Morgan Rice - Tíha Cti

Merk sledoval, jak odchází, a uvelebil se na své pozici a v tichosti přemýšlel: do čeho se to jenom pustil?

Duncan vedl své muže, zatímco cválali pod nebem osvětleným měsícem, přes zasněžené planiny Escalonu, hodina míjela hodinu, jak mířili někde na horizontu k Androsu. Noční jízda vyvolala vzpomínky na minulé bitvy, na jeho čas v Androsu, na službu starému králi; ocitl se ztracen v myšlenkách, vzpomínky se mísily s přítomností a představami o budoucnosti až už nevěděl, co je skutečné. Jako vždy se jeho myšlenky dostaly k jeho dceři.

Kyro. Kdepak jsi? přemýšlel.

Duncan se modlil, aby byla v bezpečí, aby dělala pokroky v tréninku a aby byli brzy znovu spolu a navždy. Byla by schopná znovu Thea povolat? přemýšlel. Jestli ne, nebyl si jistý, zda budou schopni vyhrát válku, kterou začala.

Nepřetržitý hluk koní a zbroje zaplnil noc a Duncan ani necítil chlad, jeho srdce bylo zahřáté z vítězství, z toho spádu, z rostoucí armády za ním a z očekávání. Konečně po tolika letech cítil, že se štěstěna obrací jeho směrem. Věděl, že Andros bude těžce střežen čekající profesionální armádou a že druhá strana bude ve velké přesile, že hlavní město bude opevněné a že nemají tolik sil, aby zinscenovali obležení. Věděl, že ho čeká bitva jeho života, která určí osud Escalonu. Taková byla tíha cti.

Duncan také věděl, že on i jeho muži mají na své straně cíl, touhu a záměr – a ze všeho nejvíce rychlost a sílu momentu překvapení. Pandesiané by nikdy nečekali útok na hlavní město, ne lidmi, které si podmanili a určitě ne v noci.

Konečně, jak se začaly objevovat první známky svítání, nebe mělo stále namodralý nádech, Duncan uviděl v dálce, jak se začínají objevovat známé kontury hlavního města. Byl to pohled, který nečekal, že znovu ve svém životě uvidí – a kvůli ktérému se mu rozbušilo srdce. Vzpomínky se k němu vrátily, všechna ta léta, kdy tam žil a loajálně sloužil králi a zemi. Vzpomněl si na Escalon na vrcholu své slávy, pyšný, svobodný národ, který se zdál být neporazitelný.

Ale vidět ho mu také přineslo hořké vzpomínky: zradu slabého krále vůči svým lidem, vzdání se města a Escalonu. Vzpomněl si, jak se on i všichni velcí bojoví vůdci rozprchli a byli přinuceni zostuzeně odejít, všichni vyhnáni do exilu svých vlastních tvrzí po celém Escalonu. Vidět ty majestátní obrysy města mu také připomnělo touhu a nostalgii a strach a naději, vše v jeden okamžik. To byly obrysy, které dávaly tvar jeho životu, obrys nejskvostnějšího města Escalonu, kterému po staletí vládli králové, které se táhlo tak daleko, že bylo těžké spatřit, kde vůbec končí. Duncan se zhluboka nadechl, když uviděl známou ochrannou zídku, kupole a věžičky, všechny byly hluboce zakořeněné v jeho duši. V určitém smyslu to bylo jako vracet se domů – kromě toho, že Duncan nebyl poraženým, loajálním vůdcem, jakým byl kdysi. Nyní byl silnější, nechtěl se zpovídat nikomu a měl v závěsu armádu.

Za úsvitu bylo město stále osvětlené pochodněmi, pozůstatek noční hlídky, který ze sebe v ranní mlze setřásal dlouhou noc a jak se Duncan blížil, naskytl se mu další pohled, který mu zahýbal srdcem: modré a žluté vlajky Pandesie, pyšně vlající nad cimbuřím Androsu. Udělalo se mu z toho zle – a dodalo mu to novou vlnu odhodlání.

Duncan si okamžitě prohlédl brány a srdce mu zaplesalo, když viděl, že je hlídaná pouze nezbytně malou posádkou. Oddychl si. Kdyby Pandesiané věděli, že přicházejí, střežilo by tisíc vojáků – a Duncan se svými muži by neměli šanci. Ale to mu naznačilo, že nic neví. Tisícovka pandesianských vojáků, která je zde nasazená, musí ještě spát. Duncan a jeho muži naštěstí postupovali dostatečně rychle, aby měli šanci.

