Morgan Rice - Koule Kandry

Pak si ale vzpomněl na vize, ve kterých ho rodiče navštěvovali. Působili v nich příjemným dojmem. Laskavým. Přátelským. Řekli mu, že ho mají rádi a že jsou vždy s ním, dohlížejí na něj, vedou ho. Byl si jistý, že budou mít radost, až se s ním sejdou.

Nebo ne?

„Vím to jistě,“ řekl. Ve skutečnosti si ale poprvé jistý nebyl. Co když svůj úkol špatně pochopil?

„A co budeš dělat, až je najdeš?“ zajímalo Ester.

Oliver zvažoval její slova. Museli mít nějaký dobrý důvod, když se ho ještě jako malého vzdali. Nějaký důvod, proč ho nikdy dřív nehledali. Nějaký důvod, proč teď nebyli s ním.

Zadíval se na Ester. „To je dobrá otázka. Popravdě, nevím.“

Oba mlčeli a vlak jimi jemně pohupoval tam a zpátky, zatímco se prodíral krajinou.

Když se za oknem objevila část historického Bostonu, zadíval se Oliver ven. Vypadalo to tam úžasně, jako v nějakém filmu. Zmocnilo se ho vzrušení. I když nevěděl, co bude dělat, až najde své skutečné rodiče, nemohl se jich dočkat.

V tu chvíli se z reproduktoru ozvalo hlášení.

„Příští stanice: Boston.“

Když vlak zastavil ve stanici, cítil Oliver, jak mu buší srdce nadšením. Nikdy dřív necestoval – Blueovi nikdy nebyli na dovolené – takže návštěva Bostonu pro něj byla opravdu vzrušující.

Společně s Ester vystoupili a zamířili do velice rušné nádražní haly. Byla rozlehlá a všude kolem se nacházely mramorové pilíře a sochy. Lidé v oblecích spěchali z místa na místo a něco hlasitě řešili přes mobilní telefony. Oliverovi to připadalo ohromující.

„Tak jo, na Harvardovu univerzitu je to odsud dvě míle,“ pronesl. „Musíme jít přímo na sever a pak přes řeku.“

„Jak to víš?“ zeptala se Ester. „Ten tvůj kompas určuje i směr?“

Oliver se uchechtl a zavrtěl hlavou. Ukázal na velkou barevnou mapu na nádražní zdi. Byly na ní nakreslené všechny turistické zajímavosti, včetně Harvardovy univerzity.

„Aha,“ začervenala se Ester.

Když vyšli ven, rozvířil lehký podzimní větřík spadané listí na chodníku a nebe pročíslo několik zlatých paprsků.

Zamířili směrem ke Cambridge.

„Vypadá to tu úplně jinak než v mé době,“ komentovala Ester.

„Vážně?“ zeptal se Oliver a uvědomil si, že Ester pochází ze 70. let.

„Ano. Je větší provoz. Je tu víc lidí. Studenti ale vypadají pořád stejně.“ Ušklíbla se. „Hnědý manšestr je asi zase v módě.“

Po ulicích se opravdu pohybovalo množství studentů. Většina nesla nějaké knihy a vypadala, že přesně ví, kam míří. Oliverovi připomněli děti ze Školy pro Vidoucí. Ty totiž také věčně někam spěchaly a tvářily se přitom nesmírně vážně.

„Jak se asi mají všichni ve škole?“ zeptal se. „Chybí mi.“

Pomyslel na Hazel, Waltera a Simona, jeho přátele ze Školy pro Vidoucí. Nejvíc mu ale chyběl Ralf. Ralf Black byl totiž nejblíž tomu, co by se dalo označit jako nejlepší kamarád.

„Určitě jim je fajn,“ odpověděla Ester. „Mají spoustu práce s výukou. Doktorka Ziblattová zrovna začínala s astrálními projekcemi, když jsem odešla.“

Oliver vykulil oči. „Astrální projekce? To mě mrzí, že na ně chybím.“

„Mě taky.“

Oliver zaslechl v Esteřině hlase melancholický podtón. Znovu se zamyslel nad tím, co ji vedlo k tomu, že šla za ním. Měl pocit, že za tím musí být něco víc. Něco, co mu neřekla.

Dorazili k mostu přes Charles River. I na řece byla spousta studentů. Plavili se ve veslicích, kánoích a kajacích. Bylo to opravdu živé místo.

Vyrazili přes most.

„Ukazuje kompas něco nového?“ zeptala se Ester.

