Morgan Rice - Noc Odvážných

Stále dvacet yardů daleko, Aidan byl zoufalý, natáhl se k pasu, tasil dýku, kterou mu dal Motley, napřáhl se a hodil jí.

Dýka letěla vzduchem, točila se, leskla se ve světle a mířila na dívku. Ta vytáhla dýku, šklebila se a připravovala se Duncana znovu bodnout – když náhle Aidanova dýka našla svůj cíl. Aidanovi se alespoň ulevilo, když sledoval, že jí pronikla hřbetem ruky, viděl, jak vykřikla a pustila svou zbraň. Byl to pozemský křik, ale určitě ne Kyřin. Ať to byl kdokoli, Aidan ji odhalil.

Otočila se a podívala se na něj a v ten okamžik se Aidan z hrůzou díval, jak se její tvář změnila. Dívčina podoba byla nahrazena groteskní mužskou tváří, která se stále zvětšovala, byla větší, než oni všichni. Aidanovi se v hrůze otevřely oči doširoka. To nebyla jeho sestra. Nebyl to nikdo jiný, než Velký a Svatý Ra.

Duncanovi muži také šokovaně hleděli. Dýka, která mu pronikla rukou, nějak přeměnila jeho podobu, rozbila magické kouzlo, které použil, aby podvedl Duncana.

Ve stejný okamžik Bílý vyskočil vpřed, letěl vzduchem a přistál na hrudi Ra svými ohromnými drápy, až padl nazad. Vrčel, pes se mu zabořil do krku a škrábal ho. Drápal ho do obličeje, úplně Ra překvapil a zabránil, aby znovu na Duncana zaútočil.

Ra bojoval na zemi, díval se k nebi a křičel slova jazykem, kterému Aidan nerozuměl, musel prohlašovat nějaké staré zaříkadlo.

A pak Ra náhle zmizel v obláčku prachu.

Vše, co z jeho těla zůstalo, byla zkrvavělá dýka, která padla na zem.

A tam v kaluži krvi ležel bez hnutí Aidanův otec.

Vesuvius jel na sever krajinou, cválal na hřbetě koně, kterého ukradl poté, co zavraždil skupinu pandesianských vojáků – a od té doby řádil, ani se nezpomalil, když se hnal vesnicí za vesnicí, vraždil nevinné ženy a děti. V některých případech prošel vesnicí kvůli jídlu a zbraním; v jiných jen z radosti ze zabíjení. Doširoka se usmíval, když si vzpomněl na to, jak pálil vesnici za vesnicí. Pálil je na prach. Na Escalonu zanechá svůj otisk ať už půjde kamkoli.

Jak vyjížděl z poslední vesnice, Vesuvius zasténal a odhodil hořící pochodeň, s uspokojením sledoval, jak přistála na další střeše a zapálila další vesnici. Vystřelil z ní se škodolibou radostí. Byla to třetí vesnice, kterou během hodiny spálil. Kdyby mohl, všechny by je vypálil, kdyby mohl – ale měl něco urgentního na práci. Zabořil paty do třísel koně, odhodlaný setkat se se svými skřítky a vést je na poslední cestě jejich invaze. Nyní ho potřebovali víc než kdy předtím.

Vesuvius jel dál a dál, přešel velké planiny a vstoupil na sever Escalonu. Cítil, že se kůň pod ním unavuje, ale to ho jen přinutilo do něj hlouběji zabořit své paty. Bylo mu jedno, jestli ho užene k smrti – a vlastně doufal, že se mu to podaří.

Jak se slunce na nebi prodloužilo, Vesuvius cítil, že se blíží ke svému národu skřítků, který ho čekal; cítil to ve vzduchu. Velmi ho potěšilo, když pomyslel na své lidi zde v Escalonu, kteří byli konečně na této straně Plamenů. Ale přesto jak jel, přemýšlel, proč jeho skřítkové nyní nebyli více na jihu, nedrancují celou krajinu. Co je zastavilo? Byli jeho generálové tak nekompetentní, že bez něj ničeho nedosáhli?

Vesuvius konečně vyjel z dlouhého táhlého lesa a v ten okamžik mu poskočilo srdce, když viděl své jednotky, které byly rozprostřené po planinách Uru. Desítky tisíc skřítků se shromažďovaly, byl nadšený, kdy viděl. Ale i tak byl zmatený: místo aby vyhlíželi vítězně, tito skřítkové vypadali poraženě, zoufale. Jak to?

Jak Vesuvius sledoval jeho lidi, kteří tam jen tak stáli s rozčarovanými obličeji. Bez něj se všichni zdáli být demoralizovaní, bojovnost je opustila. Nakonec Plameny byly dole a Escalon byl jejich. Na co čekali?

