Morgan Rice - Noc Odvážných

Lorna s žuchnutím přistála na palubě, Thurn byl v jejím objetí a hned se k němu otočila a prohlédla ho. Polovina jeho tváře byla znetvořená, spálená plameny, ale alespoň přežil. Oči měl zavřené. Alespoň nebyly zvrácené k nebi; to bylo dobré znamení. Položila své ruce na jeho srdce a něco pocítila. I když to bylo slabé, bylo to bušení.

Lorna přiložila dlaně na jeho srdce a okamžitě pocítila nával energie, intenzivní horkost se řinula jejími dlaněmi přímo do něj. Povolala své síly a pobízela Thurna, aby se vrátil k životu.

Thurn najednou otevřel oči, posadil se zpříma, zalapal po vzduchu, zhluboka dýchal, plival vodu. Kašlal a ostatní muži přispěchali a zabalili ho do kožešin, aby se zahřál. Lorna byla bez sebe. Sledovala, jak se mu vrací do tváře barva a věděla, že bude žít.

Lorna náhle pocítila teplou kožešinu, která jí byla přehozena přes ramena, otočila se a spatřila, jak nad ní stojí Merk, usmívá se a pomáhá jí na nohy.

Muži se kolem nich brzy shromáždili a hleděli na ni s úctou.

“A nyní?” zeptal se upřímně, přistoupil vedle ní. Musel téměř křičet, aby překřičel vítr a sténání jejich pohupující se lodi.

Lorna věděla, že mají málo času. Zavřela oči, natáhla své dlaně k nebi a pomalu cítila samotný vesmír. Ohnivý Meč byl zničený, Knossos byl ten tam, draci uprchli, potřebovala vědět, kde jsou v Escalonu nejvíce potřeba v tento čas krize.

Náhle pocítila, jak vedle ní vibruje Nedokončený Meč a hned to věděla. Otočila se a podívala se na Aleca a ten se na ni díval a čekal.

Cítila, jak se v ní rodí jeho zvláštní osud.

“Už nebudeš pronásledovat draky,” řekla. “Ti, kteří uprchli, se k tobě už nevrátí – nyní se tě bojí. A jestli je budeš hledat, nenajdeš je. Vrátili se bojovat do jiné části Escalonu. Mise zničit je nyní náleží někomu jinému.”

“Tak co teď, mylady?” zeptal se překvapeně.

Ona zavřela oči a cítila, jak k ní přichází odpověď.

“Plameny,” odpověděla Lorna a byla si odpovědí jistá. “Musí být obnoveny. Je to jediný způsob, jak zabránit Mardě, aby zničila Escalon. Na tom teď nejvíce záleží.”

Zdálo se, že je Alec zmatený.

“A co to má co do činění se mnou?” zeptal se.

Ona na něj hleděla.

“Nedokončený Meč,” odpověděla. “To je poslední naděje. Jen on může obnovit zeď z Plamenů. Musí být vrácen do svého původního domova. Do té doby nebude Escalon v bezpečí.”

Hleděl na ni s překvapeným obličejem.

“A kde je jeho domov?” zeptal se, zatímco se kolem shromáždili muži, aby poslouchali.

“Na severu,” odpověděla. “Ve Věži v Ur.”

“V Uru?” zeptal se Alec zmateně. “Cožpak ta věž nebyla zničena?”

Lorna pokývala.

“Ano, to byla,” odpověděla. “Ale ne to, co je pod ní.”

Zhluboka se nadechla, zatímco se na ni všichni ohromeně podívali.

“Ve věži je tajná místnost, hluboko pod zemí. Samotná věž nikdy nebyla důležitá – to bylo jen k odvedení pozornosti. Bylo to to, co leží pod ní. Tam najde Nedokončený Meč svůj domov. Až ho vrátíš, země bude v bezpečí, Plameny budou navždy obnoveny.”

Alec se zhluboka nadechl, snažil se vše pochopit.

“Ty chceš, abych se vydal na sever?” zeptal se. “Do věže?”

Ona pokývala.

“Bude to proradná cesta,” odpověděla. “Budeš obklopen nepřáteli. Vezmi si sebou muže ze Ztracených Ostrovů. Pluj po Smutku a nezastavuj se, dokud se nedostaneš do Uru.”

Vykročila vpřed a položila mu ruku na rameno.

“Vrať meč,” přikázala mu. “A zachraň nás.”

“A ty, mylady?” zeptal se Alec.

Zavřela oči a pocítila příšernou bolest a okamžitě věděla, kam se musí vydat.

“Zatímco hovoříme, Duncan umírá,” řekla. “A mohu ho zachránit jen já.”

