Morgan Rice - Tíha Cti

Vesuvius se podíval vzhůru a zmateně zamrkal, když viděl, jak nebe nad ním najednou potemnělo a pocítil ohromnou vlnu horka. Byl zmatený, když uviděl, jak se blíží stěna z plamenů a najednou pokrývá krajinu. Nemohl porozumět tomu, co se děje, když se na něj snesla příšerná vlna horka a sežehla mu obličej, poté následoval řev obra – a poté hrůzný bolestný výkřik. Obr zadupal, bylo jasné, že ho něco zranilo, a Vesuvius vzhlédl plný hrůzy, protože se z nevysvětlitelných důvodů otočil zpět. Jeho obličej byl napůl spálený a hnal se zpět do tunelu pod zem – a přímo na něj.

Vesuvius hleděl, ale nemohl porozumět té noční můře, která se před ním vyjevila. Proč by se obr otočil zpět? Odkud pocházelo to horko? Co mu spálilo obličej?

Vesuvius potom uslyšel zamávání křídel a výkřik mnohem hrůznější, než ten obrův – a věděl. Zatřásl se, když si uvědomil, že tam nahoře přelétlo něco mnohem hrůznějšího, než obr. Bylo to něco, o čem si Vesuvius nemyslel, že ve svém životě kdy potká: drak.

Vesuvius tam stál, zmrazený strachem poprvé ve svém životě, celá jeho armáda skřítků zmrazená za ním – všichni najednou uvězněni. To nepředstavitelné se právě událo: obr vyděšeně utíkal před něčím ještě větším, než byl on sám. Spálený, vyděšený, v panice, obr se při sestupu rozmáchl svými ohromnými pěstmi, praštil svými děsivými drápy a Vesuvius s hrůzou pozoroval, jak byli skřítci kolem něj rozplácnuti. Ať už bylo v jeho cestě cokoli, bylo to rozmačkáno jeho nohama, rozpůleno jeho drápy a rozdrceno jeho pěstmi.

A potom, ještě předtím, než mohl uhnout z cesty, pocítil Vesuvius, jak mu praskají jeho vlastní žebra, když ho obr nabral a vyhodil ho do vzduchu.

Pocítil, jak letí vzduchem, točí se, celý svět se mu motal – a pak se jeho hlava roztříštila o skálu, tělem mu projela příšerná bolest, jak narazil na kamennou zeď. Jak padal k zemi, ztrácel vědomí, a poslední věc, kterou viděl, byl obr, který všechno ničil, ničil všechny jeho plány, vše pro co pracoval, a uvědomil si, že zde hluboko pod zemí zemře, ani ne stopu vzdálený od snu, na který už málem dosáhl.

Duncan pocítil, jak se kolem něj prohnal vítr, zatímco při západu slunce sjížděl dolů po provaze z majestátních vrcholků Kosu, držel se jako o život, zatímco sjížděl rychleji, než si vůbec dokázal představit, že je možné. Všude kolem něj muži také sjížděli – Anvin a Arthfael, Seavig, Kavos, Bramthos a tisíce ostatních, Duncanovi, Seavigovi a Kavosovi muži, kteří se dali dohromady jako jedna armáda, všichni slaňovali v řadách po ledu, disciplinovaná armáda, jeden druhého přeskakovali, všichni se zoufale snažili dostat se až dolů, ještě než si jich někdo všimne. Jak se Duncanovy nohy dotkly ledu, okamžitě se zase odtlačil, odrazil se dolů, ruce si nerozedral na kousky jen díky tlustým rukavicím, které mu dal Kavos.

Duncan se podivoval nad tím, jak rychle se jeho armáda pohybuje, všichni byli téměř na pokraji volného pádu z útesu. Když byl na vrcholu Kosu, neměl ponětí o tom, jak Kavos plánoval dostat armádu o takovéto velikosti dolů tak rychle bez ztráty mužů; neuvědomil si, že má tak komplikovaný soubor provazů a špičáků, které jim dopomohou dostat se dolů tak hladce. Tito muži byli pro led stvořeni a pro ně byl tento bleskurychlý sestup jako bezstarostný výlet. Konečně pochopil, co tím bylo myšleno, když řekli, že muži Kosu zde ve výškách nejsou uvězněni – ale naopak že pandesiané jsou těmi, kteří jsou uvězněni tam dole.

