Morgan Rice - Tíha Cti

Podíval se dolů a byl ještě zvědavější, viděl schody, které pokračují dolů do podzemních podlaží, kam odešel Hlídač, a přemýšlel o tom. Nádherné slonovinové schodiště bylo jako umělecké dílo, zatáčelo se a mysticky zahýbalo ve všech směrech, jako by stoupalo do nebe a klesalo do nejnižších pater pekla. Merk ze všeho nejvíc přemýšlel, jestli je ten legendární Ohňový meč, meč, který chránil celý Escalon, uložen mezi těmito zdmi. Pocítil nával vzrušení jen když na to pomyslel. Kde mohl být? Nahoře nebo dole? Jaké další relikvie zde byly uloženy?

Najednou se na zdi otevřely ukryté dveře a Merk se otočil a uviděl, jak se objevil drsně vyhlížející bojovník, velký přibližně jako Merk, na sobě měl drátěnou košili, jeho kůže byla bledá, jelikož už několik let nespatřila sluneční svit. Kráčel k Merkovi, lidská bytost, meč měl u pasu jako nápadný typický znak, stejný symbol, jaký Merk viděl vyrytý na zdech věře: slonovinové schodiště, sahající do nebes.

“Vystupují pouze Hlídači,” řekl muž, jeho hlas byl temný a drsný. “A ty, můj příteli, nejsi Hlídač. Alespoň ne teď.”

Muž se před ním zastavil a podíval se na něj od hlavy k patě, ruce si dal v bok.

“Tedy,” pokračoval, “předpokládám, že když tě pustili dovnitř, musí pro to existovat důvod.”

Povzdychl si.

“Následuj mě.”

A s tím se strohý bojovník otočil a sestoupil po schodišti. Merkovo srdce bušilo, zatímco spěchal za ním, jeho hlava byla plná otázek, tajemnost tohoto místa se s každým krokem prohlubovala.

“Dělej svou práci a dělej ji dobře,” promluvil muž zády k Merkovi, jeho hlas byl temný a odrážel se ode zdí, “a bude ti dovoleno zde sloužit. Strážit věž je nejvyšším posláním, které ti Escalon může nabídnout. Musíš být víc, než pouhý bojovník.”

Zastavili se v dalším patře a muž se zastavil a podíval se do Merkových očí jako by z něj vycítil nějakou hlubokou pravdu. To Merka znervóznělo.

“Všichni máme temnou minulost,” řekl muž. “To je to, co nás sem přilákalo. Jaká ctnost pramení z tvé temnoty? Jsi připraven se znovu narodit?”

Odmlčel se a Merk tam stál a snažil se porozumět jeho slovům, nebyl si jistý, jak má odpovědět.

“Je těžké si zde získat respekt,” pokračoval. “Každý z nás je to nejlepší, co může Escalon nabídnout. Získej ho a jeden den budeš možná přijat do našeho bratrstva. Pokud ne, budeš požádán o to, abys odešel. Nezapomeň: tyto dveře, které se otevřely, aby tě sem vpustily, tě mohou stejně snadno pustit ven.”

Merkovo srdce při té myšlence zabolelo.

“Jak mohu sloužit?” Zeptal se Merk a ucítil to poslání, které si vždy přál cítit.

Bojovník tam dlouho stál a potom se konečně otočil a začal sestupovat do dalšího poschodí. Jak ho Merk sledoval odcházet, začalo mu docházet, že v této věži byla spousta věcí zakázána, mnohá tajemství se možná ani nedozví.

Merk chtěl vykročit za ním, ale najednou ho do hrudi udeřila ohromná masitá ruka a zastavila ho. Podíval se a viděl, jak se objevil další bojovník, který vyšel z dalších ukrytých dveří, zatímco první bojovník pokračoval dál a zmizel v dolních podlažích. Nový bojovník se naklonil nad Merkem a měl na sobě stejnou zlatou železnou košili.

“Budeš sloužit na tomto podlaží,” řekl chraplavě, “s ostatními. Jsem tvůj vůdce. Vicor.”