Oliver ho zkontroloval. „Ne. Pořád stejné čtyři symboly.“

Ester natáhla ruku a Oliver jí předal kompas. Ester si ho ohromeně prohlížela. „Zajímalo by mě, co je zač. Kde se tu zval. Překvapuje mě, že o něm Armando nic nevěděl, je to přece vynálezce.“

„Myslím, že je to technologie vidoucích,“ pronesl Oliver. „Chci tím říct, že jen vesmír zná všechny časové osy a může jimi někoho provázet, takže to tak musí být.“

Ester vrátila kompas Oliverovi a ten ho opatrně uklidil do kapsy.

„Zajímalo by mě, co ví profesor Nightingale,“ pronesla. „Říkals, že byl vidoucí, ne?“

Oliver přikývl. I on byl zvědavý na tajemství kompasu, ale ještě víc ho zajímal profesor Nightingale.

„Myslíš, že bude vědět něco o tvých rodičích?“ zeptala se Ester.

Oliver měl pocit, jako by se mu v krku udělal knedlík. Polkl. „Nechci to zakřiknout, ale všechno mě vede sem. Takže jsem optimista.“

Ester se zakřenila. „To je správné.“

Dorazili na konec mostu a pokračovali dál po hlavní cestě. Byl tam opravdu silný provoz, takže raději přešli do uličky, která vedla souběžně s hlavní silnicí.

Byli zhruba na půl cesty, když si Oliver všiml skupinky chlapců jen o něco starších, než byli on a Ester, postávajících ve stínu. Okamžitě vycítil nebezpečí.

Když se s Ester přiblížili ke skupince, chlapci náhle zvedli oči a začali je pozorovat. Vzájemně se pošťuchovali a něco si šeptali. Bylo jasné, že se baví o Oliverovi a Ester. Jejich kruté pohledy prozrazovaly, že nejsou přátelští.

„A jéje, to vypadá na problém,“ pronesla Ester. Očividně si jich také všimla.

Oliver si vzpomněl na tyrany, se kterými se vypořádal na Campbellově juniorské střední. Když zamířil k dětem, necítil se vůbec tak ohrožený, jako dřív. Cítil ale, že se k němu Ester přitiskla. Zdálo se, že se bojí.

„Pěknej overal!“ vyprskl jeden z chlapců.

Ostatní se rozchechtali.

„Co seš zač?“ ozval se další. „Kominík nebo tak něco?“

Oliver s nimi nenavazoval oční kontakt a přidal do kroku. Ester ho napodobila.

„Hej!“ vykřikl první chlapec. „Mluvím s tebou!“

Náhle se skupinka pohnula a obestoupila je. Celkem šlo o pět chlapců, kteří teď Ester s Oliverem obklíčili. Ester vypadala, že cítí ohromný stres.

„Prosím,“ pošeptala Oliverovi. „Nebojujme. Nemyslím, že by můj štít ustál pět lidí.“

Oliver byl ale naprosto klidný. Viděl Esteřinu moc. A znal i tu svoji. Když byli spolu, nikdo jim nemohl ublížit. Běžný smrtelník rozhodně ne.

Oliver držel hlavu vzpřímenou. „S dovolením,“ pronesl zdvořile. „Nechte nás prosím projít.“

Nejvyšší chlapec ze skupiny si složil ruce na hrudi. „Ne, dokud nevyprázdníte kapsy. Tak šup.“ Natáhl ruku. „Mobil. Peněženku. Všechno.“

Oliver si ale stál za svým. Mluvil klidným, odhodlaným hlasem. „Mobilní telefon nemám, peněženku taky ne. A i kdybych měl, nedal bych vám je.“

Zezadu slyšel Oliver Esteřin hlas, šlo v podstatě jen o šepot. „Olivere, neprovokuj je.“

Nejvyšší chlapec se zachechtal. „Vážně? Tak to si je vezmu sám.“

A chystal se po Oliverovi skočit.

„To bych nedělal,“ upozornil ho Oliver.

Ester okamžitě vyvolala jeden ze svých štítů a vytvořila tak bariéru kolem nich. Chlapec do ní narazil a zatvářil se zmateně. Zkusil to znovu, vrhl se kupředu. Ale neproniknutelná bariéra ho zastavila jako neprůstřelné sklo.

„Na co čekáš, Larry?“ povzbuzoval ho třetí chlapec. „Chyť ho!“

„Nemůžu,“ vykoktal Larry a tvářil se stále zmateněji. „Něco mi překáží.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal čtvrtý chlapec.

I on se vrhl kupředu, ale narazil do Esteřiny bariéry a bolestně vykřikl.