Morgan Rice - Koule Kandry

Paní Belfryová se zatvářila otráveně. „Paule, přilepit si ruce ke stolu není zrovna nejlepší nápad.“

Celá třída se nezřízeně chechtala.

„Já to nebyl, paní Belfryová!“ vykřikl Paul. „Něco divného se se mnou děje!“

V tu chvíli Samantha znovu hromově kýchla.

Oliver se usmál a obrátil se zpátky k tabuli.

Paní Belfryová znovu zatleskala. „Dávejte všichni pozor. Sir Isaac Newton byl anglický matematik a fyzik. Ví někdo, kdy objevil gravitační zákon?“

Oliver znovu sebevědomě zvedl ruku. Byl sám. Paní Belfryová se na něj podívala a přikývla. Zdálo se, jako by měla radost, že už se nestydí hlásit. Minule z něj musela odpovědi doslova tahat.

„Ano, Olivere?“

„1867.“

Rozzářila se. „Správně.“

V tu chvíli Oliver zaslechl Paula, jak se mu zase posmívá. Přilepit mu ruce k lavici očividně nestačilo. Oliver mu musel zavřít i pusu.

Ohlédl se a zamračil se na Paula. Představil si, jak zipem zavírá Paulovu pusu. Pak tu představu poslal dál. V tu chvíli se Paulovy rty skutečně semknuly.

Paul začal vydávat tlumené zvuky paniky. Studenti se začali otáčet. Někteří při tom podivném pohledu vyjekli. Paní Belfryová vypadala znepokojeně.

Oliver si okamžitě uvědomil, že zašel příliš daleko. Rychle vzal zpátky všechno, co Paulovi provedl, rozepnul mu rty i odlepil ruce. Bylo ale příliš pozdě. Paul na něj zíral vykulenýma očima a pak na něj ukázal.

„Ty! Tys to udělal! Seš zrůda!“

Teď už Olivera zahrnovaly urážkami všechny děti. Zadíval se na paní Belfryovou. V jejích očích se zračila podivná zmatenost. Jako kdyby se ho na něco mlčky ptala.

Ze třídy se zatím ozývalo sborové „Zrůdo!“ a paní Belfryová zkusila znovu zatleskat.

„Všichni se uklidněte! Ticho!“

Oliverovi spolužáci ale byli jako smyslů zbavení. Nahrnuli se kolem Olivera, ukazovali si na něj a vulgárně mu nadávali. Připadal si jako lovná zvěř. Bylo to příšerné.

Přál by si, aby mu všichni dali pokoj. Zavřel oči a použil svoji moc. Náhle zavládlo naprosté ticho.

Oliver otevřel oči a viděl, že se děti chytají za krk a pusu. Pořád ještě jako by křičely, ale přitom nevydávaly žádný zvuk. Jako kdyby jim Oliver prostě vypnul hlasivky.

Ostatní od něj začali couvat. Mířili ke dveřím. Brzy už divoce vybíhali z místnosti. Oliver ale ještě neskončil. Potřeboval jim dát lekci, aby ostatní už nešikanovali, aby jim nenadávali a aby si na ostatní neukazovali. Museli jim dát za vyučenou.

Zatímco všichni běželi do chodby, vyvolal Oliver bouřkový mrak. Začalo pršet a děti byly brzy promočené, jako kdyby se spustil požární alarm a sprinklery.

Z učebny vyběhlo i poslední dítě. Zůstal tam jen Oliver a paní Belfryová.

Podíval se na ni a těžce polkl. Nebylo pochyb, odhalil jí svoji moc.

Paní Belfryová odběhla ke dveřím a zabouchla je. Obrátila se k Oliverovi a mezi obočím měla přísnou vrásku. „Co jsi zač?“

Oliver ucítil tíhu na hrudi. Co si o něm paní Belfryová pomyslí? Pokud se ho bude bát a bude si myslet, že je zrůda, stejně jako jeho spolužáci, zničí ho to.

Udělala krok směrem k němu. „Jak jsi to udělal?“

Když se ale přiblížila, uvědomil si Oliver, že v jejím výraze nebyl šok, ani strach. Byl to zvědavý pohled. Užaslý.

Přitáhla si k němu židli a posadila se. Upřeně si ho prohlížela a v očích jí jiskřilo. „Co jsi zač, Olivere Blue?“

Oliver si vzpomněl na kompas. Navedl ho sem, k paní Belfryové. Bylo to znamení vesmíru, že jde o někoho, komu může věřit. Někoho, kdo mu pomůže s jeho úkolem.