Jeho nový vůdce, hubený muž s tváří tvrdou jako kámen, vypadal, jako by ho nikdo neměl popudit. Vicor se otočil a ukázal na otevřené dveře ve zdi a Merk opatrně vstoupil, přemýšlel, co to je za místo, zatímco zatáčel a zahýbal úzkými kamennými chodbami. Šli v tichosti, prošli pod velkými klenbami, vytesanými do kamenných dveří a chodba se před nimi otevřela do rozsáhlé místnosti s vysokým zašpičatělým stropem, kamennou podlahou a zdmi, osvětlená slunečním světlem, které tam prosvítalo úzkými, zúženými okny. Merk byl překvapen, že vidí tucet tváří, které na něj hledí, tváří bojovníků, někteří byli hubení, jiní svalnatí, všichni měli tvrdé, nekompromisní oči, všichni rozzáření pocitem poslání a cíle. Všichni byli rozmístěni po místnosti, každý zaujal postavení před oknem a všichni měli na sobě zlatou železnou košili, otočili se a podíval se na cizince, který vešel do jejich místnosti.

Merk se cítil rozpačitě a v nepříjemném tichu se díval na ty muže.

Vedle něj si Vicor odkašlal.

“Bratři ti nevěří,” řekl Merkovi. “Možná ti nikdy nebudou věřit. A možná jim sám nikdy nebudeš věřit. Úcta tu není na rozdávání a nikdo nemá druhou šanci.”

“Co musím udělat?” zeptal se Merk zmateně.

“Totéž, co tito muži,” odpověděl Vicor odměřeně. “Budeš hlídat a sledovat.”

Merk si prohlédl zakřivenou kamennou místnost a na vzdáleném konci, asi padesát stop daleko, uviděl otevřené okno, u kterého neseděl žádný bojovník. Vicor k němu pomalu kráčel a Merk ho následoval, prošel kolem bojovníků, jak šel, všichni ho sledovali, potom se zády otočil k jejich oknu. Být mezi těmito muži byl zvláštní pocit, dosud k nim nepatřil. Ještě ne. Merk vždy bojoval sám a nevěděl jaké to je patřit ke skupině.

Jak prošel kolem a prohlédl si je, cítil, že všichni byli, stejně jako on, zlomení muži, muži, kteří nemají kam jít, nemají v životě žádný cíl. Muži, kterým se tato kamenná věž stala domovem. Muži jako on sám.

Jak se přiblížil ke svému místu, Merk si všiml, že poslední muž, kolem kterého prošel, vypadal jinak, než ostatní. Zdálo se, že to byl chlapec, snad osmnáctiletý, s tou nejjemnější a nejbledší kůží, jakou Merk kdy viděl, a s dlouhými, jemnými, blond vlasy do pasu. Byl štíhlejší než ostatní, měl málo svalů a vypadal, jako by nikdy nebojoval v bitvě. A přesto měl pyšný pohled a Merk byl překvapen, když viděl, jak na něj hledí s těma stejně nelítostnýma očima, žlutýma očima, jako Hlídač. Chlapec vypadal až téměř slabý na to, aby zde byl, příliš citlivý – a přesto Merka něco v jeho pohledu znervóznělo.

“Nepodceň Kyla,” řekl Vicor a podíval se na Kyla, který se k jeho oknu otočil zády. “Je z nás nejsilnější a je to jediný skutečný Hlídač, který tu je. Poslali ho sem, aby nás chránil.”

Merk tomu nemohl uvěřit.

Merk došel na svou pozici a sedl si vedle vysokého okna a pohlédl ven. Byla tam kamenná římsa, na které se dalo sedět, a jak se naklonil dopředu a podíval se z okna, byl odměněn táhlým pohledem do krajiny pod sebou. Viděl pustý poloostrov Ur, vrcholky stromů vzdáleného lesa a za nimi oceán a nebe. Cítil, jako by odtud viděl celý Escalon.

“To je všechno?” zeptal se překvapeně Merk. “Já tu budu jen sedět a dívat se?”

Vicor se zašklebil.

“Tvé povinnosti ještě nezačaly.”

Merk se zamračil, byl zklamán.

“Neušel jsem celou tu dálku, abych seděl ve věži,” řekl Merk před pohledy ostatních. “Jak mohu odtud něco uchránit? Nemohu hlídat na zemi?”

Vicor se uculil.

“Odtud toho vidíš mnohem více, než zespodu,” odpověděl.

“A když něco uvidím?” zeptal se Merk.

“Zazvoň na zvonek,” řekl.

Pokýval a Merk uviděl zvonek, postavený vedle okna.

“Za staletí bylo na naši věž pořádáno mnoho útoků,” pokračoval Vicor. “Všechny selhaly – díky nám. My jsme Hlídači, poslední obranná linie. Celý Escalon nás potřebuje – a existuje mnoho způsobů, jak ochránit věž.”