Morgan Rice - Vzestup Draků

Anvin a Vidar se na Maltrena podívali chladným, tvrdým pohledem a odvedli Kyru na stranu, a Kyra trvala na svém a usmála se na něj, věděla, že je pod jejich ochranou a že ji nemůže k odchodu přinutit.

“Snad by ses měl vrátit zpět na cvičiště,” oponovala uštěpačným hlasem, “a nezabývat se příchodem a odchodem mladého, ignorantského děvčete.”

Maltren zrudnul, nebyl schopen odpovědět. Otočil se, připraven vyrazit odtud, ale neodpustil si poslední popíchnutí.

“Dneska se hází kopím,” řekl. “Bude lepší, když zůstaneš stranou, až budou skuteční muži házet skutečné zbraně.”

Obrátil se a odjel s ostatními a jak ho pozorovala odjíždět, její radost z toho, že je tu, se jeho příchodem zkazila.

Anvin jí uštědřil uklidňující pohled a položil jí ruku na rameno.

“První lekce bojovníka,” řekl, “je naučit se žít s těmi, kteří tě nenávidí. Ať se ti to líbí nebo ne, budeš nakonec bojovat po jejich boku a tvůj život na nich bude záviset. Často se nejhorší nepřátelé objeví ne zvenčí, ale uvnitř.”

“A ti, kteří neumí bojovat, si pouští pusu na špacír,” zazněl hlas.

Kyra se otočila a uviděla jak se blíží Arthfael, zubil se a brzo byl, jako vždy, vedle ní. Stejně jako Anvin a Vidar, Arthfael byl vysoký, nelítostný bojovník s chladnou holou hlavou a dlouhým černým a tuhým plnovousem, měl pro ni slabost. Byl jeden z nejlepších šermířů, zřídkakdy přemožen, a vždy se jí zastal. Jeho přítomnost ji potěšila.

“Jsou to jenom řeči,” dodal Arthfael. “Kdyby byl Maltren lepší bojovník, víc by se zaobíral sebou a ne jinými lidmi.”

Anvin, Vidar a Arthfael vyskočili na koně a odjeli s ostatními a Kyra tam stála, dívala se za nimi a přemýšlela. Proč někteří lidé nenáviděli? přemítala. Nevěděla, jestli tomu někdy porozumí.

Jak vyrazili přes cvičiště, závodili ve velkých kruzích, a Kyra si s posvátným úžasem prohlížela ty ohromné válečné koně a toužila po dni, kdy jednou bude mít také svého vlastního. Pozorovala, jak muží krouží kolem cvičiště, jeli podél kamenných zdí, jejich koně občas uklouzly po sněhu. Muži se chopili kopí, které jim podala dychtivá pážata, a jak objížděli okruh, hodili je na vzdálené terče: štíty visící z větví. Když se trefili, zazvonil v dáli kov.

Viděla, že hodit kopí při jízdě na koni bylo mnohem těžší, než se zdálo a nejeden muž se netrefil, obzvláště, když mířili na ty menší štíty. Z těch, kteří se trefili, jen málokdo střelil přímo doprostřed – kromě Anvina, Vidara, Arthfaela a několika dalších. Maltren se, jak si všimla, netrefil hned několikrát, nadával pod vousy a hleděl se na ni, jak by za to mohla.

Kyra se chtěla zahřát, vytáhla svou hůl a začala s ní točit a otáčet v rukou, nad hlavou, kolem dokola, točila a otáčela ji jako by to byla živá věc. Bodala do imaginárních nepřátel, blokovala imaginární zásahy, střídala ruce, za krkem, kolem pasu, jako by ta hůl byla její třetí ruka, dřevo bylo za ta léta již ohmatané.

Zatímco muži kroužili kolem cvičiště, Kyra odběhla na své vlastní cvičiště, malou část cvičícího prostoru, kterou muži zanedbávali, ale sama ráda využívala. Malé části brnění visely z provazů v lesíku, byly rozvěšeny v různých výškách a Kyra jím probíhala a předstírala, že každý z nich je nepřítel, každého z nich zasáhla svou holí. Vzduch se naplnil řinčením, jak lesíkem probíhala, oháněla se, proplétala a uhýbala, jak se kolem ní houpaly. V její mysli útočila a bránila velkolepě, dobývala armádu imaginárních nepřátel.

