Morgan Rice - Klenot Pro Šlechtu

„Ne,“ vydechla Angelica, jako by to slovo mělo moc ji zachránit. „Prosím, dokážu to napravit.“

„Měla jsi dost možností,“ pronesla vdova. „Jestli si tě můj syn nevezme dobrovolně, nebudu ho nutit žít s takovou zrůdou, jako jsi ty.“

„Šlechtická rada… má rodina…“

„Ano, jistě. Nejspíš ti nebudu moct dát Olověnou masku,“ přikývla královna. „Ale jsou i jiné způsoby. Právě tě opustil snoubenec. Královna se k tobě nezachovala příliš laskavě. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem si všimnout, jak rozrušená jsi byla, tak zranitelná…“

„Ne,“ vydechla znovu Angelica.

Královna se podívala na strážného za Angelicou. „Vezmi ji na střechu a shoď ji dolů. Ať to vypadá, jako by spáchala sebevraždu ze žalu nad ztrátou Sebastiana. Pozor, ať tě nikdo nevidí.“

Angelica se snažila škemrat o milost, snažila se vyprostit, ale strážný byl příliš silný. Pozadu ji táhl z místnosti. Udělala tak jedinou věc, kterou ještě nezkusila a začala ječet.

Rupert se zalykal vztekem. Mířil ashtonskými ulicemi směrem k přístavu. Měl projíždět na koni a vychutnávat si skandování rozradostněných davů. Oslavovat vítězství. Všichni měli volat jeho jméno a házet po něm květiny. Kolem měly stát ženy, rozdychtěné se po něm vrhnout. Mladí muži, kteří by žárlili, že nikdy nebudou na jeho místě.

Místo toho byly ulice poloprázdné a všichni ubožáci kolem se starali o svou práci, ať už v době, kdy neoslavovali své vládce, dělali cokoli.

„Výsosti, je všechno v pořádku?“ zeptal se sir Quentin Mires. Patřil k tuctu vojáků, které vybrali, aby ho doprovodili na loď. Nejspíš proto, aby neutekl. Nejspíš měli rozkaz zjistit, kde je Sebastian, dřív, než Rupert odpluje. Ani zdaleka to nebylo takové, jaké si Rupert představoval. Vždyť ani nepřipomínali čestnou stráž.

„Ne, sire Quentine,“ odpověděl Rupert. „Nic není v pořádku,“

Měl teď být za hrdinu. Bez problémů zastavil invazi ve chvíli, kdy se jeho matka i bratr chtěli zachovat jako zbabělci. Báli se udělat, co bylo nutné. On se zachoval jako princ, kterého království potřebovalo a co za to dostal?

„Jaké to vlastně je v Blízkých koloniích?“ zeptal se.

„Slyšel jsem, že je každý ostrov jiný. Některé jsou kamenité, jiné písčité a na jiných jsou močály, výsosti,“ odpověděl sir Quentin.

„Močály,“ zopakoval Rupert. „Matka mě posílá, abych pomáhal vládnout nad močály.“

„Slyšel jsem, že je tam spousta divokých zvířat,“ pronesl sir Quentin. „Někteří výzkumníci tam strávili celé roky a doufali, že objeví nové druhy.“

„Takže močály plné kdo ví čeho?“ pronesl Rupert. „Víš, že to nijak nevylepšuješ, sire Quentine?“ Rozhodl se položit důležitější otázky. „Jsou tam nějaká hráčská doupata? Známé kurtizány? Zajímavé místní pití?“

„Slyšel jsem, že víno—“

„Víno mě nezajímá!“ štěkl Rupert. Nemohl si pomoct. Za normálních okolností by se snažil chovat jako princ z pohádky. „Omlouvám se, sire Quentine, ale kvalita vína nebo rozmanitost místní zvířeny nijak nemění fakt, že jsem vlastně vyhnán do exilu.“

Muž sklonil hlavu. „Ne, výsosti, to máš pravdu. Tohle sis nezasloužil.“

To bylo prohlášení stejnou měrou pravdivé jako neužitečné. Samozřejmě, že tohle si nezasloužil. Byl starším z bratrů a právoplatný následník trůnu. Zasloužil si něco úplně jiného.

„Napůl jsem chtěl matce říct, že tam nepůjdu,“ pronesl Rupert. Rozhlédl se kolem. Nikdy by si nemyslel, že mu bude chybět smradlavé, špinavé město, jakým byl Ashton.

