Morgan Rice - Klenot Pro Šlechtu

„Myslíš si, že jsem přišel, abych si zabral trůn pro sebe?“ zeptal se Lucas a zavrtěl hlavou. „Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí mě naučili, jak se chovat jako šlechtic. Také mě učili, že nic není důležitější než rodina. Nic. Proto jsem přišel.“

Sophia, na rozdíl od Jana, cítila, že mluví upřímně. Stačilo jí to – víc než dost. Pomáhalo jí to, aby se cítila… bezpečně. Ona a Kate na sebe vzájemně spoléhaly tak dlouho. A teď měly spoustu dalších příbuzných, strýce… a bratra. Sophia ani nedokázala popsat, jak moc se její svět rozrostl.

Jedinou věcí, která to ještě mohla vylepšit, by bylo, kdyby dorazil Sebastian. Jeho nepřítomnost byla jako díra, kterou nejde zaplnit.

„Takže,“ pronesl Lucas. „Otec tvého dítěte je synem ženy, která nařídila smrt našich rodičů?“

„Myslíš si, že je to kvůli tomu moc komplikované?“ zeptala se Sophia.

Lucas napůl pokrčil rameny. „Komplikované to je. Moc komplikované? To záleží na tobě. Proč tu není?“

„To nevím,“ přiznala Sophia. „Přála bych si, aby tu byl.“

Alespoň, že už dorazili do hradu. Zamířili do hlavního sálu. Zpráva o Lucasově příchodu je musela předběhnout, protože jejich široké příbuzenstvo už bylo před sálem a čekalo na ně. Dokonce i Rika s obvazem překrývajícím zranění v její tváři, které utržila, když bránila Sophii. Právě k ní Sophia zamířila nejdřív. Vzala její dlaně do svých.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„A ty?“ odpověděla Rika otázkou. „A co dítě?“

„Všechno je dobré,“ ujistila ji Sophia. Rozhlédla se. „Je tu Kate?“

Ulf zavrtěl hlavou. „Friga ani já jsme ji dnes neviděli.“

Hans si odkašlal. „Nemůžeme čekat. Musíme jít dál. Otec čeká.“

Zněl skutečně vážně. V tu chvíli si Sophia vzpomněla, jak se ostatní tvářili, když se tu objevila ona a Kate. V Ishjemme si museli dávat pozor na to, kdo přišel a tvrdil, že patří do rodiny. Sophia si teď připadala téměř stejně nervózní jako tenkrát, když přišla poprvé a chystala se oznámit svůj původ.

Lars Skyddar stál před trůnem a čekal je s vážným výrazem ve tváři. Jako kdyby měl přijmout vyslance z daleké země. Sophia svírala bratrovu ruku a pomalu se k němu blížila. Jejího strýce to poněkud překvapilo.

„Strýčku,“ pronesla, „tohle je Lucas. To on dorazil z Hedvábných krajů. Je to můj bratr.“

„Říkal jsem jí, že to není možné,“ pronesl Jan. „Že—“

Lars Skyddar ale zvedl ruku. „Byl tu jeden chlapec. Myslel jsem… řekli mi… dokonce i mně tvrdili, že zemřel.“

Lucas udělal krok kupředu. „Nezemřel jsem. Skrýval jsem se.“

„V Hedvábných krajích?“

„U správce Ko,“ odpověděl Lucas.

Zdálo se, jako by vyslovení toho jména Sophiinu strýci stačilo. Vykročil a objal Lucase stejně pevně a přátelsky, jako to udělala Sophia, když ho poznala.

„Myslel jsem, že návrat mých neteří bude tím nejlepším, co se mi kdy stane,“ řekl. „Netušil jsem, že to ještě vylepší návrat synovce. Tohle musíme oslavit!“

Zdálo se naprosto jasné, že bude hostina. Stejně tak jasné bylo, že není dost času na její přípravu. Právě proto se kolem okamžitě začali hemžit sloužící a horečnatě začali s přípravami. Zdálo se, že Lucas se Sophií jsou jedinými pevnými body ve zmatku kolem. Dokonce i jejich příbuzní se totiž vrhli do příprav.

To je tu pořád takový zmatek? zeptal se Lucas, když kolem nich proběhl půltucet sloužících s velkými tácy.

Myslím, že jen, když dorazí nový člen rodiny, odpověděla Sophia. Stála a přemýšlela, jestli se má zeptat na otázku, která jí vrtala hlavou.

