Morgan Rice - Klenot Pro Šlechtu

„Samozřejmě,“ prohlásila žena. „Je mi ctí, že jsi svěřila svůj osud do mých rukou. To přece děláš, nebo ne?“

To znělo poněkud zvláštně, ale Kate nevěděla, kde teď je. Možná, že tu lidé mluvili takhle divně.

„Ano, asi ano,“ řekla. „Snažím se najít cestu zpět do Ishjemme.“

„Samozřejmě,“ zopakovala žena. „Já znám cestu kamkoli. Přesto si myslím, že každá služba si zaslouží protislužbu.“ Potěžkala hrábě. „Pomalu mě opouštějí síly. Věnuješ mi svoji sílu, Kate?“

Pokud by ji to dostalo zpátky do Ishjemme, prohrabala by Kate třeba tucet polí. Nemohlo to být o nic horší než úkoly, které dostávala v Domě nechtěných, ani těžší než práce v Thomasově kovárně.

„Ano,“ souhlasila Kate a natáhla se po hrábích.

Žena se zachechtala, o krok ustoupila a stáhla ze sebe plášť. Jak z ní plášť sklouzával, žena jako by se měnila. Náhle před Kate stála Siobhan. I okolí se změnilo a Kate náhle až moc dobře chápala, kde je.

Stále ještě byla ve snu, rituál stále probíhal.

Kate se vrhla kupředu. Věděla, že její jediná šance spočívá v tom, že Siobhan okamžitě zabije. Čarodějnice ale byla rychlejší. Zavířila pláštěm, který se nějakým způsobem změnil v bublinu energie, která Kate zadržela jako nějaká průhledná cela.

„Tohle nemůžeš,“ vykřikla Kate. „Už nade mnou nemáš moc!“

„Neměla jsem,“ pronesla Siobhan. „Ale svěřila jsi mi svůj osud, své jméno a svoji sílu. Tady, na tomto místě, má všechno svůj význam.“

Kate udeřila pěstí do bubliny, ale ta její nápor vydržela.

„Na tvém místě bych tu bublinu neničila, moje drahá Kate,“ usmála se Siobhan. „Jsi daleko od stříbrné stezky.“

„Nemůžeš mě nutit, abych se znovu stala tvojí učednicí,“ obořila se na ni Kate. „Nemůžeš mě nutit, abych za tebe zabíjela.“

„Ach, to už je dávno minulostí,“ řekla Siobhan. „Kdybych věděla, že mi způsobíš takové problémy, nikdy bych z tebe svoji učednici neudělala. Některé věci ale nedokážu předpovědět ani já.“

„Když jsem tak problémová, proč mě nenecháš jít?“ zkusila to Kate. Už když to dořekla, bylo jí jasné, že si tím nijak nepomůže. Drzostí si mohla jedině přitížit.

„Nechat tě jít?“ zeptala se Siobhan. „Uvědomuješ si, co jsi provedla, když jsi vrazila meč s mými vlastními runami do mojí fontány? Když jsi přerušila naše pouto, aniž by ses starala o následky?“

„Nedala jsi mi na vybranou,“ hájila se Kate. „Ty—“

„Ty jsi zničila základ mojí moci,“ přerušila ji Siobhan. „Jen tak jsi jí zničila obrovskou část. Skoro jsem ani neměla sílu přežít. Ale naštěstí toho vím dost. Mám své způsoby, jak přežít.“

Pokynula a scenérie kolem bubliny se zatřepotala. Teď Kate viděla vnitřní prostor Haxiny chalupy, posetý rytinami run a postav. Runová čarodějnice seděla na židli a pozorovala Katino nehybné tělo. Očividně ho vytáhla nebo vynesla z hlubin jeskyně.

„Moje fontána mě udržovala naživu,“ pronesla Siobhan. „Teď potřebuji něco, do čeho bych mohla vstoupit. A zdá se, že tu je jedna prázdná nádoba.“

„Ne!“ vykřikla Kate a znovu udeřila do bubliny.

„Ach, neboj se,“ uklidňovala ji Siobhan. „Nebudu tam dlouho. Asi jen tak dlouho, než zabiju tvoji sestru.“

Kate při těch slovech ztuhla krev v žilách. „Proč? Proč chceš, aby Sophia zemřela? To mi tak moc chceš ublížit? Zabij raději mě. Prosím.“

Siobhan se na ni pozorně zadívala. „Ty bys za sestru opravdu položila život, že ano? Zabíjela bys kvůli ní. Zemřela bys pro ni. Ale teď nic z toho nestačí.“

„Prosím, Siobhan, na kolenou tě prosím!“ vykřikla Kate.

„Pokud jsi tohle nechtěla, měla jsi dělat, co jsem ti řekla,“ nedala se Siobhan. „S tvojí pomocí jsem mohla změnit osud tak, aby byl můj domov už navždy v bezpečí. Měla bych moc. Teď jsi mě o tuhle možnost připravila a já potřebuji žít.“

Kate přesto nechápala, proč by měla Sophia zemřít.

