboka nadechl a pak se otočil a hleděl na horizont. Jeho život byl jedinou věcí, o které nechtěl hovořit.

Nakonec, když si uvědomil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, si povzdechl. Věděla, že musí sám sobě někdy čelit, i když na to nebyl pyšný.

“Většinu mého života jsem byl nájemný vrah,” řekl pomalu a s lítostí, přitom hleděl na horizont, jeho hlas byl vážný a plný sebelítosti.

“Nejsem na to pyšný. Ale byl jsem v tom nejlepší. Byl jsem žádaný králi i královnami. Nikdo se nemohl mým dovednostem vyrovnat.”

Merk se na dlouho odmlčel, polapen vzpomínkami na život, kterého litoval, vzpomínkami, na které by raději nemyslel.

“A nyní?” zeptala se jemně.

Merk byl vděčný, že v jejím hlase neslyšel, že by ho soudila, jak to většinou dělali ostatní. Povzdychl si.

“Nyní,” řekl, “už to nedělám. Už takový nejsem. Přísahal jsem, že se zřeknu násilí. Že se budu věnovat něčemu smysluplnému. A přesto, i když to zkouším, se od toho nemohu oprostit. Násilí jako by si mě vyhledávalo. Zdá se, že je vždycky další důvod.”

“A jaký máš cíl?” zeptala se.

Přemýšlel nad tím.

“Nejprve bylo mým cílem stát se Hlídačem,” odpověděl. “Dát se do služby. Strážit Věž Uru a chránit Ohnivý Meč. Když to skončilo, cítil jsem, že mým posláním je dojít do Věže Kosu a zachránit meč.”

Povzdychl si.

“A teď jsme tu, plujeme skrze Zátoku Smrti, Meč je pryč, skřítkové jsou za námi, směřujeme na holé souostroví,” Lorna s úsměvem odpověděla.