Vesuvius se k nim konečně dostal a jak vjel do davu, cválal mezi nimi, sledoval, jak se všichni otočili překvapeně a ve strachu a potom se na něj v naději podívali. Všichni ztuhli a hleděli. Vždy na ně měl tento vliv.

Vesuvius seskočil z koně a bez zaváhání pozvedl vysoko svou halapartnu, zatočil se a usekl hlavu svému koni. Kůň tam ještě chvíli stál bez hlavy a potom padl k zemi mrtev.

Vesuvius si pomyslel, že to je za to, že nejel dost rychle.

A kromě toho vždy rád zabil něco, když někam dorazil.

Vesuvius uviděl strach v očích svých skřítků a mašíroval k nim v rozhořčení, dožadoval se odpovědí.

“Kdo vede tyto muže?” dožadoval se.

“Já, mylorde.”

Vesuvius se otočil a spatřil silného, velkého skřítka, Suvese, jeho zástupce v Mardě, který se na něj díval s desítky tisíci skřítky za sebou. Vesuvius si říkal, že Suves se snaží vypadat pyšně, ale přesto se v jeho pohledu ukrýval strach.

“My jsme mysleli, že jsi mrtev, mylorde,” dodal, jako by to vysvětloval.

Vesuvius se zamračil.

“Já neumírám,” odsekl. “Umírání je pro zbabělce.”

Skřítkové se všichni dívali se strachem a v tichosti, jak Vesuvius pevně uchopil a zase uvolnil svůj stisk na halapartně.

“A proč jste zastavili tady?” dožadoval se. “Proč jste nezničili celý Escalon?”

Suves se díval ve strachu střídavě na své muže a na Vesuvia.

“Byli jsme zastaveni, můj pane,” dodal konečně.

Vesuvius pocítil nával zuřivosti.

“Zastaveni!?” odsekl. “Kým?”

Suves zaváhal.

“Ten, který se jmenuje Alva,” řekl konečně.

Alva. To jméno hluboko rezonovalo ve Vesuviově duši. Největší čaroděj Escalonu. Možná ten, který má více moci, než on.

“Vytvořil díru v zemi,” vysvětlil Suves. “Kaňon, který jsme nemohli přejít. Oddělil jih od severu. Příliš mnoho z nás při snaze přejít zemřelo. Já jsem útok odvolal, zachránil všechny skřítky, které dnes vidíš. Mně můžeš poděkovat za to, že byly jejich vzácné životy zachráněny. Já jsem zachránil náš národ. A za to, můj pane, tě žádám, abys mě povýšil a dal mi mé vlastní velení. Nakonec, tento národ ke mě nyní vzhlíží jako k vůdci.”

Vesuvius cítil, jak začíná zuřit, až málem vybuchl. Ruce se mu třásly, udělal dva rychlé kroky, zeširoka se rozmáchl svou halapartnou a odsekl Suvesovi hlavu.

Suves zkolaboval na zem, zatímco se na něj zbytek skřítků díval v šoku a ve strachu.

“Tady,” odpověděl Vesuvius mrtvému skřítkovi, “máš své velení.”

Vesuvius si prohlédl svůj národ skřítků s hnusem. Obešel si své linie tam a zpět, díval se do jejich tváří, vyvolával v nich strach a paniku tak, jak ho to bavilo.

Nakonec promluvil a jeho hlas zněl spíš jako zavrčení.

“Před vámi leží velký jih,” zazněl svým temným hlasem, plný zuřivosti. “Ta země byla jednou naše, rabována našimi praotci. Ta země byla jednou Mardou. Ukradli to, co bylo naše.”

Vesuvius se zhluboka nadechl.

“Pro ty z vás, kdo se bojíte zaútočit, vyberu vaše jména a jména vašich rodin a pomalu budu každého z vás mučit, jednoho za druhým, a potom vás pošlu zemřít v jámě v Mardě. Ty z vás, kteří si přejete bojovat, zachránit své životy, získat zpět to, co vlastnili jednou vaši praotci, se ke mě nyní přidejte. Kdo je se mnou?” zakřičel.

Zaznělo mocné skandování, hlasitý hřmot mezi řadami, jednou řadou za druhou, kam až dohlédl, skřítkové, kteří zvedali své halapartny a skandovali jeho jméno.

“VESUVIUS! VESUVIUS! VESUVIUS!”

Vesuvius válečně vykřikl, otočil se a utíkal na jih. Za sebou slyšel zahřmění jako hrom, hřmění tisíců skřítků, kteří ho následovali, velký národ, odhodlaný skoncovat jednou provždy s Escalonem.