Morgan Rice - Aréna Dvě

“Mohli bychom zůstat na místě,” řekne. “Pár dnů vyčkat. Ujistit se, že kolem nás projedou.”

“V tomhle počasí? Jestli nenajdeme nějaké přístřeší, zmrzneme tu. A pak už nebudeme mít nic k jídlu. Nemůžeme tu zůstat. Musíme se pohnout.”

“Aha, najednou se chceš pohnout,” řekne.

Zírám na něj – opravdu mi začíná lézt na nervy.

“Tak dobře,” řekne. “Vyrazíme za rozbřesku. A do té doby, pokud tu zůstáváme přes noc, musíme hlídat. Budeme se střídat. Já začnu, potom ty, pak Ben. Teď se vyspěte. Ani jeden z nás se nevyspal a všichni to potřebujeme. Platí?” zeptá se a dívá se střídavě na mě a na Bena.

“Platí,” řeknu. Má pravdu.

Ben neodpoví, stále se dívá do daleka a je ztracen ve svém vlastním světě.

“Hej,” řekne Logan hrubě, opře se a kopne nohou, “Mluvím s tebou. Platí?”

Ben se pomalu otočí a podívá se na něj, potom kývne. Ale nejsem schopná říci, jestli ho opravdu slyšel. Je mi Bena tak líto; je to jako by tu vůbec nebyl. Je jasné, že je tak přemožen smutkem a pocitem viny vůči svému bratrovi. Nedokážu si ani představit, čím právě prochází.

“Dobře,” řekne Logan. Zkontroluje své náboje, natáhne zbraň, potom seskočí z lodi na vedlejší molo. Loď se zahoupe, ale neodpluje. Logan stojí na suchém mole, prohlíží si okolí. Sedne si na dřevěný sloupek a hledí do tmy, na klíně má položenou zbraň.

Usadím se vedle Bree a dám jí ruku kolem ramen. Rose se k nám také nakloní a já obejmu obě dvě.

“Odpočiňte si. Zítra nás čeká dlouhý den,” řeknu a potají přemýšlím, jestli to bude naše poslední noc na této planetě. Přemýšlím, jestli bude vůbec nějaký zítřek.

“Ne, dokud se nepostarám o Sašu,” řekne Bree.

Saša. Skoro jsem zapomněla.

Pohlédnu a vidím zmrzlé tělo našeho psa na druhém konci lodi. Nemohu uvěřit, že jsme ji sem dovezli. Bree je loajální majitelka.

Bree vstane, v tichosti přejde loď a stojí nad Sašou. Poklekne a hladí ji po hlavě. Její oči se v měsíčním svitu zvětší.

Přijdu k ní a pokleknu vedle. Také hladím Sašu, jsem jí navždy vděčná za to, že nás chránila.

“Mohu ti pomoci ji pohřbít?” ptám se.

Bree kývne, stále hledí dolů a ukápne jí slza.

Společně se sehneme, zvedneme Sašu a nakloníme se s ní přes okraj lodi. Obě ji držíme a ani jedna ji nechceme pustit. Pohlédnu na tu mrazivou, tmavou vodu Hudsonu pod námi, vlnky se na ní pohupují.

“Chceš něco říci?” zeptám se, “ještě, než ji necháme jít?”

Bree se podívá dolů a mrká, aby se zbavila slz, její obličej je ozářen měsíčním svitem. Vypadá andělsky.

“Byl to dobrý pes. Zachránila mi život. Doufám, že je teď na lepším místě. A doufám, že ji znovu uvidím,” říká a hlas se jí třese.

Natáhneme se a pomalu dáváme Sašu do vody. S lehkým šplouchnutím padne její tělo do vody. Vteřinu nebo dvě plave a pak se začne potápět. Proudy Hudsonu jsou silné a rychle tělo táhnou s sebou, směrem na otevřenou vodu. Díváme se za ní, jak se pohupuje, napůl ponořená, v měsíčním svitu, a pluje dál a dál. Cítím, jak se mi láme srdce. Připomíná mi to, jak blízko jsme byli tomu, aby od mě byla Bree navždy odtržena a odplula po Hudsonu stejně jako Saša.

*

Nevím, kolik hodin uběhlo. Je pozdě v noci a já ležím na lodi, schoulená k Bree a Rose, přemýšlím a nemohu spát. Ani jeden z nás nepromluvil, od té doby, co jsme vyslali Sašu po vodě. Všichni tu jen sedíme v neradostném tichu, loď se jemně pohupuje. Pár stop od nás sedí Ben, je také ztracen ve svém vlastním světě. Zdá se, že je více mrtvý, než živý; někdy, když na něj pohlédnu, cítím, jako bych hleděla na chodícího ducha. Je to zvláštní: všichni tu společně sedíme, ale přesto jsme od sebe tolik vzdálení.