Potlačil nervozitu a začal vyprávět.

„Mám moc. Moc nad elementy a přírodními silami. Můžu cestovat časem a měnit historii.“

Paní Belfryová mlčela. Dívala se na něj a několikrát přitom zamrkala. Nakonec promluvila.

„Vždycky jsem si myslela, že se nějak lišíš.“ Tón jejího hlasu prozrazoval, že je ohromená.

Olivera to šokovalo. Paní Belfryová ho vůbec nepovažovala za zrůdu. Srdce mu poskočilo radostí.

„Vy mi věříte?“ zeptal se.

Přikývla. „Ano, věřím.“ Pak se k němu naklonila o něco blíž a pozorně si ho prohlížela. „A teď mi o všem řekni.“

A tak Oliver vyprávěl. Začal samozřejmě od začátku, od chvíle, kdy přišla bouře. Pro paní Belfryovou to bylo včera, ale pro Olivera uběhly celé dny.

Řekl ji o Armandu Illstromovi i Lucasovi. O tom, jak potkal Ralfa Blacka a o jejich cestě do Školy pro Vidoucí. O tom, že samotná škola je mezi dimenzemi a dá se do ní dostat jen speciálním portálem v roce 1944. Řekl jí o vyučování, doktorce Ziblattové a mezidimenzionálních portálech. Řekl jí o jídelně a stolech ve vzduchu, o Hazel Kerrové, Simonu Cavendishovi i Walteru Stroudovi, skvělém hráči switchitu. Řekl jí o Kouli Kandry a kanceláři s nulovou gravitací profesora Ametysta. O spacích kapslích a testu, který určil, jaký typ vidoucího je. Pak vyprávěl o své schůzce s Ester Valentiniovou a o útoku na školu. Vyprávěl o událostech v nacistickém Německu a Lucasově bombě. Ukázal jí amulet, který dostal od profesora Ametysta, ten, který se měl zahřát, když bude poblíž portál, který by Olivera zavedl zpátky do Školy pro Vidoucí. A konečně jí řekl o svých rodičích, o tom, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina a jak chce najít svoji mámu a tátu, lidi ze svých vizí.

Oliver se odmlčel, protože víc už toho nebylo.

Paní Belfryová vypadala ohromeně. Jen pomalu přikývla a těkala přitom očima ze strany na stranu. Jako by se snažila vyrovnat se se vším, co jí právě řekl. Oliver si uvědomil, že toho na ni možná bylo moc a doufal, že jí nevybuchne hlava.

„Fascinující,“ pronesla nakonec.

Pohodlně se opřela a nespouštěla z něj pohled. V očích se jí zračila zvědavost a úžas.

Oliver mlčel a čekal, žaludek se mu svíral očekáváním.

Paní Belfryová si nakonec poklepala na bradu. „Mohla bych vidět ten tvůj kompas?“

Oliver ho vyndal z kufru a podal jí ho. Ona ho velice pomalu prozkoumávala a pak náhle jako by ožila.

„Takový už jsem viděla…“

„Vážně?“

„Ano, patřil profesoru Nightingaleovi, na Harvardu. Je to můj bývalý učitel. Nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“

Její vzrušení bylo doslova hmatatelné. Oliver ji sledoval, jak vyskočila a rozběhla se ke knihovně. Vyjmula jednu učebnici a podala mu ji.

Oliver se na ni zvědavě podíval. Přečetl si název na přední straně vazby. „Teorie cestování časem.“ Zalapal po dechu a setkal se s pohledem paní Belfryové. „Já… já to nechápu.“

Paní Belfryová se znovu posadila. „Profesor Nightingale je specialista na fyziku – a zvlášť se věnuje cestování časem.“

Oliverovi se zatočila hlava. „Vy myslíte, že je taky vidoucí? Jako já?“

Vždycky si myslel, že je ve své časové ose jediný vidoucí. Možná byl ale tenhle profesor Nightingale druhý vidoucí. Možná, že právě proto ho kompas navedl k paní Belfryové.

„Kdykoli mě učil o nějakém vynálezci, vždycky mluvil, jako by ho znal osobně.“ Šokovaně si přitiskla ruku na ústa. „Teď mi došlo, že je opravdu znal. Musel cestovat časem a setkat se s nimi!“

Na Olivera toho bylo moc. Srdce mu prudce bušilo. Paní Belfryová ho ale vzala za ruku, aby ho uklidnila.

„Olivere,“ pronesla jemně, „myslím, že se s ním musíš setkat. Myslím, že patří na tvoji cestu vedoucí k rodičům i tvému předurčení.“