Morgan Rice - Koule Kandry

Skoro ani nedomluvila a už zalapala po dechu.

„Olivere, podívej.“

V tu chvíli si Oliver všiml, že se číselníky na kompasu pohybují. Jeden se zastavil tak, že ukazoval na list jilmu. Druhý na symbol, který připomínal ptáka. Třetí zůstal na promoční čepici.

Oliver překvapeně vykulil oči.

Ukázal na jilmový list. „Boston.“ Pak na ptáka. „Slavík, anglicky Nightingale.“ A nakonec na čepici. „Profesor.“ Cítil, jak se mu vzrušením dme hruď. „Máte pravdu, musím do Bostonu. Potkat se s profesorem Nightingalem. Má další stopu.“

Paní Belfryová rychle něco napsala do svého zápisníku a pak vytrhla stránku. „Vezmi si tohle, tady bydlí.“

Oliver si papír vzal a zadíval se na bostonskou adresu. Byl tohle další díl do skládačky jeho úkolu? Byl profesor Nightingale další vidoucí?

Opatrně papír přehnul a vložil si ho do kapsy, doslova se těšil, až zase vyrazí na cestu. Vyskočil.

„Počkej,“ zarazila ho paní Belfryová. „Olivere. Co ta kniha?“ Kniha profesora Nightingalea ležela na jejím stole. „Vezmi si ji,“ dodala. „Chci, aby sis ji nechal.“

„Děkuji,“ pronesl Oliver. Cítil pohnutí i vděčnost. Paní Belfryová opravdu byla tou nejlepší nevidoucí učitelkou, kterou měl.

Sebral knihu a zamířil ke dveřím. Když k nim ale došel, ozvala se za ním ještě paní Belfryová.

„Vrátíš se někdy?“

Zastavil se a zadíval se na ni. „To nevím.“

Smutně přikývla. „No, pokud je tohle sbohem, pak už zbývá jen ti popřát hodně štěstí. Doufám, že najdeš, co hledáš, Olivere Blue.“

Oliver cítil v srdci hlubokou vděčnost. Bez paní Belfryové by nejspíš nezvládl první hrozné dny v New Jersey. „Děkuji, paní Belfryová. Díky za všechno.“

Pak vyběhl ze třídy, nemohl se dočkat, až bude sedět v prvním vlaku do Bostonu, aby se konečně setkal s profesorem Nightingalem. Pokud ale měl navždy opustit New Jersey, byla ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.

Tyrani.

Byl právě čas oběda.

Prostě musel napravit ještě jednu špatnost světa.

*

Spěchal dolů po schodech, z jídelny už se k němu ve vlnách nesl pach mastných hranolků. S paní Belfryovou se bavili tak dlouho, že už byl čas jíst.

Výborně, pomyslel si Oliver.

Zamířil do jídelny. Bylo v ní plno studentů a neuvěřitelný hluk. Uviděl Paula a Samanthu, své nepřátele z hodin přírodních věd. Všimli si ho a začali si na něj ukazovat a něco si šuškat. Ostatní děti se na Olivera zadívaly a začaly se mu posmívat. Viděl děti, které po něm házely míče na hřišti. Děti z hodin pana Portendorfera, kterým se hrozně líbilo, když Olivera nazýval Oskarem.

Oliver očima propátrával místnost, až našel, koho hledal: Chrise a jeho kamarády. To oni ho naháněli během bouřky. Kvůli nim se musel schovat v odpadkovém koši. To oni ho nazývali zrůdou, podivínem a spoustou dalších a horších výrazů.

I oni si ho všimli. Krutá dívka, která měla vlasy zapletené do několika copů se začala usmívat. Šťouchla do vytáhlého pihovatého chlapce, který se tvářil tak pobaveně, když Chris držel Olivera v kravatě. Pokud šlo o ně, společně s Chrisem včera Olivera proháněli v bouři a přinutilo ho schovat se v odpadkovém koši. Při pohledu na jejich úsměvy skřípal Oliver zuby. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek.

Chris vzhlédl. Pokud se v obýváku Oliver bál, nedával to teď nijak najevo. Byl přece obklopený svými tyranskými přáteli.

I přes celou jídelnu dokázal Oliver Chrisovi odezírat ze rtů. Mluvil ke svým přátelům. „Hele ho, je jak zmoklá slepice.“

Oliver se soustředil na jejich stůl. A pak zapojil svoji moc vidoucího.

Jejich tácy se začaly zvedat ze stolu. Dívka vyskočila ze židle, naprosto ji to vyděsilo.

„Co se to děje?“

Pihovatý kluk i tlouštík také odskočili od stolu. Oba vypadali stejně vyděšeně a ustrašeně křičeli. Chris prudce vstal. Nevypadal ale vyděšený, vypadal rozčílený.

