Morgan Rice - Zrazená

Caitlin se vystrašeně probudila, seděla vzpřímeně na posteli a ztěžka dýchala. Chytila se za krk a cítila dvě hojící se jizvy. Na chvíli si pomýlila svůj sen s realitou a podívala se kolem sebe po hadovi. Žádný tam nebyl.

Otřela si hrdlo. Rána pořád bolela, no ne až tak jako ve snu. Zhluboka se nadechla.

Caitlin byla zalita studeným potem a její srdce pořád tlouklo. Otřela si obličej a spánky a cítila, jak se na ní lepí její studené, mokré vlasy. Jak dlouho to bylo, kdy se naposledy koupala? Umývala si vlasy? Nedokázala si vzpomenout. Jak dlouho tam ležela? A kde přesně byla?

Caitlin se podívala všude po místnosti. Bylo to stejné místo, jaké si pamatovala někdy z minulosti-bylo to ve snu, nebo tady někdy opravdu byla? Místnost byla celá udělaná z kamene a měla jedno vysoké, obloukové okno, přes které viděla noční oblohu a neskutečně velký měsíc, kterého světlo se prodíralo dovnitř.

Posadila se na okraj své postele a třela si čelo, snažila se vzpomenout si. Když to dělala, zasáhla ji strašná bolest. Sáhla dolů a ucítila strup z rány. Pokoušela se vzpomenout si, od čeho byla. Napadl ji někdo?

Caitlin soustředeně přemýšlela a pomalu, ale jistě, se k ní začali vracet ty události. Boston. Stezka svobody. Králova kaple. Meč. Pak…útok. Pak…

Caleb. Byl tam, díval se dolů na ní. Cítila, jak se její svět vytrácí a požádala ho. Proměň mě, prosila....

Caitlin natáhla ruce, ucítila na svém hrdle dvě jizvy a věděla, že ji poslechl.

To všechno vysvětlovalo. Caitlin se vyplašeně postavila a vše jí došlo. Byla proměněná. Někam ji vzal, pravděpodobně aby se zotavila, pravděpodobně pod Calebovým bdělým dohledem. Vyzkoušela své ruce a nohy, zatočila krkem, vyzkoušela své tělo….

Cítila se jinak, to bylo jisté. Nebyla to už déle ona. Cítila, jak v ní proudí neomezená síla. Touha běžet, sprintovat, prorazit zdi, vyskočit do vzduchu, Taky cítila něco jiného: dvě nepatrné boule na jejich zádech, za lopatkami. Hodně malé, no věděla, že jsou tam. Křídla. Věděla, cítila, že pokud bude chtít letět, rozprostřou se pro ní.

Caitlin se cítila být omámena její nově nalezenou sílou. Zoufale ji chtěla vyzkoušet. Cítila se jako v kleci—neměla představu, jako dlouho tady byla—a chtěla zjistit, jaký bude tenhle nový život. Také cítila něco jiného, co bylo nové: pocit bezstarostnosti. Pocit, že nemůže zemřít. Že může dělat hloupé omyly, že má nekonečno životů, se kterými může hrát. Chtěla věci tlačit až na hranici.

Caitlin se otočila a podívala se z okna na noční oblohu. Okno bylo ve tvaru velkého oblouku a bez skla. Vypadalo jako ty, které se dají vidět ve starých, středověkých klášterech.

V minulosti by stará Caitlin, člověk, zaváhala, přemýšlela by nad tím, co udělá, zpochybňovala by se. Ale znovuzrozená Caitlin necítila žádné obavy. Prakticky vteřiny potom, jak na to pomyslela, vstala a sprintovala přímo za tím.

Stačilo jenom pár krátkých kroků, Caitlin vyskočila na okenní parapet a vletěla do otevřeného prostoru.

Nějaká část z ní, nějaký instinkt jí říkal, že když už bude jednou ve vzduchu, její křídla se samy rozprostřou. Pokud by se mýlila, znamenalo by to celkem slušný pád, stovky stop až dolů na zem. Ale znovuzrozená Caitlin neměla pocit, že by se vůbec někdy mohla mýlit.

A nemýlila se. Když Caitlin vletěla do noci,její křídla se rozprostřeli zpod jejích lopatek a ona cítila ohromující vzrušení z lítání, z plachtění ve vzduchu. Byla okouzlena tím, jak široké a dlouhé byly její křídla, byla nadšená z toho, že cítí, jak jí přes tvář, tělo a vlasy proudí čerstvý noční vzduch. Byla noc, no měsíc byl tak plný a velký, že osvětloval všechno tak, že to vypadalo, jako by byl den.