„To by bylo… nemoudré, výsosti,“ dovolil si říct sir Quentin. Pronesl to takovým tónem, ze kterého bylo jasné, že se snaží nenazvat Ruperta naprostým idiotem. Nejspíš si myslel, že si toho Rupert nevšimne. Lidé si často mysleli, že je Rupert úplně hloupý. Až do chvíle, než bylo příliš pozdě.

„Já vím, já vím,“ řekl Rupert. „Kdybych zůstal, mohla by mě popravit. Myslíš, že by mě matka nechala popravit?“

Odmlka byla příliš dlouhá. Sir Quentin hledal správná slova.

„Takže myslíš. Opravdu si myslíš, že by moje matka popravila vlastního syna.“

„Získala si pověst jisté… bezohlednosti,“ podotkl dvořan. Opravdu takhle lidé s vazbami na Šlechtickou radu normálně mluvili? „A i kdyby nenechala popravit tebe, lidé kolem tebe by byli… zranitelní.“

„Aha, takže se bojíš hlavně o vlastní krk,“ pronesl Rupert. To už dávalo smysl. Lidé, jak zjistil, si hleděli převážně vlastních zájmů. To se dozvěděl už dávno. „Myslel jsem si, že tvé kontakty ve Šlechtické radě jsou dost silné na to, aby tě udržely v bezpečí. Zvlášť po takovém vítězství.“

Sir Quentin pokrčil rameny. „Měsíc nebo dva možná. Teď nás podporují. Ale současně pořád mluví o zneužití královské moci, o tom, že jsi konal bez jejich souhlasu. Ve chvíli, kdy změní názor, by člověk mohl přijít o hlavu.“

Sir Quentin možná přijde o hlavu tak jako tak, jestli bude naznačovat, že Rupert potřebuje něčí svolení k tomu, aby mohl konat. Rupert se měl stát králem!

„A samozřejmě, i kdyby tě nepopravila, výsosti, mohla by tě tvoje matka uvěznit nebo poslat na nějaké horší místo. Samozřejmě s eskortou, aby se ujistila, že dorazíš v pořádku.“

Rupert mávl rukou k mužům, kteří ho obklopovali a udržovali krok s ním i sirem Quentinem.

„A já myslel, že právě to se stalo.“

Sir Quentin zavrtěl hlavou. „Tohle jsou muži, kteří s tebou bojovali proti Nové armádě. Respektují smělost tvých rozhodnutí a chtěli se postarat, abys neodjel sám. Bez doprovodu.“

Takže to byla čestná stráž. Rupert si nebyl jistý, jestli to tak opravdu brát. Přesto, když se rozhlédl, všiml si, že většina mužů jsou důstojníci, a ne prostí vojáci. A většina z nich vypadala šťastně, že jde po jeho boku. Trochu to připomínalo obdiv, po kterém Rupert tak toužil, ale přesto to nerozptýlilo hořkost, kterou cítil kvůli matčinu rozhodnutí.

Bylo to ponižující a jak znal matku, bylo to tak schválně.

Dorazili do přístavu. Rupert předpokládal, že alespoň tady na něj bude čekat nějaká velká válečná loď. Že vypálí čestnou salvu na počest jeho příchodu, když už nic jiného.

Nic tam ale nebylo.

„Kde je loď?“ obořil se Rupert na vojáky a rozhlédl se. Podle toho, co viděl, panoval v přístavu obvyklý provoz. Obchodníci vykládali zboží. Už zase mohli obchodovat, když byla Nová armáda pryč. Rupert předpokládal, že mu alespoň poděkují za to, co dokázal, ale zdálo se, že jsou příliš zaujatí počítáním peněz.

„Myslím, že tohle je tvoje loď, výsosti,“ pronesl sir Quentin a ukázal prstem.

„Ne,“ vydechl Rupert, když si všiml, kam druhý muž ukazuje. „Ne.“

Šlo o obyčejnou bárku, která se hodila možná tak pro nějakého obchodníka. Napůl už byla naložena věcmi pro cestu zpět do Blízkých kolonií. V žádném případě ale nepřipomínala loď, na které by měl plout princ.

„Není moc honosná,“ pronesl sir Quentin. „Ale předpokládám, že její veličenstvo si myslelo, že bude vhodnější cestou nepřitahovat pozornost a zmírnit tak nebezpečí.“

Rupert pochyboval, že jeho matka myslela na piráty. Myslela jen na to, jak mu to co nejvíc znepříjemnit a očividně se jí to podařilo.

„Když už nic jiného,“ povzdechl si sir Quentin, „alespoň v tom nebudeš sám.“