„Pak žij v mém těle,“ řekla. „Ale neubližuj Sophii. K tomu nemáš důvod.“

„Mám spoustu důvodů,“ pronesla Siobhan. „Myslíš si, že převlek za mladší sestru vládkyně mi stačí? Myslíš si, že zemřít za jediný lidský život stačí? Tvoje sestra čeká dítě. Dítě, které bude vládnout. Ještě jako nenarozenou věc ho zformuji podle sebe. Zabiju ji a dítě z ní vyrvu. Zmocním se ho a vyrostu s ním. Stanu se tím, čím se potřebuju stát.“

„Ne!“ vykřikla Kate, když si uvědomila, co to znamená. „Ne.“

Siobhan se zasmála krutým smíchem. „Tvé tělo zabíjí ve chvíli, kdy já zabiju Sophii,“ pronesla. „A ty zůstaneš tady, zachycená mezi světy. Doufám, že si užíváš, že už mi nemusíš sloužit, učednice.“

Začala něco mumlat a zdálo se, jako by se rozplývala. Obraz Haxiny chalupy ale zůstával stále zřetelný. Když si Kate všimla, jak se její tělo nadechuje, rozkřičela se.

„Haxo, ne, to nejsem já!“ křičela. Snažila se stejné sdělení vyslat i pomocí myšlenky, ale nic se nestalo.

Na druhé straně energetické bubliny se toho dělo hodně. Siobhan lapala po dechu, otevřela oči a posadila Katino tělo.

„Pomalu, Kate,“ uklidňovala ji Haxa, aniž by vstala. „Hodně jsi toho prožila.“

Kate sledovala vlastní tělo, jak se nejistě protahuje. Jako by si jeho obyvatel chtěl připomenout, kde má všechny končetiny. Haxe se muselo zdát, že je stále dezorientovaná z toho, co měla za sebou. Kate ale věděla, že si Siobhan zvyká na nové tělo a zkouší, co umí a neumí.

Nakonec rozechvěle vstala. První krok byl vratký, ale v druhém už bylo znát sebevědomí. Tasila Katin meč a několikrát jím švihla vzduchem, jako kdyby zkoušela jeho vyvážení. Haxa se zatvářila poněkud vyděšeně, ale ani se nehnula. Nejspíš si myslela, že právě tak by si Kate ověřovala koordinaci pohybů.

„Víš, kde jsi?“ zeptala se Haxa.

Siobhan se na ni zadívala Katinýma očima. „Ano, vím.“

„A víš, kdo jsem já?“

„Jsi ta, která si říká Haxa a snaží se skrýt své pravé jméno. Staráš se o runy. Nic jsem proti tobě neměla až do doby, kdy ses rozhodla pomoct mé učednici.“

Kate ze svého místa sledovala, jak se v Haxině obličeji objevila čistá hrůza.

„Ty nejsi Kate.“

„Ne,“ pronesla Siobhan. „Nejsem.“

Pohnula se tak rychle a prudce, jak jí jen Katino tělo dovolilo. Rychle bodla lehkým mečem, takže se zdálo, jako by Haxu do hrudi zasáhl blesk. Hrot meče vyjel Haxe ze zad.

„Jména mají jednu potíž,“ prohlásila Siobhan. „Dají se použít jen, když máš hlas, kterým bys je řekla. Neměla ses mi stavět do cesty, runová čarodějnice.“

Nechala Haxu padnout k zemi a pak vzhlédla, jako by věděla, odkud je Kate sleduje.

„Zemřela kvůli tobě. Sophia zemře kvůli tobě. Její dítě a tohle království budou mé. Jen kvůli tobě. Chci, abys nad tím přemýšlela, Kate. Přemýšlej nad tím, až bublina splaskne a přijdou si pro tebe tvé děsy.“

Mávla rukou a obraz vybledl. Kate se vrhla proti bublině. Chtěla se dostat ven. Chtěla najít způsob, jak Siobhan zastavit.

Když se svět kolem změnil v šeď, zarazila se. Siobhan už se ji nesnažila oblouznit. Okolí teď bylo šedivé, převalovaly se v něm chuchvalce mlhy a v dálce se třpytil stříbřitý odlesk. Byl tak daleko, až měla Kate pocit, že si ho možná jen představuje.

Z mlhy se začaly vynořovat postavy. Kate poznávala tváře lidí, které zabila: Maskovaných sester, vojáků, několika mužů lorda Cranstona i muže Pána vran. Věděla, že jde jen o jejich obrazy, a ne o skutečné duchy, ale to nijak nemírnilo děs, který se jí zmocňoval. Roztřásly se jí ruce a Kate měla pocit, že meč, který má u sebe, je vlastně k ničemu.