Caitlin se podívala dolů a viděla svět z ptačí perspektivy. Cítila vodu a měla pravdu. Byla na ostrově. Všude kolem ní, do každého směru, se roztékala obrovská, nádherná řeka. Její vody byly velmi klidné a osvětlené měsíčním svitem. Byla to nejširší řeka, jakou kdy viděla. A tam, v jejím středu, byl drobný ostrov, na kterém spala. Malý ostrov, sotva větší než pár desítek akrů, kterého jednomu konci dominoval rozpadající se skotský hrad, poloviční ruina. Zbytek ostrova byl úplně pohlcen bujným lesem.

Jak Caitlin letěla vzduchem nahoru a dolů, po proudech větru, točila se, klesala a stoupala, objela ještě jednou celý ostrov. Hrad byl obrovský a velkolepý. Části z něj se rozpadávali, no jiné, které byly skryty před pohledem zvenku, v interiéru, byly perfektně zachované. Byly tam vnitřní a vnější nádvoří, opevnění, věže, schodiště a akry a akry zahrad. Byl dostatečně velký, aby pojal malou armádu.

Když se přiblížila, viděla, že interiér hradu byl osvětlený pochodněmi. A hemžilo se to tam lidmi. Byli to upíři? Její smysly jí říkali, že ano. Její vlastní druh. Kráčeli kolem a bavili se mezi sebou. Někteří trénovali, bojovali s mečem, hráli hry. Ostrov byl plný aktivity. Kdo byli tito lidé? Proč byla tady? Přivedli ji sem oni?

Jak Caitlin dokončila svůj okruh, spatřila místnost, ze které vyletěla. Byla na vrcholu nejvyšší věže a otevírala se do velké, opevněné, otevřené terasy. Na ní stál jeden osamocený upír. Caitlin nemusela letět blíž aby zjistila, kdo tím upírem byl. Ve hloubi svého srdce a duše to věděla už teď. Proudila v ní jeho krev a ona ho milovala celým svým srdcem. A teď, když ji proměnil, milovala ho i něčím víc než jen láskou. I z této velké vzdálenosti věděla, že ta osamocená postava kráčející před jejím pokojem byl Caleb.

Při pohledu na něj se její srdce vznášelo. Byl tady. Byl opravdu tady. Stál tam, čekal, přímo před jejím pokojem. Musel tady čekat, až se zotaví. Po celý ten čas.

Kdo mohl vědět, kolik času uběhlo? Nikdy ji neopustil. I po tom všem, co se stalo a co se dělo i teď. Milovala ho víc, než dokázala vypovědět. A teď budou spolu až na věčnost.

Stál tam, nakláněl se nad hradby, díval se dolů na řeku a tvářil se znepokojeně a smutně.

Caitlin letěla přímo k němu, doufala, že ho překvapí, že na něj udělá dojem svými novými schopnostmi.

Caleb se překvapeně podíval nahoru a jeho tvář se rozzářila radostí.

Ale jak se Caitlin chystala přistát, něco se pokazilo. Cítila, že ztrácí rovnováhu, ztrácí kontrolu. Cítila, jako by letěla příliš rychle a nevěděla to včas napravit. Jak se dostala až k hradbám, poškrábala si koleno a tvrdě přistála na kámen.

“Caitlin!” vykřikl Caleb a běžel k ní.

Caitlin ležela na tvrdém kamenu a cítila, jak jí nohou přechází nový proud bolesti. Byla v pořádku. Pokud by byla tou starou Caitlin, pouze člověkem, zlomila by si několik kostí. No tato nova Caitlin věděla, že se od toho může odrazit a rychle se zotavit, pravděpodobně za několik minut.

Ale cítila se zahanbeně. Chtěla překvapit Caleba a udělat na něj dojem. Teď vypadala jako idiot.

“Caitlin?” zeptal se ještě jednou, klečel vedle ní a jednu ruku měl položenou na jejím rameně. “Jsi v pořádku?”

Podívala se na něj a rozpačitě se usmála.

“To je ale způsob, jak na tebe zapůsobit,” řekla a připadala si jako blázen.

Rukou jí prošel po noze a kontroloval její zranění.

“Už víc nejsem člověk,” vyštěkla. “Už se o mě nemusíš bát.”

V okamžiku olitovala své slova a tón, jakým to řekla. Vyznělo to jako obvinění, téměř jako by litovala, že byla proměněná. A nechtěla použít tak krutý tón. Naopak, milovala jeho doteky a to, že byl tak starostlivý. Chtěla mu poděkovat, říct mu tohle všechno a ještě víc, no jako obvykle to pokazila a řekla nesprávnou věc v nesprávný čas.