Všichni ostatní studenti se ohlíželi, aby zjistili, co se to děje. Když si všimli táců vznášejících se jakoby magicky ve vzduchu, začali panikařit.

Oliver poháněl tácy stále výš a výš. A pak, když byly zhruba ve výši hlavy, je obrátil.

Jejich obsah se sesypal na hlavy tyranů.

Aspoň vidíte, jaké to je, být v odpadcích, pomyslel si Oliver.

V jídelně vypukl naprostý chaos. Děti začaly ječet, běhat z místa na místo a vzájemně se strkaly, jen aby se dostaly k východu. Jeden z Oliverových mučitelů – od hlavy až k patě pokrytý bramborovou kaší – uklouzl na rozsypaných fazolích. Než upadl, podrazil nohy dalšímu utíkajícímu dítěti.

I přes chaos viděl Oliver Chrise na druhé straně místnosti. Prohlížel si Olivera přimhouřenýma očima. V obličeji byl rudý vzteky. Nasál vzduch do plic, ukázal ramena a napřímil se, aby vypadal ještě hrozivěji.

Oliver ale žádnou hrůzu necítil. Ani trochu.

„Ty!“ zaburácel Chris. „Vím, žes to byl ty! Vždycky jsem to věděl! Máš nějaký podivný síly, že jo? Seš zrůda!“

Rozběhl se k Oliverovi.

Oliver to ale očekával. Použil svoji moc, aby pokryl podlahu pod Chrisovýma nohama hustým a kluzkým olejem. Chris zakolísal, pak klopýtl a nakonec uklouzl. Nedokázal udržet rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Klouzal po podlaze směrem k Oliverovi, jako by byl na skluzavce.

Oliver otevřel dveře ven. Chris projel kolem něj a pokračoval dál dveřmi. Celou cestu přitom ječel. Klouzal přes dvůr a na Oliverově neviditelné olejové skluzavce pokračoval stále dál, až zmizel z dohledu.

„Měj se!“ zamával mu Oliver.

Snad to bylo naposledy, kdy viděl Christophera Bluea.

Zabouchl dveře a otočil se.

S hlavou zdviženou prošel jídelnou plnou chaosu a sebevědomě propochodoval chodbami Campbellovy juniorské střední školy. Nikdy se necítil lépe, tenhle pocit nemohlo nic překonat.

Když došel k hlavnímu vchodu, oběma rukama otevřel dvoukřídlé dveře. Do tváře ho udeřil závan chladného, čistého vzduchu. Zhluboka se nadechl a připadal si jako znovuzrozený.

A pak si jí všiml.

Pod schody tam stála jediná postava. Černé vlasy. Smaragdové oči.

Oliver tomu nemohl uvěřit. Poskočilo mu srdce. Náhle bušilo nepopsatelnou rychlostí. Zatočila se mu hlava, mozek se snažil přijít na to jak… proč…

Začaly se mu potit ruce a v krku mu vyschlo. Vzrušením mu přeběhl mráz po zádech.

Protože přímo před sebou viděl ztělesnění krásy.

Nebyl to nikdo jiný než Ester Valentiniová.

„Ester?“ vykřikl Oliver.

Položil jí ruce na ramena a vychutnával si pohled na ni. Nemohl uvěřit vlastním očím.

„Olivere,“ usmála se Ester. Objala ho. „Tak jsem tě našla.“

Její hlas byl sladký jako med. Oliver se ho nemohl nabažit. Přitiskl ji k sobě. Bylo skvělé mít ji v náručí. Myslel si, že už ji nikdy neuvidí.

Pak se ale náhle poplašeně vymanil z jejího objetí. „Proč jsi tady?“

Ester po něm blýskla rošťáckým úsměvem. „Ve škole je stroj času. Ukrytý v kapoku. Všimla jsem si, že je na něm vyryté malé X, a protože X značí všechny vstupy, kam můžou jen učitelé, došlo mi, že tam musí být nějaký vchod. Takže jsem trochu čenichala kolem a když jsem viděla zmizet pár učitelů, došlo mi, že tam musí být stroj času. Studenti mají samozřejmě přísný zákaz ho používat.“

Oliver zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že neskutečně nadaná Ester Valentiniová stroj času našla. Nikdo by ale necestoval časem bez velice dobrého důvodu, zvlášť ne do časové osy, kam ten člověk nepatří! Z toho, co se Oliver naučil ve Škole pro Vidoucí, věděl, že cestování do jiné časové osy dá člověku zabrat. I pro něj samotného to bylo zvláštní, a to cestoval zpátky do své vlastní.