Morgan Rice - Aréna Dvě

Zběsile mává rukama a já ho nemohu přejet. Zároveň nemohu snést ho zde nechat.

Náhle zastavujeme jen několik stop od toho muže. Stojí tam s doširoka otevřenýma očima, jako by nečekal, že skutečně zastavíme.

Logan neplýtvá časem a vyskočí ven, obě ruce má na pistoli a míří na mužovu hlavu.

“USTUP!” křičí.

Také vyskočím.

Muž pomalu zvedá paže, vyhlíží otřeseně, jak udělá pár kroků vzad.

“Nestřílejte!” prosí muž. “Prosím! Jsem stejný jako vy! Potřebuji pomoc. Nemůžete mě tu nechat zemřít. Umírám hlady. Nejedl jsem už několik dnů. Vezměte mě s sebou. Prosím. Prosím!”

Hlas mu poskakuje a v jeho tváři vidím utrpení. Vím, jak se cítí. Není to tak dávno, kdy jsem na tom byla jako on, tady v horách jsem žebrala o jídlo, jen abych přežila. Nyní na tom nejsem o moc lépe.

“Vezměte si tohle!” řekne muž, sundá svůj šíp a toulec se šípy. “Je to vaše! Nejsem nebezpečný!”

“Pohybuj se pomalu,” varuje ho Logan, stále nedůvěřivý.

Muž se opatrně natahuje a podává svou zbraň.

“Brooke, vezmi to,” říká Logan.

Udělám krok kupředu a chytím luk a šíp a hodím je dozadu na náklaďák.

“Vidítě,” říká muž a začíná se usmívat. “Nejsem nebezpečný. Jen se k vám chci přidat. Prosím. Nemůžete mě tu nechat zemřít.”

Logan se pomalu přestane mít na pozoru a trochu sníží svou zbraň. Ale na muže se stále po očku vytrénovaně dívá.

“Je nám líto,” řekne Logan. “Nemůžeme si dovolit krmit dalšího člověka.”

“Počkej!” vykřiknu na Logana. “Nejsi tu sám. Nerozhoduješ jenom ty.” Otočím se k tomu muži. “Jak se jmenuješ?” ptám se. “Odkud jsi?”

Zoufale se na mě podívá.

“Jmenuji se Rupert,” řekne. “Už tady na hoře přežívám dva roky. Tebe i tvou sestru jsem zahlédl už dříve. Když ji vzali otrokáři, snažil jsem se pomoci. Jsem ten, který porazil ten strom!”

Srdce se mi zlomí, když to dořekne. To je on, kdo se nám snažil pomoci. Nemohu ho zde jen tak nechat. To není správné.

“Musíme ho vzít s sebou,” říkám Loganovi. “Jeden další se k nám vejde.”

“Neznáš ho,” odpovídá Logan. “A kromě toho nemáme dost jídla.”

“Umím lovit,” říká muž. “Mám luk a šíp.”

“To ti je tady nahoře k ničemu,” řekne Logan.

“Prosím,” říká Rupert. “Mohu vám pomoci. Prosím. Nechci vaše jídlo.”

“Bereme ho s sebou,” řeknu Loganovi.

“Ne, nebereme,” odpoví mi. “Toho muže neznáš. Nevíš o něm vůbec nic.”

“O tobě toho moc nevím,” řeknu Loganovi a můj vztek se ještě utvrzuje. Nesnáším, jak umí být tak cynický, tak opatrný. “Nejsi jediný, kdo má právo žít.”

“Jestli ho vezmeš, všechny nás tím ohrozíš,” říká. “Nejen sebe. Také tvojí sestru.”

“Jestli si dobře pamatuji, jsme tři,” zazní Breein hlas.

Otočím se a vidím, že seskočila z náklaďáku a stojí za námi.

“A to znamená, že máme demokracii. A můj hlas se počítá. A já hlasuji pro to, abychom ho vzali s sebou. Nemůžeme ho tu jen tak nechat zemřít.”

Logan zatřese hlavou a vypadá znechuceně. Bez dalšího slova, a s pevně skousnutou čelistí, se otočí a naskočí zpět do náklaďáku.

Muž se na mě podívá s ohromným úsměvem, jeho obličej se svraští do tisíce vrásek.

“Děkuji,” zašeptá. “Nevím, jak vám poděkovat.”

“Jen běž, než si to rozmyslí,” řeknu, zatímco se otočíme k náklaďáku.

Jak se Rupert přiblíží ke dveřím, Logan řekne, “Nebudeš sedět vpředu. Jdi si sednout dozadu na pickup.”