Tento moment překvapení, jak Duncan věděl, pro ně bude jedinou jejich výhodou, jedinou věcí, která jm dá šanci ovládnout toto ohromné hlavní město s několika úrovněmi cimbuří, postavené tak, aby čelilo armádě. To – a Duncanova znalost o vnitřku jeho opevnění a slabých místech. Věděl, že bitvy byly v minulosti vyhrány i s menším vybavením. Duncan si prohlížel vstup do města a věděl, kde musí zaútočit jako první, jestli mají mít šanci na vítězství.

“Kdo má kontrolu nad vstupní branou má kontrolu nad hlavním městem!” Křičel Duncan na Kavose a jeho další vůdce. “Nesmí je zavřít – nesmíme jim dovolit je za žádnou cenu zavřít. Jestli to udělají, budeme navždy odříznuti. Vezmu si s sebou malou jednotku a zamíříme největší rychlostí k branám. Ty,” řekl a ukázal na Kavose, Bramthose a Seaviga, “veďte zbytek mužů k posádkám a chraňte nás ze strany před vojáky, kteří se objeví.”

Kavos zakroutil hlavou.

“Vyrazit k branám s malou posádkou je lehkovážné,” zakřičel. “Budete obklíčeni a jestli budu bojovat s posádkami, nebudu vám moci krýt záda. To je sebevražda.”

Duncan se usmál.

“A proto jsem si tento úkol zvolil sám pro sebe.”

Duncan pobídl koně a vyjel před ostatní, mířil na bránu, zatímco Anvin, Arthfael a tucet jeho nejbližších vůdců, mužů, kteří znali Andros stejně dobře jako on, mužů, kteří po jeho boku bojovali celý život, vyjeli, aby ho následovali a on věděl, že to udělají. Plnou rychlostí se stočili k branám města, zatímco Duncan za sebou koutkem oka viděl, jak se Kavos, Bramthos, Seavig a většina jejich armády odklonila k pandesianským posádkám.

Duncanovi poskočilo srdce, věděl, že se musí dostat k branám, než bude příliš pozdě, sklonil hlavu a pobídl koně k rychlejšímu běhu. Cválali prostředkem cesty přes Králův most, kopyta klapala po dřevě, a Duncan cítil to vzrušení z blížící se bitvy. Jak začalo svítat, Duncan viděl zmatené tváře prvního Pandesiana, který si jich všiml, mladého vojáka, který stál ospale na stráži na mostě, mrkal, rozhlížel se a jeho obličej zachvátila hrůza. Duncan se přiblížil, dojel k němu a sekl svým mečem a jedním rychlým pohybem ho ťal ještě, než mohl pozvednout svůj štít.

Bitva byla započata.

Anvin, Arthfael a ostatní vrhli oštěpy a zasáhli půl tuctu pandesianských vojáků, kteří se otočili jejich směrem. Všichni pokračovali v jízdě, žádný z nich nezastavil, všichni věděli, že jim jde o život. Hnali se přes most a zaútočili na doširoka otevřené brány Androse.

Stále ještě alespoň sto yardů daleko se Duncan podíval vzhůru na legendární bránu Androse, sto stop vysokou, vyřezanou ze zlata deset stop tlustého a věděl, že jestli bude zavřena, město je neproniknutelné. Bylo by potřeba profesionálního vybavení k obklíčení, které neměli a mnoho měsíců a mnoho mužů, kteří by bušili do brány – které ale také neměl. Bránu nikdy nikdo neprorazil, i za staletí nájezdů. Jestli se k nim nedostane včas, vše bude ztraceno.

Duncan si prohlédl necelých tucet pandesianských vojáků, kteří ji hlídali, světlo u hlídačů na stráži, muži byli za rozbřesku ospalí a nikdo neočekával útok, a pobídl svého koně k rychlejšímu běhu, věděl, že má pouze omezený čas. Musí se k nim dostat ještě předtím, než si ho všimnou; potřebuje nic než ještě jednu minutu navíc, aby se ujistil, že přežije.

Najednou ale zazněla mocná trubka a Duncanovi poskočilo srdce, když se podíval nahoru a viděl na vrcholku cimbuří pandesianského hlídače, který hleděl dolů a znovu a znovu varovně troubil na trubku. Zvuk se ozýval mezi zdmi města a Duncanovo srdce zabolelo, protože věděl, že všechny výhody, které měli, byly ztraceny. Svého nepřítele podcenil.