Aidan jel přes opuštěnou krajinu s Leifallovými muži, Cassandrou na jedné straně, Anvinem na druhé straně, Bílým u nohou a jak uháněli, zvedal se za nimi prach, Aidan se cítil plný radosti z pocitu vítězství a pýchy. Pomohl dosáhnout nemožného, podařilo se mu přesměrovat vodopády, změnit ohromný proud Nekonečného vodopádu a poslat proud jeho vody přes planiny a zaplavit kaňon – a zachránit včas svého otce. Jak se blížil, toužil po tom znovu se setkat se svým otcem, Aidan v dáli viděl otcovy muže, slyšel jejich slavnostní výkřiky dokonce i odtud se dmul pýchou. Podařilo se mu to.

Aidan byl nadšený, že jeho otec a jeho muži přežili, kaňon byl zaplavený a přetékal, tisíce Pandesianů byly mrtví, vyplavily se jim k nohám. Poprvé Aidan pocítil smysl a že někam patří. Skutečně přispěl k cíli jeho otce i přes svůj mladý věk a cítil se jako muž mezi muži. Cítil, že toto je největší okamžik v jeho životě.

Jak uháněli, slunce pálilo, Aidan se nemohl dočkat okamžiku, až spatří svého otce, bude mít pýchu v očích, bude vděčný a ze všeho nejvíce se bude dívat s úctou. Byl si jistý, že jeho otec na něj nyní bude hledět jako na sobě rovného, jako na jednoho z nich, skutečného bojovníka. To bylo vše, co si Aidan kdy přál.

Aidan jel dál, dunivý zvuk koní měl v uších, byl celý špinavý, spálený z dlouhé cesty a jak konečně vystoupali na kopec a sbíhali z něj dolů, uviděl poslední kus cesty před sebou. Pohlédl na skupinu otcových mužů, srdce mu bušilo očekáváním – když si najednou uvědomil, že je něco v nepořádku.

V dáli uviděl, jak se otcovi muži rozestupují a mezi nimi uviděl jedinou osobu, která sama kráčela pouští. Dívku.

To nedávalo smysl. Co tam dělá osamocená dívka, která kráčí k jeho otci. Proč se všichni muži zastavili a nechávali ji projít? Aidan nevěděl přesně, co je špatně, ale z toho, jak mu bušilo srdce věděl, že mu něco uvnitř říká, že je to problém.

Co bylo ještě zvláštnější, jak se Aidan blížil, uzemnilo ho, když rozpoznal dívčin jedinečný vzhled. Uviděl její semišový a kožený kabát, její vysoké, černé boty, hůl po jejím boku, její světlé blond vlasy, její pyšný obličej a rysy a zmateně zamrkal.

Kyra.

Jeho zmatení se ještě prohloubilo. Jak sledoval, jak kráčí, uviděl způsob jejího držení těla, způsob, jakým držela ramena, věděl, že něco není úplně v pořádku. Vypadala jako ona, ale nebyla to ona. To nebyla sestra, se kterou celý život žil, se kterou strávil tolik hodin, když jí seděl v klíně a četli knihy.

Stále sto yardů daleko, Aidanovo srdce se rozbušilo a cítil zesilující zlou předtuchu. Sklonil hlavu, kopl svého koně a ponoukl ho zrychlit, hnal se tak rychle, že nemohl ani dýchat. Měl neblahé tušení, cítil naléhavou beznaděj, když viděl, jak se dívka blíží k Duncanovi.

“OTČE!” vykřikl.

Ale jeho výkřiky byly pohlceny větrem.

Aidan se hnal ještě rychleji, předjel svou skupinu a hnal se s hory dolů. Sledoval bezmocně, jak se dívka natáhla, aby objala jeho otce.

“NE, OTČE!” vykřikl.

Byl padesát yardů daleko, potom čtyřicet, potom třicet – ale stále příliš daleko, aby mohl udělat něco, než jen přihlížet.

“BÍLÝ, UTÍKEJ!” přikázal.

Bílý vystřelil a běžel ještě rychleji, než kůň. Ale i tak Aidan věděl, že není čas.

A pak sledoval, jak se to stalo. K Aidanově zděšení se dívka natáhla a zabodla dýku do otcovy hrudi. Otcovy oči se doširoka otevřely, zatímco padl na kolena.

Aidan cítil, jako by byl také probodnutý. Cítil, jak se mu uvnitř zhroutilo celé tělo, nikdy se v životě necítil tak bezmocný. Vše se událo tak rychle, otcovi muži tam stáli, zmatení, oněmělí. Nikdo nevěděl, co se děje. Ale Aidan to věděl. Hned si to uvědomil.