“Už jsi někoho zabila?” zazněl posměšný hlas.

Kyra se otočila a uviděla Maltrena, jak přijel na svém koni, pohrdavě se na ni usmál, než zase odjel. Byla dopálená a přála si, aby ho někdo srovnal.

Kyra si dala přestávku a uviděla muže, kteří skončili nácvik s kopím, jak seskočili z koně a utvořili kruh uprostřed paseky. Jejich pážata k nim přiběhla a podala jim dřevěné nácvikové meče ze silného dubu, které vážily téměř tolik, co ocel. Kyra zůstala na okraji, rozbušilo se jí srdce, když sledovala, jak se muži proti sobě utkali a chtěla se k nim, víc než kdy jindy, přidat.

Ještě než začali, Anvin vkročil doprostřed a na všechny se podíval.

“V tento sváteční den se utkáme o zvláštní odměnu,” prohlásil. “Vítěz dostane část hostiny podle vlastní volby!”

Následoval nadšený výkřik, jak se muži na sebe vrhli, cvakání jejich dřevěných mečů zalilo vše kolem, jeden druhého honili tam a zase zpět.

Pře byla přerušovaná troubením, které zaznělo vždy, když byl bojovník zasažen ránou a byl poslán k postranní čáře. Trubka zaznívala často a řady brzy prořídly, většina mužů nyní stála stranou a dívala se.

Kyra stála u postranní čáry s nimi, měla obrovskou touhu se také utkat, i když to nebylo dovoleno. Ale dnes měla narozeniny, dnes jí bylo patnáct a cítila se připravena. Cítila, že byl čas se o to znovu pokusit.

“Nechte mě se také zúčastnit!” naléhala na Anvina, který stál poblíž a díval se.

Anvin zavrtěl hlavou, nespouštěje oči ze souboje.

“Dneska je mi patnáct!” trvala na svém. “Dovolte mi také bojovat!”

Skepticky se na ni podíval.

“Toto je cvičiště pro muže,” přidal se Maltren, který stál na postranní čáře poté, co ztratil bod. “Ne mladé dívky. Můžeš tu sedět a dívat se s pážaty a donést nám vodu, pokud si o ni řekneme.”

Kyra zrudla.

“To se tak bojíš, že by tě porazilo děvče?” oponovala, trvala na svém a uvnitř pocítila rozčilení. Byla přeci dcera svého otce a nikdo neměl právo s ní takto mluvit.

Někteří z mužů se začali hihňat a tentokrát se Maltren začervenal.

“Něco na tom je,” přidal se Vidar. “Možná bychom ji měli dovolit utkat se. Co můžeme ztratit?”

“Utkat se s čím?” oponoval Maltren.

“Mou holí!” vykřikla Kyra. “Proti vašim dřevěným mečům.”

Maltren se zasmál.

“To by byla podívaná,” řekl.

Všechny oči se upřely na Anvina, jak tam stál a přemýšlel.

“Když se zraníš, tvůj otec mne zabije,” řekl.

“Nezraním se,” snažně prosila.

Stál tam celou věčnost a konečně povzdechl.

“Pak v tom nevidím problém,” řekl. “Když už nic jiného, alespoň tě to už umlčí. Pokud tedy tito muži nic nenamítají,” dodal a otočil se na vojáky.

“PRO!” vykřikl jednotně tucet otcových mužů, všichni jí nadšeně fandili. Kyra je za to všechny zbožňovala, více než dokázala vyjádřit. V jejich očích viděla obdiv, který k ní měli, stejné zalíbení, které chovali k jejímu otci. Neměla mnoho přátel a tito muži pro ni znamenali celý svět.

Maltren se posmíval.

“Nechte tu dívku, ať tedy se sebe udělá blázna,” řekl. “Aspoň se jednou provždy ponaučí.”

Zazněla trubka a jak jeden muž opustil kruh, Kyra spěchala dovnitř.

Kyra na sobě pocítila všechny oči jak muži zírali, zjevně to vůbec nečekali. Najednou proti sobě měla protivníka, vysokého muže, svalnatého, třicátníka, silného bojovníka, kterého znala již z dob, kdy otec sloužil u dvora. Ze svého pozorování věděla, že je dobrý bojovník – ale také až příliš sebevědomý, útočil hned na začátku souboje, trochu bezhlavě.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».