Logan je od nás asi deset yardů, svědomitě hlídá na mole, v ruce má zbraň a rozhlíží se. Dokážu si ho představit jako vojáka. Jsem ráda, že nás ochraňuje a vzal si první směnu. Jsem unavená, vyčerpaná až na kost a netěším se na to, že budu muset převzít další směnu. Vím, že bych měla spát, ale nemohu. Ležím tu s Bree v náručí a v hlavě se mi honí myšlenky.

Myslím na to, jak je teď svět bláznivý. Jen stěží mohu uvěřit, že je to všechno skutečné. Je to jako jedna dlouhá noční můra, která nemá konce. Každou chvíli, když si myslím, že jsem v bezpečí, se něco stane. Když si vzpomenu, mohu jen stěží uvěřit, jak málo stačilo, aby mě Rupert zavraždil. Bylo to ode mě tak hloupé ho litovat a nechat ho jet s námi. Stále nemohu pochopit, proč začal šílet. Co si myslel, že získá? Byl tak zoufalý, že by nás všechny zabil, vzal naši loď a zmizel – jen aby měl pro sebe víc jídla? A kam by jel? Byl jen zlý? Psychotický? Anebo to byl dobrý člověk a ztratil nervy po letech o samotě a hladovění a mrznutí?

Ráda bych věřila tomu druhému, že někde uvnitř byl dobrý člověk a v ten moment se jen zbláznil. Doufám v to. Ale to už se nikdy nedozvím.

Zavřu oči a myslím na to, jak blízko jsem byla tomu, abych byla zabitá, cítím chladný kov jeho nože na svém krku. Příště už nebudu důvěřovat nikomu. Nezastavím kvůli nikomu. Nebudu nikomu věřit. Udělám cokoli, jen abych se ujistila, že Bree, Rose, já a ostatní přežijeme. Už žádné další šance. Žádná další rizika. Jestli to znamená, že musím být bezcitná, tak budu.

Když tak vzpomínám, cítím, že každá hodina na Hudsonu byla bojem o život. Nemohu přijít na kloub tomu, jak by se nám mohlo podařit dostat se až do Kanady. Byla bych překvapená, kdybychom přežili následujících několik dní, nebo dokonce i těch několik dalších mílí na vodě. Vím, že nemáme velkou naději. Pevně svírám Bree, vím, že toto může být naše společná noc. Alespoň padneme za boje, na našich vlastních nohou a ne jako otroci a vězni.

“Bylo to tak strašidelné,” řekne Bree.

Její hlas mě ve tmě vyleká. Je tak jemný a nejprve se zamyslím, zda vůbec promluvila. Už několik hodin neřekla ani slovo a já jsem si myslela, že spí.

Otočím se a vidím, že její oči jsou otevřené a vyděšeně se dívají.

“Co tě polekalo, Bree?”

Zatřese hlavou a čeká několik vteřin, než promluví. Uvědomím si, že vzpomíná.

“Vzali mě. Byla jsem úplně sama. Potom mě dali do autobusu a vezli mě k lodi. Byli jsme k sobě všichni přivázáni. Byla strašná zima a všichni jsme byli vyděšení. Vzali mě dovnitř toho domu a neuvěříš, jaké věci jsem viděla. Co dělali těm ostatním dívkám. Stále slyším jejich výkřiky. Nemohu je dostat z hlavy.”

Její obličej se svraští, jak začne plakat.

Srdce se mi rozskočí na milión kousíčků. Nedokážu si ani představit, čím si prošla. Nechci, aby na to myslela. Cítím, jako by byla navždy poznamenaná a je to moje vina.

Pevně ji stisknu a políbím ji na čelo.

“Šššš,” šeptám. “Už je to v pořádku. Už je to všechno za námi. Už na to nemysli.”

Ale ona nadále pláče.

Bree zaboří svůj obličej do mé hrudi. Houpu ji, zatímco ona pláče a pláče.

“Je mi to tak líto, drahoušku,” řeknu. “Je mi to tolik, tolik líto.”

Kéž bych ji toho mohla úplně zbavit. Ale nemůžu. Nyní je to její součástí. Vždycky jsem ji chtěla chránit, od všeho ji chránit. A nyní je její srdce plné hrůzy.

Jak jí kolíbám, přeji si, abychom byli kdekoli jinde, jen ne tady. Přeji si, aby všechno bylo tak, jak to bylo dřív. Vrátit se v čase. Zpět do dob, kdy byl svět dobrý. Zpět k našim rodičům. Ale nemůžeme. Jsme tady.