„Ať jde o cokoli, ptej se,“ vyzval ji Lucas. „Vím, že toho musí být hodně, co chceš vědět.“

„Říkal jsi, že tě vychovali učitelé,“ pronesla Sophia. „Znamená to… jsou mí, naši, rodiče… oni nejsou v Hedvábných krajích?“

Lucas zavrtěl hlavou. „Nebo alespoň ne tam, kde bych je mohl najít. A to jsem je hledal už nějakou dobu.“

„Taky jsi je hledal? Tvoji učitelé ti neřekli, kde jsou?“ zeptala se Sophia. Povzdechla si. „Omlouvám se. Zním teď, jako bych neměla radost, že mám bratra. Ale mám radost. Jsem ráda, že tu jsi.“

„Bylo by ale lepší, kdybychom byli všichni, že?“ hádal Lucas. „Chápu tě, Sophie. Mám teď dvě sestry, bratrance a sestřenice… ale přesto bych chtěl mít i rodiče.“

„Nemyslím, že to je něco špatného,“ usmála se Sophia.

„Možná je a možná není. Správce Ko tvrdí, že věci jsou takové, jaké jsou. A z touhy po něčem jiném pramení bolest. Abych pravdu řekl, většinou takhle mluvil, zatímco popíjel víno a nechával se masírovat vonnými oleji.“

„Víš alespoň něco o tom, kde by naši rodiče mohli být?“ zeptala se Sophia.

Lucas přikývl. „Nevím, kam odešli,“ řekl, „ale vím, jak je najít.“

Kate otevřela oči ve chvíli, kdy světlo kolem ní začalo matnět. Snažila se vzpomenout si, kde je a co se stalo. Pamatovala si, že se snažila probojovat k Siobhanině fontáně. Vrazila meč do zářící koule, která ji vázala jako čarodějčinu učednici. Tohle pouto zničila. Zvítězila.

Zdálo se, že teď je někde na volném prostranství. Haxin příbytek ani jeskyně, které ukrýval, nebyly nikde v dohledu. Okolí nevypadalo jako Ishjemme, nebo si ho alespoň Kate nevybavovala. Přesto by se louky a občasné stromové hájky mohly nacházet někde v jeho okolí. Nebo v to Kate alespoň doufala. Pokud by to tak nebylo, znamenalo by to, že ji magie přenesla někam, kde Kate v životě nebyla.

I přes obavy, které v ní vzbuzovala představa pobytu na neznámém místě, se Kate poprvé po dlouhé době cítila skutečně volná. Dokázala to. Probojovala se přes překážky, které jí do cesty kladla Siobhan i její vlastní mysl a osvobodila se z čarodějčiny moci. Vedle toho se nutnost najít cestu zpátky do ishjemmského hradu jevila jako drobnost.

Kate si náhodně zvolila směr a odhodlaně vyrazila.

Zatímco šla, přemýšlela, co bude dělat s nově nabytou svobodou. Samozřejmě, že bude chránit Sophii. Nad tím ani nemusela přemýšlet. Pomůže jí s péčí o dítě, ať už to bude holčička nebo chlapec. Možná, že pošle zprávu Willovi a pozve ho k sobě, i když vzhledem k nadcházející válce to asi nebude snadné. Rozhodně najde své rodiče. Ano, to byl dobrý nápad. Sophia nebude vzhledem ke svému těhotenství moct cestovat po světě, takže se o to bude muset postarat Kate.

„Nejdřív musím zjistit, kde jsem,“ připomněla si. Rozhlédla se, ale stále nikde neviděla nic povědomého. Všimla si ale ženy, která nedaleko pracovala na poli. Opírala se o hrábě a vyhrabávala plevel. Možná, že by jí mohla pomoct.

„Zdravím!“ vykřikla Kate.

Žena vzhlédla. Byla stará, tvář jí lemovaly vrásky způsobené množstvím prožitých útrap. Ozbrojená Kate jí nejspíš musela připadat jako zlodějka nebo lupička. I tak se ale usmála. Lidé v Ishjemme byli přátelští.

„Taky tě zdravím,“ pronesla žena. „Prozradíš mi své jméno?“

„Jmenuji se Kate.“ A protože měla pocit, že to nestačí, protože teď to o sobě mohla říkat, dodala: „Kate Danse, dcera Alfreda a Kristiny Danse.“

„Dobré jméno,“ pokývala žena hlavou. „Co tě sem přivádí?“

„Já… nevím,“ přiznala Kate. „Tak trochu jsem se ztratila. Doufala jsem, že mě nasměruješ.“