Morgan Rice - Vzestup Draků

Její otec, přeborník posledního krále, muž, který vzbuzoval velký respekt, byl jediným mužem v této době, v tomto roztříštěném království, kolem kterého se mohli muži shromáždit. Když se starý král vzdal svého království bez boje, byl to její otec, kterého lidé pobízeli, aby převzal trůn a převzal boj. Časem ho vyhledali nejlepší bojovníci krále a nyní, s vojenskými složkami, které sílily každým dnem, dosahoval Volis moci, která mohla téměř konkurovat hlavnímu městu. Kyra si uvědomila, že snad proto Lordovi muži cítili potřebu je zahanbovat.

Všude jinde v Escalonu, Pandesianští Lordové Guvernéři nedovolovali rytířům shromáždit se, nedovolovali takovou volnost, protože se obávali vzpoury. Ale tady, ve Volisu, to bylo jiné. Zde neměli na vybranou: museli to povolit, protože potřebovali ty nejlepší muže k bránění Plamenů.

Kyra se otočila a rozhlédla se, za zdmi, za vlnitými bělostnými kopci, v dáli, na vzdáleném horizontu, dokonce i skrz sněžení, viděla, i když jen bídně, tlumenou záři Plamenů. Ohňová zeď, která chránila východní hranici Escalonu, Plameny, ohňová zeď padesát stop hluboká a několik set vysoká, hořela jasně jako vždy, prosvětlovala noc, její obrys viditělný na horizontu a stále výraznější, jak se stmívalo. Táhla se téměř padesát mil do široka, Plameny byly jedinou věcí, která od sebe dělila Escalon a národ divokých skřítků na východě.

I tak se podařilo mnoha skřítkům každý rok se sem prodrat a nadělat paseku, a kdyby nebylo Dozorců, statečných mužů jejího otce, kteří se starali o Plameny, Escalon by se stal národem otroků pro skřítky. Skřítkové se báli vody, mohli napadnout Escalon jen po souši, a Plameny byly jedinou věcí, které je drželi v bezpečné vzdálenosti. Dozorci hlídali ve směnách, v hlídkách rotovali, a Pandesie je potřebovala. Ostatní měli také základnu u Plamenů - branci, otroci a zločinci – ale otcovi muži, Dozorci, byli těmi pravými vojáky ze všech a jedinými, kteří věděli, jak udržovat Plameny.

Na oplátku Pandesie dovolila Volisu a jejím mužům několik malých projevů svobody, jako třeba Volis, tato cvičiště, skutečné zbraně – malá ochutnávka svobody, aby se mohli stále cítit jako svobodní bojovníci, i když to ale byla jen iluze. Nebyli to svobodní muži a všichni si toho byli vědomi. Žili ve zvláštní rovnováze mezi svobodou a službou, což nemohl nikdo strávit.

Ale alespoň zde, v Bráně Bojovníků, byli tito muži volní, stejně tak jako bývali dříve, bojovníci, kteří mohli soutěžit, trénovat a zdokonalovat své dovednosti. Byli těmi nejlepšími z Escalonu, lepší bojovníci, než mohla nabídnout celá Pandesie, všichni z nich veteráni Plamenů – a všichni zde sloužili na směny, ani ne den jízdy daleko. Kyra si nepřála nic jiného, než se přidat do jejich řad, dokázat si to, mít základnu u Plamenů, bojovat s opravdovými skřítky, kteří tudy přicházeli, a pomáhat střežit její království před invazí.

Samozřejmě věděla, že jí to nebude nikdy dovoleno. Byla příliš mladá, aby byla přijata – a byla dívka. Mezi členy žádná jiná dívka nebyla a i kdyby byla, její otec by jí to nikdy nedovolil. Jeho muži na ni také pohlíželi jako by byla dítě, když je začala před lety navštěvovat a byli její přítomností pobaveni, jako by byla divák. Ale poté, co muži odešli, zůstala tam sama, trénovala dnem i nocí na prázdném cvičišti, používala jejich zbraně, jejich terče. Nejprve byli překvapeni, když následující den přišli a uviděli šrámy po šípech na svých terčích – a ještě více překvapeni, protože byly zásahy uprostřed terčů. Ale časem si na to zvykli.