Kavos se najednou zarazil, oběma nohama přistál na široké a rozlehlé plošině, která vykukovala z hory, a Duncan se zastavil vedle něj, stejně jako všichni muži, kteří na okamžik zabrzdili v půli průčelí hory. Kavos přešel na okraj a Duncan se k němu přidal, nahnul se a viděl daleko pod sebou pohupující se provazy; skrz ně, hluboko skrze mlhu a poslední paprsky slunce, viděl Duncan ve spodní části hory rozvalující se pandesianskou posádku, která se hemží tisícem vojáků.

Duncan pohlédl na Kavose a Kavos s nadšením v očích na něj. Bylo to nadšení, které Duncan rozpoznal, takové, které ve svém životě viděl několikrát: extáze pravého bojovníka, který se chystá jít do války. Pro to Kavos žil. Duncan to sám také cítil, to musel přiznat, to brnění v jeho žilách, to sevření žaludku. Pohled na ty Pandesiany v něm vzbudilo nadšení pro bitvu stejně jako v ostatních mužích.

“Mohl jsi slanit kdekoli,” řekl Duncan a prohlížel si krajinu pod sebou. “Většina je prázdná. Mohli jsme se vyhnout konfrontace a posunout se do hlavního města. A přesto sis vybral místo, kde jsou pandesiané nejsilnější.”

Kavos se zeširoka usmál.

“Ano, to jsem udělal,” odpověděl. “Muži Kavosu se konfrontaci nevyhýbají – my ji vyhledáváme.” Zazubil se ještě více zeširoka. “A kromě toho,” dodal, “brzká bitva nás zahřeje před pochodem do hlavního města. A já chci, aby si to tito Pandesiané příště dobře rozmysleli, než se rozhodnou obsadit spodní část naší hory.”

Kavos se otočil a pokýval na svého vůdce, Bramthose a Bramthos shromáždil své muže a přidal se ke Kavosovi, zatímco se všichni vrhli k masivnímu ledovému kameni, který byl usazený na okraji útesu. Všichni se do něj rameny opřeli jako jeden muž.

Když si Duncan uvědomil, co dělají, pokýval na Anvina a Arthfaela, kteří také shromáždili své muže. Seavig a jeho muži se k nim přidali a jako jeden muž všichni zatlačili.

Duncan zaryl svá chodidla do ledu a tlačil, napínal se pod tou tíhou, klouzalo mu to a tlačil vší svou silou. Všichni zaúpěli a masivní balvan se pomalu začal valit.

“Dárek na uvítanou?” zeptal se Duncan, usmíval se a bručel po boku Kavose.

Kavos se na něj zašklebil.

“Jen taková maličkost, abychom ohlásili svůj příchod.”

Za okamžik Duncan pocítil velkou úlevu, uslyšel zapraskání ledu a nahnul se a sledoval s úžasem, jak se balvan převalil přes okraj plošiny. Udělal rychle krok zpět, stejně jako ostatní, a pozoroval, jak se balvan vrhl plnou rychlostí dolů, kutálí se, odráží se od ledové stěny a nabírá rychlost. Masivní balvan, který měl nejméně třicet stop v průměru, padal přímo dolů, hnal se jako anděl smrti, přímo na pandesianské opevnění pod ním. Duncan se připravil na explozi, která bude následovat, všichni ti vojáci dole byli bezděčným, čekajícím cílem.

Balvan zasáhl prostředek kamenné posádky a náraz byl silnější, než Duncan kdy ve svém životě zažil. Bylo to jako by Escalon zasáhla kometa, rána, která se ozvala tak hlasitě, že si musel zakrýt uši, země se pod ním zatřásla, až zavrávoral. Zvedla se ohromná oblaka kamene a ledu, tucet stop vysoko a dokonce i tady nahoře byly slyšet hrůzné výkřiky a nářek mužů. Polovina kamenné posádky byla při nárazu zničena a balvan se kutálel dál, drtil muže, budovy rovnal se zemí a zanechával za sebou stopu destrukce a chaosu.

“MUŽI Z KOSU!” zakřičel Kavos. “Kdo se odvážil přiblížit se k hoře?”

Najednou zazněl ohromný křik, když se tisícovka jeho bojovníků najednou vydala kupředu a přeskočila přes okraj útesu, následovali Kavose, všichni uchopili provazy a slaňovali tak rychle, až z hory téměř volně padali. Duncan je následoval a jeho muži za ním, všichni také skočili, uchopili provazy a klesali tak rychle, až skoro nemohli dýchat; byl si jistý, že si při dopadu zlomí vaz.