Ještě, než se mohu ohradit, Rupert šťastně naskočí dozadu na pickup. Bree naskočí dovnitř, stejně jako já, a vyrazíme.

Je to nervy drásající zbytek cesty k řece. Jak jedeme, nebe tmavne, neustále hledím na západ slunce, krvavý mezi mraky. Venku se každou chvilku více ochlazuje a sníh za jízdy tuhne, na některých místech se mění v led a řízení je tak ošidnější. Ukazatel paliva klesá a bliká červeně a i když už nám zbývá jen necelá míle, cítím, jako bychom bojovali o každičký kousek cesty. Také cítím, jak napjatý je Logan kvůli našemu pasažérovi. Je to další neznámá. Další, kterého je třeba nakrmit.

V tichosti pobízím náklaďák, aby pokračoval v cestě, nebe, aby zůstalo prosvětlené, sníh, aby neztuhnul, zatímco přidávám plyn. A zrovna, když si myslím, že tam snad nikdy nedojedeme, zahneme za zatáčku a já vidím naši odbočku. Nesnadno zatočím na úzkou vesnickou cestu, která se svažuje k řece, pobízím náklaďák, aby tam dojel. Vím, že loď je už jen několik stovek yardů daleko.

Zahneme za další zatáčku a v ten moment se mi v srdci uleví, protože spatřím loď. Stále tam je, pohupuje se na vodě, a vidím, jak tam Ben stojí, vypadá nervózně a na horizontu vyhlíží náš příjezd.

“Naše loď!” vykřikne vzrušeně Bree.

Naše cesta je ještě hrbolatější, jak cestou z kopce zrychlujeme. Ale dokážeme to. Srdce mám přehlcené úlevou.

A najednou, jak sleduji horizont, uvidím v dálce něco, z čeho mně poskočí srdce. Nemohu tomu uvěřit. Logan to musel spatřit ve stejný moment.

“Zatraceně,” zašeptá.

V dáli, na Hudsonu, je loď otrokářů – velká, lesklá, černá motorová loď, která se žene přímo k nám. Je dvakrát větší, než naše a jsem si jistá, že je lépe vybavena. A co je ještě horší, uvidím za ní další loď, která je ještě v dáli.

Logan měl pravdu. Byli mnohem blíž, než jsem si myslela.

Dupnu na brzdy a smykem se zastavíme ani ne deset yardů od břehu. Zařadím parkování, otevřu dveře a vyskočím ven, jsem připravena běžet k lodi.

Najednou něco není v pořádku. Najednou nemohu dýchat a cítím pevný stisk kolem krku; pak cítím, jak jsem tažena zpátky. Nedostává se mi vzduch, vidím hvězdičky a nerozumím, co se děje. Obklíčili nás snad otrokáři?

“Nehýbej se,” zasyčí mi hlas do ucha.

Na krku ucítím něco ostrého a studeného a uvědomím si, že je to nůž.

A pak si uvědomím, co se stalo: Rupert. Ten cizinec. On mě přepadl.

“ODHOĎ SVOU ZBRAŇ!” křičí Rupert. “TEĎ!”

Logan stojí jen pár stop daleko, jeho pistole je pozvednutá a míří přímo za mou hlavu. Drží ji na místě a já vidím, že promýšlí, jestli má toho muže střelit do hlavy. Vidím, že to chce udělat, ale obává se, aby mě nezasáhl.

Nyní si uvědomuji, jak jsem byla hloupá, že jsem tohoto člověka vzala s sebou. Logan měl celou dobu pravdu. Měla jsem ho poslechnout. Rupert nás jen celou tu dobu využíval, chtěl si vzít naši loď, naše jídlo a zásoby a získat to vše jen pro sebe. Je naprosto zoufalý. V momentě si uvědomuji, že mě chtěl zabít. O tom nemám pochyby.

“Vystřel!” křičím na Logana. “Udělej to!”

Věřím Loganovi – vím, že střílí dobře. Ale Rupert mě drží pevně a já vidím, že Logan váhá, není si jistý. V ten okamžik vidím v Loganových očích, jaký má strach, že mě ztratí. Není mu to nakonec jedno. Opravdu se o mě obává.

Logan pomalu vezme zbraň a položí si ji do otevřené dlaně, pak ji pomalu položí na sníh. Srdce mi poskočí.

“Nech ji jít!” přikáže.

“To jídlo!” zakřičí na něj Rupert, na uších cítím jeho teplý dech. “Dva pytle! Přines mi je! Teď!”

Logan pomalu kráčí dozadu do vozu, sáhne pro ně a vytáhne čtyři těžké pytle, pak jde směrem k muži.