Kyře se pomalu dostávalo úcty, při obzvláště vzácných příležitostech jí bylo dovoleno se k nim přidat. A nyní, o dva roky později, všichni věděli, že se trefovala do cílů, které mnozí z nich nezasáhli – a jejich tolerance vůči ní se změnila v něco jiného: měli k ní úctu. Samozřejmě, že se nezúčastnila bitev, jako tito muži, nikdy nezabila člověka nebo nestála na stráži u Plamenů nebo se nikdy neutkala se skřítkem. Neuměla se ohánět mečem, bitevní sekerou nebo halapartnou nebo zápasit jako tito muži. Neměla ani jejich fyzickou sílu a toho jí bylo velice líto.

I přesto Kyra přišla na to, že má přirozený talent v ovládání dvou zbraní a obě z ní dělaly, navzdory její velikosti a pohlaví, hrůzu nahánějícího oponenta: luk a hůl. K tomu prvnímu tíhla přirozeně, zatímco na to druhé narazila náhodou, před několika měsíci, když nemohla uzvednout obouručný meč. Tenkrát se muži smáli její neschopnosti meč udržet a jako urážku jí jeden pohrdavě hodil hůl.

“Schválně, jestli budeš schopná místo toho zvednout tenhle klacek!” zakřičel a ostatní se smáli. Kyra nikdy nezapomněla, jak se v ten moment styděla.

Nejprve pohlíželi otcovi muži na její hůl jako na vtip nakonec ji všichni tito stateční muži, kteří jinak nosili obouručné meče, sekerky a halapartny, které přesekly strom jediným sekem, používali jen jako cvičební zbraň. Na její hůl ze dřeva hleděli jako na hračku a měla kvůli ní ještě méně respektu.

Ale z vtipu se stala neočekávaně mstivá zbraň, které bylo třeba se obávat. Zbraň, proti které se nyní nedokázalo mnoho otcových mužů ubránit. Kyra byla překvapená její lehkostí a ještě více byla překvapená, když zjistila, že ji docela dobře přirozeně ovládala – tak rychle, že sázela rány, zatímco vojáci ještě ani nestihli své meče pozvednout. Nejeden muž, se kterým se utkala, sklidil od hole modřiny a ona se, ránu za ránou, probojovala k respektu.

Kyra, díky nekonečnému trénování o samotě po celé noci, zvládla obraty, které muže ohromovaly, pohyby, kterým žádný z nich úplně nerozuměl. Začali se o její hůl zajímat a ona je začala učit. V Kyřině mysli se její luk i hůl navzájem doplňovaly, oboje mělo stejnou důležitost: luk potřebovala pro boj na velké vzdálenosti a hůl pro boj na blízko.

Kyra také objevila, že má vrozený talent, který těmto mužům chyběl: byla mrštná. Byla jako Střevle potoční v moři pomalu se pohybujících žraloků a zatímco tito stárnoucí muži měli ohromnou sílu, Kyra kolem nich mohla tančit, vyskočit do vzduchu, dokonce kolem nich proletět a přistát v perfektním kotoulu – nebo na nohou. A když se její mrštnost spojila s dovedností, s jakou ovládala svou hůl, pak to byla smrtelná kombinace.

“Co tady dělá ona?” řekl drsný hlas.

Kyra stála po straně cvičiště, vedle Anvina a Vidara, zaslechla blížící se koně, otočila se a uviděla jak k nim cválá Maltren, po boku měl pár vojenských přátel, ještě dýchal zhluboka a třímal měč ze cvičiště. Shora se na ni opovržlivě podíval a jí se z toho zevřel žaludek. Ze všech otcových mužů byl Maltren jediný, který ji neměl rád. Z nějakého důvodu ji nesnášel od prvního momentu, kdy ji spatřil.

Maltren seděl na svém koni a zuřil měl placatý nos a ošklivý obličej a byl to muž, který zbožňoval nenávidět a zdálo se, že v Kyře našel svou oběť. Vždy byl proti její přítomnosti na tomto místě, možná proto, že byla dívka.

“Měla bys být zpátky v tvrzi tvého otce, děvče,” řekl, “a připravovat se na hostinu s ostatními mladými, ignorantskými děvčaty.”

Leo, který byl vedle Kyry, zavrčel na Maltrena a Kyra mu na hlavu položila ruku, aby ho uklidnila a držel se zpátky.

“A proč je tomu vlkovi dovoleno být na našem pozemku?” dodal Maltren.